Když Jago nazve Othella „černým Maurem“ nebo když ho Roderigo nazve „tlustými rty“ a „starým černým beranem“, znějí tyto věty jako rasové epitety, ale moderní představy o rase nám ztěžují pochopit, co Othellova černost v kontextu hry skutečně znamená. Na rozdíl od dnešní doby si raně novověcí Evropané nespojovali barvu pleti s genetickým nebo evolučním dědictvím; tyto pojmy začaly převládat až se vznikem moderní biologické vědy. Stejně tak se představy o rasové nadřazenosti rozšířily až s nástupem kolonialismu a otrokářství. Přestože v raně novověké evropské kultuře přetrvávaly předsudky o barvě pleti, pramenily ze dvou velmi odlišných zdrojů. Prvním byla středověká klimatická teorie, která spojovala tmavou pleť s vystavením slunci a spojovala horké podnebí středomořské severní Afriky s černošstvím. Druhý zdroj raně novověkých barevných předsudků vycházel z křesťanské mytologie, která vypráví o tom, jak Bůh proklel Noemova syna Chama, aby byl „černý a odporný“. Podle tohoto vyprávění Chámův rod dále osídlil africké země. Pravděpodobně se černota Chámova rodu skutečně vztahuje k barvě kůže, ale primární funkce této černoty v příběhu je metaforická – to znamená, že slouží jako přetrvávající znamení Chámova hříchu.
Othellova „černota“ se skutečně vztahuje k barvě jeho kůže, ale její primární funkce ve hře je symbolická. Někteří divadelníci sledující hru v Shakespearově době by věděli, že Maurové pocházejí ze severní Afriky, ale jen málokdo, pokud vůbec někdo, by se s takovými jedinci skutečně setkal. Samotného Othella by hrál herec, který si ztmavil kůži sazemi nebo uhlím, což je běžná technika používaná k naznačení maurských nebo tureckých kořenů postavy. Diváci by však také pochopili, že Othellova tmavá pleť je symbolem jeho temné nebo zlé povahy. Podobně Aarona v Shakespearově Titovi Andronikovi hrál herec se ztmavlou tváří, což naznačovalo, že je to Maur a zároveň zlá postava. Othello by tedy na raně novověké diváky působil přehnaně, a dokonce zrůdně – nebyl by skutečnou lidskou osobou, ale živoucím projevem žárlivosti a hříchu. To znamená, že Othellovu černošskost nelze chápat pouze z hlediska fyzického vzhledu. Nemá ani zjevné souvislosti s dlouhou historií rasismu, který formoval náš současný kulturní moment.
Otázce Othellovy rasy byla v posledních desetiletích věnována velká pozornost. Moderní kritici zkoumali hru v kontextu současných představ o rase a rasismu a poukazovali na to, že Othellovo násilí, žárlivost a údajná sexuální zdatnost (podle Jaga a Roderiga) posilují současné stereotypy o černoších. Problematická je také skutečnost, že až do poloviny dvacátého století hráli Othella bílí herci jako Laurence Olivier, kteří si ztmavovali pleť make-upem, což připomíná hluboce rasistické používání „blackface“ v minstrel show devatenáctého století. Když ve 30. letech 20. století hrál v Londýně tuto roli černošský herec Paul Robeson, diváci byli šokováni, když viděli černocha, jak na jevišti líbá bílou ženu. Robeson však ve čtyřicátých letech roli oživil na Broadwayi a od té doby Othella ve velkých inscenacích téměř vždy hraje černošský herec. (Naproti tomu v inscenacích opery Otello vystupují bílí zpěváci v tmavém make-upu mnohem později). V roce 1997 hrál Othella v jinak černošské inscenaci bělošský herec Patrick Stewart; v novější inscenaci hráli Othella i Jaga černošští herci. Ačkoli původní význam Othellovy černošskosti se stal nejasným, provokativní a nadčasový charakter tématu hry ji předurčuje k nesčetným interpretacím, protože pojetí rasové identity se stále vyvíjí.