Aby bylo jasno hned na začátku: Nechci, aby někdy přestali točit filmy o Pátku třináctého. Je mi dokonce jedno, kdo „oni“ jsou. Nechci, abych někdy viděl posledního Jasona na velkém plátně, abych věděl, že franšíza skončila a abych musel žít s vědomím, že její čas skončil. To vůbec nechci. Chci, aby všechna ta filmová monstra ze 70., 80. a 90. let přežila, dokonce aby se jim dařilo. Myslím, že vstupujeme do fáze Drákuly a Frankensteina postav jako Jason, Freddy, Michael Myers atd. Jistě, tito dva titáni éry Universalu vznikli v klasických literárních hororech dávno před svými filmovými debuty, ale popularita obou těchto postav začala skutečně jiskřit na jevišti, což vedlo v obou případech k jejich filmům. I po takové době se nám při vyslovení jejich jmen okamžitě vybaví filmová ztvárnění Drákuly a Frankensteinova monstra, jejichž původci jsou Bela Lugosi a Boris Karloff. Do této éry míříme i s moderními monstry. Tehdy se začínáme zbavovat slupky franšíz, jak je známe, což je nyní snazší, protože každý z těchto filmů se dočkal alespoň jednoho remaku. Kontinuita sice není neporušená, ale když vidíme sklenici napůl plnou, kterákoli z těchto postav by mohla vstoupit do své hammerovské fáze, a to není nijak hrozná představa.
Ale postupem času se pravděpodobnost nového Pátku třináctého začíná jevit zejména jako stále méně pravděpodobná. Soudní proces, který brání novému filmu, možná brzy skončí, možná ne, ale už tolikrát se zdálo, že skončí bez výsledku. K tomu je třeba připočíst fakt, že hra Friday the 13th: The Game se konečně oficiálně dočkala své poslední aktualizace. Vrchol popularity hry by byl bezpochyby ideální dobou k tomu, aby se do výroby protlačila nová Jasonova pecka, ale místo toho se z ní stal jediný nový obsah Pátku 13. jakéhokoli druhu, kterého jsme se za posledních deset let dočkali. Hra alespoň na krátkou dobu znovu uvedla Jasona do mainstreamu a nyní je tato chvíle tak trochu pryč. Jason se z povědomí veřejnosti jen dál vytrácí, většina zboží s jeho ikonickou hokejovou maskou je obvykle určena sběratelům, kteří už sérii znají. Nic se vlastně nevyrábí, aby se představilo novým lidem. Kvůli tomu se v podstatě den ode dne zvyšuje šance, že až se soudní spor vyřeší a bude vůbec možnost natočit znovu film Pátek třináctého, nebude to opravdu životaschopná značka, o jejímž oživení by se dalo uvažovat tak, jako tomu bylo ještě před pár lety.
A kdyby – a to by klidně mohlo být a doufejme, že je to velké kdyby – se to všechno naplnilo, podívejme se na poslední Pátek třináctého. Film, kterému bude za tři měsíce dvanáct. Film, o kterém, když se to takhle formuluje, není až tak nerozumné uvažovat jako o posledním, který bychom kdy mohli vidět. Lidé jsou ohledně Pátku třináctého Marcuse Nispela rozpolcení. Když se podíváte na reakce na internetu, zdá se, že ho lidé buď milují, nebo nenávidí, i když to je, přiznejme si, reakce téměř na cokoli v současné době. Mně osobně se to líbí. Myslím, že je to přesně to, co si lidé, kteří za ním stojí, předsevzali natočit: návrat k počátkům série, kdy byl Jason ikonou, kdy tyto filmy dominovaly pokladnám kin a Pátek třináctého byl obecně na vrcholu. Tenhle throwback přístup je jeho největší předností, ale také jedinou věcí, která ho tak trochu brzdí. Snaha vytvořit zásobní postavy, o kterých víte, že jsou tu jen proto, aby je někdo sejmul, a fakt, že jsou záměrně plytké, mě trochu vytahuje, protože i když je to určitě kulturní vzpomínka na první filmy, byly to upřímně některé vážné momenty postav a nečekané interakce, které je dělaly zářivými.
Přesto je tu řada silných stránek, počínaje natahovanou ukázkovou úvodní sekvencí. Jason je tak divoký jako nikdy předtím a Derek Mears podává jedno z nejintenzivnějších a veskrze nejlepších ztvárnění této postavy ve své čtyřicetileté historii. Zabití šípem je jedním z absolutně nejlepších momentů filmu. Přichází z ničeho nic a přesně ve správný čas. Když se k tomu přidá Jasonovo vraždění mačetou do podlahy v prodlouženém prologu, opravdu nechápu výtky, že smrti v tomto filmu jsou nevýrazné. Scéna, ve které si Jason brousí mačetu a přitom si vzpomene na smrt své matky, je možná právem jedním z nejlepších charakterových momentů Jasona vůbec. Je to čistá destilovaná esence toho, kým je, vystihuje vše, co je na něm, a zároveň ukazuje, jakou daň si na něm vybralo jeho trauma. Pokaždé, když brousí mačetu, pokaždé, když se vydává dělat to, co dělá, přemýšlí o této bolesti. A v tu chvíli ho natolik ovládne vztek, že se začne vrhat na své okolí, protože tam nemá nikoho, komu by mohl ublížit.
Více než cokoli z toho však chci udělat krok zpět a prozkoumat film jako celek, protože pokud je to poslední Pátek třináctého, který kdy uvidíme, opravdu to není špatný způsob, jak odejít. Tento film vyšel právě v době vrcholícího boomu remaků ze 70. a 80. let v roce 2000, který odstartoval především Texaský masakr motorovou pilou. Tento i tento remake mají společného režiséra Marcuse Nispela a oba jsou spíše koncepčními než zjevnými remaky. Soustředí se na nové obsazení postav a více než na cokoli jiného berou ohled na situaci. Ale jakkoli se Texaský masakr motorovou pilou mění, stále působí jako remake klasiky Tobeho Hoopera. A této šablony se bude držet většina remaků, které ho v následujících letech následovaly. Pátek třináctého však tuto šablonu téměř úplně opouští. V žádném případě se nejedná o remake původního filmu. Základní události originálu jsou rychle popsány v úvodu, podobně jako rekapitulace ve druhém díle Pátku třináctého. Strukturálně má Pátek třináctého z roku 2009 mnohem více společného se sequely než s jakýmkoli remakem.
To je zřejmě dáno nutností. Remakovat Pátek třináctého v tradičním smyslu by bylo jako když mě kamarád v dětství po týdnech vyprávění o Jasonovi a o filmech seznámil s originálem. Myslel jsem si, že Jasona uvidím, a když jsem ho neviděl, cítil jsem se podvedený. Jakkoli je výkon Betsy Palmer skvělý, není to to, co si lidé vybaví, když si vzpomenou na Jasona, nebo dokonce když si vzpomenou na název. Film se měl vždycky točit kolem Jasona a vždycky v něm měl vystupovat s hokejovou maskou, protože takovou postavu lidé znají. Všichni to víme. A zároveň je film z roku 2009 do značné míry Pátkem třináctého, jako by vám byl představen poprvé. Detaily jsou jiné, vzpomínky na to, co to bylo, jsou trochu mlhavé, a tak příběh dostává novou – a přesto naprosto rozpoznatelnou – podobu. A víte co? To je skvělé.
Pátek třináctého je koneckonců v jádru táborákový příběh. Vždycky jím byl. Je to příběh, který se vypráví a převypráví. Je to „Háček“. V jedné verzi by nemusel skončit ničím jiným než krvavým hákem ve dveřích auta. V jiné se po střeše auta táhnou nehty přítele, který byl vykuchán a pověšen hlavou dolů, nebo je to zvuk jeho nohou poté, co byl pověšen na strom. Restart není ani tak nějakým remakem nebo návratem k nějakému konkrétnímu filmu, jako spíš předáním mikrofonu další generaci, která má za úkol vyprávět příběh u táboráku tak, jak ho vyrůstala. Tohle je Pátek třináctého, jak si ho pamatujeme, jak o něm mnozí slyšeli z druhé ruky, příběh diktovaný kulturní pamětí. Je to jako městská legenda. Detaily se mění, vybočují z kurzu, někdy až na Manhattan, dokonce až do vesmíru, ale příběh se ve skutečnosti nikdy nemění.
Po Elm Street, Pekle a tolika dalších lokacích je sice příjemné mít film, ve kterém je Jason zase jen u jezera a dělá si svoje. Jakkoli byla cesta divoká, sága Pátek třináctého, pokud ji zde necháme, skončí v podstatě tak, jak začala. Neukáznění teenageři, opuštěné jezero, tábor s děsivou minulostí, to všechno tu je. Všechny stejné prvky jsou ve hře a stále fungují jako hrom. Jediným skutečným přírůstkem je Jasonův mýtus, skutečně představený ve dvojce a s každým dalším dílem budovaný víc a víc, strašidlo tak šité na míru tomu, aby se o něm mluvilo při světle táborového ohně, že je skoro s podivem, že jako takové skutečně nezačalo už na začátku. Rozhodně to nebylo koncipováno jako pokus o poslední výlet k jezeru, o vyprávění kvintesence Jasonova příběhu, o celovečerní film, který je víceméně destilovanou esencí Pátku třináctého. Ale přesně takový je. A i přes protivného Trenta a hlášky typu „Pozdravuj maminku v pekle“ si nemůžu pomoct, ale ten konec: vrah považovaný za mrtvého a vzácná chvíle klidu na jezeře. Tichý klid a poslední skok, kdy se Jason vynoří zpod mola, aby nám všem připomněl, že noční můra nikdy doopravdy neskončí.
S tímto vědomím je upřímně docela dojemné pomyslet na to, že tahle sága může skončit přesně tam, kde před čtyřiceti lety začala – skokem chlapce z vody.
.