Od Jennifer Thomas
HealthDay Reporter
PRAHA 12. února (HealthDay News) — Zpráva z minulého týdne, že více než polovina vzorků značkového konzervovaného tuňáka obsahovala více rtuti, než americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) považuje za bezpečné, vyvolala obavy mezi milovníky tuňáka po celém světě.
Táž zpráva však zjistila, že pouze 5 % vzorků konzervovaného tuňáka obsahovalo množství rtuti, které překračovalo bezpečnostní normy amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), které jsou méně přísné než normy EPA.
Otázka pro spotřebitele zní: Co se děje?
„Nikdy neříkáme: ‚Nejezte tuňáka,'“ řekl hlavní autor studie Shawn Gerstenberger, profesor environmentálního a pracovního zdraví na Nevadské univerzitě v Las Vegas. „Říkáme, že pokud patříte do vysoce rizikové skupiny a obáváte se expozice rtuti, existuje několik jednoduchých spotřebitelských rozhodnutí, která můžete učinit, abyste omezili expozici.“
Ve studii, publikované v únorovém čísle časopisu Environmental Toxicology &Chemistry, vědci testovali více než 300 vzorků konzervovaného tuňáka a zjistili, že „bílý“ tuňák neboli tuňák bílý má trvale vyšší koncentrace rtuti než „světlý“ tuňák.
Rybám se rtuť obecně hromadí dvěma způsoby: buď ji absorbují přes kůži nebo šupiny ze samotné vody, nebo konzumují jiné organismy, které rtuť obsahují. Protože tuňák bílý je větší druh, který je v potravním řetězci výše než lehké druhy tuňáků, obsahuje obecně více rtuti, vysvětlil Gerstenberger.
Podle EPA a FDA by rizikové skupiny, včetně těhotných žen, kojících matek, žen, které mohou otěhotnět, a malých dětí, měly omezit týdenní konzumaci tuňáka na maximálně 12 uncí (dvě jídla) lehkého tuňáka týdně nebo až 6 uncí tuňáka bílého.
Ačkoli se federální agentury shodují na pokynech pro konzumaci, FDA a EPA se rozcházejí v jedné významné otázce: v normách pro to, kolik rtuti je vůbec bezpečné, aby tuňák obsahoval.
Federální agentura FDA stanovuje pro komerčně lovené ryby normu maximálně 1,0 částic na milion (ppm) rtuti. Většina tuňáka prodávaného v amerických obchodech s potravinami je lovena komerčně, a proto podléhá normám FDA.
Úřad EPA mezitím v rámci své pravomoci nad národními jezery a potoky reguluje sportovní nebo rekreační rybolov. EPA stanovuje přísnější normu, a to maximálně 0,5 ppm rtuti.
Které normě by tedy měli spotřebitelé věnovat pozornost?
„EPA odvedla při vyhodnocování expozice velký kus práce,“ řekl Gerstenberger. „Neříkám, že FDA ne, ale je těžké tvrdit, že normu by měl určovat ten, kdo ryby chytá. Domníváme se, že bychom raději chybovali na straně bezpečnosti a dívali se na nižší normu.“
Národní rybářský institut však s tímto závěrem nesouhlasil. Podle Gavina Gibbonse, ředitele pro styk s médii Národního rybářského institutu, obchodního sdružení, které zastupuje komerční rybáře, výrobce, restaurace a zpracovatele, nepřeváží stopové množství rtuti nalezené v některých tuňácích nad zdravotními přínosy jejich konzumace.
Velká část rtuti, která se nachází v oceánech, kde se tuňák loví, se vyskytuje přirozeně. Hlavními zdroji jsou ložiska minerálů, podmořské vývěry nebo sopky.
Agentura EPA se zajímá hlavně o to, co se uvolňuje do národních jezer a toků v důsledku průmyslové nebo jiné lidské činnosti, a má nízkou toleranci vůči znečišťovatelům, řekl Gibbons.
„Komerčně a sportovně lovené ryby jsou velmi odlišné a povolená úroveň rtuti je odlišná,“ řekl Gibbons. „FDA se zabývá vlivem rtuti na lidský organismus, zatímco norma EPA vychází z její regulační pravomoci nad veřejnými službami a životním prostředím. Neregulují z důvodu spotřeby, ale z důvodu ochrany životního prostředí.“
A Gibbons dodal, že „v žádné odborné studii nebyl zaznamenán případ toxicity rtuti při běžné konzumaci komerčních mořských plodů. Nikdo nikdy neonemocněl z metylrtuti z běžných mořských plodů, které najdete v restauracích a supermarketech.“
Podle jeho slov navíc směrnice FDA obsahují faktor nejistoty, který omezuje expozici rtuti na hodnoty desetkrát nižší, než jsou nejnižší hodnoty spojené s nepříznivými účinky.
„Konzervovaný tuňák je bezpečný,“ řekl Gibbons. „Spotřebitelé by měli věřit, že konzervovaný tuňák je i nadále bezpečným a zdravým zdrojem libových bílkovin a omega-3 mastných kyselin.“
Podle Gerstenbergera se sice většina rtuti, která se nachází v oceánech, vyskytuje přirozeně, ale přispívá k ní i lidská činnost – například spalování baterií a průmysl.
Obsah rtuti v rybách je velmi závislý na jejich prostředí, včetně místa jejich lovu a velikosti ryb. Gerstenberger uvedl, že nebude zveřejňovat názvy značek testovaných ve studii, protože očekává, že ty s nejvyšším obsahem rtuti se budou v průběhu roku měnit podle toho, kde jejich dodavatelé loví.
Mezi zdravotní účinky otravy rtutí patří poškození centrální nervové soustavy, ztráta sluchu a problémy se zrakem. Přestože neexistují žádná konkrétní varování před rtutí pro osoby mimo vysoce rizikové skupiny, Gerstenberger doporučil i ostatním dospělým jíst tuňáka s mírou – i když o tom, jaké množství to je, se může každý jen dohadovat.
„Existuje spousta zdravotních přínosů, které byly zdokumentovány při konzumaci tuňáka a dalších ryb,“ řekl Gerstenberger. „Je důležité, aby spotřebitelé vše zvážili a rozhodli se.“
Výzkumníci vyzvali federální regulační orgány, aby požadovaly po výrobcích konzervovaného tuňáka, aby spotřebitelům poskytovali podrobné informace o obsahu rtuti a aby zveřejňovali místa sběru tuňáka.