Napsal:Travis Just
Vydáno:3. listopadu 2017
„Nic vám nedlužíme, nemáte nad námi kontrolu.“
Někdy se zdá, že se na Fugazi častěji odvoláváme, než je posloucháme. Jsou dáváni za vzor poctivosti a DIY kultury (pravda), nebo jsou považováni za příliš vážné a namydlené (není pravda). Ale to všechno zastírá hudbu, kterou dělali a která je jednoduše řečeno ohromná a rozmanitá.
Fugazi, kteří vzešli z washingtonské hardcorové scény počátku a poloviny osmdesátých let, měli dva elektrické frontmany (Ian MacKaye a Guy Picciotto, kytary a zpěv) a hluboce sehranou rytmickou sekci (Joe Lally na basu a Brendan Canty na bicí), která dokázala na pětníku přejít od pružnosti volných končetin k úderným rytmům. Na koncertech byli divocí a dokázali se v mžiku dostat z 0 na 100. To je dobře zdokumentováno na jejich rozsáhlém projektu Live Archive: více než 850 koncertů je k dispozici digitálně za 1 dolar za kus. Hoďte si šipkou, každý koncert je klenot (ano, poslechl jsem si je všechny – ale to je jiný příběh).
Fugazi předcházeli, časově se shodovali a přežili explozi undergroundových „Punk Etc.“ v 90. letech. I když je to ovlivnilo okrajově, nikdy nebyli skutečnou součástí této mediální bubliny. Žádná MTV, žádný Rolling Stone, ano veřejně přístupné rozhovory pro žáky osmých tříd (to je pořád nejlepší). Vstupenky na koncerty a desky zůstávaly levné a dostupné a machistickým blbečkům v davech říkali, aby přestali mlátit lidi (což ty punkboye z nějakého důvodu přivádělo k šílenství).
Pokud začnete u skutečné hudby, všechny ostatní věci, které odkaz Fugazi obklopují, přestanou být rozptýlením a naopak umocní a prohloubí to, co udělali. Jejich alba srší energií, která vychází z undergroundové komunity, která se rozprostírala po celé zemi, z komunity, která měla malý zájem o mainstream a obecně k němu cítila nepřátelství.
Když jsem byl dítě, něco znamenali. Každý (a já nebyl nijak zvlášť zapojený) věděl o Fugazi. Možná jsem byl příliš mladý na to, abych skutečně chápal, jak jsou korporace, policie a armáda provázané, ale věděl jsem, že je to něco, na co je třeba si dávat pozor: „Keep Your Eyes Open“ určitě. Neznal jsem nikoho, kdo by organizoval undergroundové koncerty, ale zatraceně, jednoho dne jsem se na to chystal. Byli kapelou, ale zároveň vám ukázali, jak můžete žít svůj život, a demonstrovali, že na vašich rozhodnutích záleží.
Nevzpomínám si na jinou skupinu umělců, jejíž hudba by byla tak svázaná a konzistentní s tím, o čem zpívali, jak se chovali, jak prezentovali svou hudbu a jaký měli vztah ke svému publiku. Takže na kontextu záleží (ale nenechte se odradit od poslechu jejich desek).
Fugazi mají „přestávku na dobu neurčitou“ (15 let a více). Ale razí si nádhernou cestu, která je i dnes aktuální a užitečná.
Minor Threat
‚Screaming At A Wall‘ od Minor Threat
(Dischord, 1984)
Poslechnout / koupit
Minor Threat patřili k první vlně kapel, které zrychlily punková tempa, zbavily se zbytečných prvků a pro své koncerty a nahrávky si vytyčily nezávisle produkované a lokálně smýšlející prostředí.
Postaveni daleko mimo hlavní proud, bez zájmu o rockovou slávu, byla to hudba dělaná dětmi a pro děti. A byli mladí – ten název kapely není vtip – všichni byli v pubertě, když začínali.
To byla druhá kapela Iana MacKayeho. Jeho první, The Teen Idles, se rozpadla ještě před vydáním první desky (která stála u založení Dischord Records – Dischord No. 1). Minor Threat spolu s Bad Brains a dalšími určili vzor pro hardcore: rychlý, neúnavný, tvrdě lokální (ve Washingtonu DC) a nezávislý na velkých nahrávacích společnostech a pořadatelích koncertů.
Produkce nahrávek na vlastní pěst existovala už předtím u Sun Ra, Charlese Minguse a dalších, ale tato verze měla vytvořit národní (dokonce mezinárodní) síť distribuce nahrávek a koncertních příležitostí. A hudba je kouřící – řezavé kytary, stop-start basa a bicí, niterná, deroucí se vpřed.
Rites of Spring
‚For Want Of‘ z Rites of Spring
(Dischord, 1985)
Poslechnout / koupit
Minor Threat se rozpadli v roce 1983 a v roce 1985 se hardcore stal hudebně předvídatelným a koncerty byly stále násilnější – čti: nudné a tísnivé. Několik hudebníků a kapel se této normalizaci kódů postavilo na odpor. Snažili se odvrátit od bezmyšlenkovitě machistické scény na hardcorových koncertech (slamdance, bitky) a angažovat se sociálně a politicky ve své komunitě.
Rites of Spring byli součástí tohoto vývoje, který se v DC stal známým jako „Revolution Summer“ (součástí byla i kapela Iana MacKayeho Embrace). Včetně zpěváka a kytaristy Guye Picciotta a bubeníka Brendana Cantyho přinesli esoteričtější lyrický přístup a plynulejší a složitější hudebnost, aniž by se vzdali rozmachu a energie dřívějších kapel.
Happy Go Licky
Happy Go Licky
(Peterbilt, 1988)
Poslechnout / koupit
Členové Rites of Spring spolu hráli i nadále, krátce se vynořili jako One Last Wish (také skvělé) a nakonec Happy Go Licky. Happy Go Licky stupňovali disonanci a experimentování – některé písně byly zcela improvizační uvnitř základní struktury – a to včetně magnetofonových smyček (jeden koncert se smyčkou z boomboxu, kde Queen stále dokola křičí „WE WILL…“). Byli divoce vynalézaví a nepředvídatelní, zdálo se, že jsou odhodláni rozebrat vnitřnosti toho, z čeho se píseň skládá, a kousky rozházet po zemi.
Fugazi
„Waiting Room“ z alba 13 Songs
(Dischord, 1989)
Poslechnout / koupit
„Jsem trpělivý chlapec, čekám, čekám, čekám…“. Ian MacKaye vyčkával a pečlivě dával dohromady tuto novou skupinu, protože poznal, že kapely jsou alchymistické entity: nebezpečná magie, se kterou se nemělo zacházet lehkovážně. Fugazi debutovali koncem léta 1987 a v listopadu 1988 vydali debutové EP 7 Songs. To bylo spolu s EP Margin Walker shromážděno na kompilaci 13 Songs vydané v roce 1989.
Byli jakousi superskupinou DC – Ian čerstvý člen Embrace a dříve samozřejmě Minor Threat, Guy a Brendan z Rites of Spring a jejich odnoží a baskytarista Joe Lally. Guy zpočátku pouze zpíval a tančil (což by se nikdy nemělo podceňovat – tančit by měl každý). Slavné je, že na jejich prvních koncertech dokonce nebyl v kapele, ale sledoval je z publika.
V „Waiting Room“, která ukazuje jejich punkové kořeny, ale vykazuje širokou škálu vlivů od dubu až po MC5, je to všechno položeno – valivá basová linka, prohlášení o záměru, hypeman ve stylu Flavor Flav. A má ten první, zničující zlom – jako infarkt.
Fugazi
‚Merchandise‘ z alba Repeater
(Dischord, 1990)
Poslechnout / koupit
Fugazi koncertovali nepřetržitě a všude. Jejich koncerty se odehrávaly v halách VFW, na kolejích, v dočasných uměleckých galeriích – jednou dokonce v prázdné kůlně v Dallasu, kde publikum poslouchalo a tančilo venku na parkovišti poté, co policie uzavřela místo konání koncertu.
Repeater, první dlouhohrající deska Fugazi, vyšla v roce 1990. V té době už kapela volně míchala své prvky – rave-upy mohly trvat osm taktů, okamžitě přestat, hodit dolů nějakou zpětnou vazbu, přejít na jiný rytmus a vrhnout se dál. Hudebně se Fugazi mohli vydat, kam chtěli.
„Nic vám nedlužíme, nemáte nad námi žádnou kontrolu.“ To by mohl být mobilizační pokřik DIY – a nejen rockových kapel: nezávislý taneční, divadelní, filmový a performanční svět vzkvétá podle stejného modelu. Undergroundová kultura, paralelní a zcela oddělená od mainstreamu.
Fugazi
‚Smallpox Champion‘ z alba In On The Kill Taker
(Dischord, 1993)
Poslechnout / koupit
Na konci roku 1991 vyšla malá deska Nevermind od Nirvany. Z undergroundu byl najednou velký byznys a punk „praskl“, opět. Tváří v tvář humbuku a nesmyslům kolem „agitované kytarové hudby“ (jak to kdysi lapidárně vyjádřil Guy) se však kapela dál věnovala hudbě a koncertování.
In On The Kill Taker z roku 1993 je možná tvrdší a rozmanitější album než jeho předchůdci. ‚Smallpox Champion‘ je fantastický kousek, jehož text se zabývá genocidou původního amerického obyvatelstva v USA. Stejně jako ‚Suggestion‘ z jejich debutového EP (které se zabývá kulturou znásilnění, sexuálním obtěžováním a spoluvinou mužů) se Fugazi ve svých textech otevřeně pouštějí do světa – žádné kecy ani uhýbání.
Guyův zpěv je vynikající, samý oblouk a nájezd, neustále se přibližující nebo vzdalující melodii. A co se děje s tím riffem ve sloce? Spirálovitě se točí, přešlapuje na místě, jako by jedna noha uvízla v cementu. A pak poslední minuta písně: najednou, z ničeho nic, obrovské uvolnění do té nejchytlavější věci, jakou jste kdy slyšeli.
Fugazi
‚Target‘ z alba Red Medicine
(Dischord, 1995)
Poslechnout / koupit
V roce 1995 se grunge (ať už to znamená cokoli) docela dobře odhalil jako trapný tahák na peníze, kterým byl. Fugazi byla nabídnuta a odmítnuta nahrávací smlouva na několik milionů dolarů a Dischordu byla nabídnuta a odmítnuta koupě velkým vydavatelstvím.
Další deska Fugazi Red Medicine byla svým přístupem a zvukem otevřenější. Album zabydlují mlaskavé a ležérní mezihry a z písní je cítit celková funková a záludná, pokroucená atmosféra. Brendan Canty a Joe Lally jsou stále více na jakémsi tipu Tonyho Williamse/Rona Cartera Miles Smiles (album Milese Davise z roku 1966, jehož fanoušky kapela byla). Loose/tight – volně oscilující.
„Uvědomil jsem si, že nesnáším zvuk kytar. Tisíce neochotných mladých milionářů… Jsi terč.“ Varování nasáklé go-go rytmy DC: vaše kultura je terčem pro ty, kteří by chtěli těžit z vaší komunity (a zničit ji).
Fugazi
‚Break‘ z alba End Hits
(Dischord, 1998)
Poslechnout / koupit
Groovy as hell, spooky, driving, and elegiac at once. End Hits (je to ono? končí kapela??) vyšly v roce 1998. Hotel na obalu vypadá jako strašidelný dům. Album chrlí bangery jako „5 Corporations“ spolu s psychickým vírem „Recap Modotti“, ódou Joea Lallyho na italskou fotografku, která se stala revolucionářkou/antifašistickou aktivistkou Tinou Modotti.
Mix na ‚Break‘ je zvláštní: Akrece prostoru mezi tím kytarovým cinkáním a snare triplety, s tahy ve stylu Lee Perryho, kdy se celý instrumentální mix zasekne dole a vpravo, když se do toho vloží hlasy, jemný fuzz a shakery, když kapela naskočí zpátky, rychlý nádech/výdech těsně před koncem….
Fugazi
‚I’m So Tired‘ z alba Instrument
(Dischord, 1999)
Poslechnout / koupit
Podívejte se na Instrument, dokumentární film o Fugazi od Jema Cohena, jehož je toto album soundtrackem. Podívejte se, jak lidé v publiku vypadají jako vy: různorodí, neokázale krásní prostě tím, že jsou. Jak místnosti vypadají jako skutečná místa, kde se pohybujete. Jak tu není žádné rokenrolové divadlo – jen lidé tvoří umění a kulturu jeden s druhým a jeden pro druhého jako ve filmu Jacquese Rivetta.
Instrument je jako lo-fi, kazetová čtyřstopá verze kapely – taková, která je zcela jedinečná a jinde v jejich diskografii (ani na koncertech) nenašla výraz. Jsou tu přebuzené, podivně namíchané instrumentálky jako ztracený bootleg Velvet Underground (‚H.B.‘), jemné náladové kousky jako esquivelovská exotika posledních dnů (‚Trio’s‘), několik hrubých demáčů, které sotva drží pohromadě. A krásná klavírní balada (‚I’m So Tired‘), která se nepodobá ničemu jinému, co Fugazi natočili, ale působí dokonale.
Fugazi
‚Full Disclosure‘ z alba The Argument
(Dischord, 2001)
Poslechnout / koupit
The Argument z roku 2001 je posledním kouskem diskografie a mohlo by to být jejich nejlepší album (záleží na dni a společnosti, kterou děláte).
V publiku v irském Derry, pouhý týden před jejich posledním koncertem, vidí Ian, jak nějaký chlápek kopne jiného chlápka do obličeje a zlomí mu nos. Zápasí s kopajícím na pódiu, klečí mu na hrudi a nutí ho, aby se napadenému do mikrofonu omluvil. Soft je něco, co se Fugazi nepovedlo.
Písně na The Argument jsou jemnější, chtějí si dát na čas. Neskáčou tolik z kůže, ale spíš dolů – Joe a Brendan mají švih, který by si nezadal se Slyem Stonem. Texty deklasují gentrifikaci vytlačující obyvatelstvo, militarismus a brutální globalizaci – a jsou dnes stejně aktuální jako kdykoli předtím.
Travis Just je členem Object Collection, newyorského souboru, který stojí za avantgardními operami It’s All True a Prisons For Profit, založenými na archivu živých nahrávek Fugazi. Pro více informací sledujte odkazy.