Pokud si představujeme kulturně autentické zážitky z jídla, obvykle nám nepřijdou na mysl řetězce rychlého občerstvení. Ale FEBO (vyslovuje se fay-boh) musíte v Nizozemsku vidět. Najít některou z restaurací je snadné vzhledem k jejich všudypřítomnosti po celém nizozemském hlavním městě Amsterdamu. Namísto pultu a pokladních čekajících na přijetí objednávky se na stěnách ze skla a oceli nacházejí malé přihrádky naplněné položkami z jídelního lístku. Zákazníci jednoduše přijdou, vhodí mince do sousedního otvoru a stisknutím tlačítka si vyberou vybraný pokrm. Bezproblémové a efektivní, nemohl jsem si pomoct, ale divil jsem se, proč se takový praktický koncept nikdy neujal ve Spojených státech. Jak se ukázalo, stalo se tak před více než 100 lety.
První „automatická“ restaurace na světě – neboli Automat – byla ve skutečnosti německá novinka, představená v roce 1896. Podle kronikářek společnosti Automat Laury Shapirové a Rebeccy Federmanové byl interiér berlínské restaurace „velkolepou jídelnou v secesním stylu, bohatě vybavenou zrcadly, mramorem a vitrážemi“. Přesto si zákazníci sami vybírali jídlo ze stěn skleněných nádob: samotné automaty Automat. Tato nová technologie se v následujících letech prosadila ve všech evropských městech. Brzy se o ni začali zajímat američtí obchodní partneři Joseph V. Horn a Frank Joseph Hardart. V roce 1902 otevřeli ve Filadelfii svůj první Automat, Horn & Hardart.
Zákazníci se hrnuli do restaurace, aby vyzkoušeli tento nový způsob stolování. Důkazem efektivity a pohodlí bylo, že si strávníci vybrali požadovaný pokrm z automatu, nakrmili jej mincí a vyzvedli si jídlo. Pracovníci za zdí jej pak narychlo nahradili čerstvým talířem.
Od svých skromných začátků ve Filadelfii se Automat jen rozrůstal. Nemělo by být překvapením, že bistro zaměřené na efektivitu, minimalizaci interakce s lidmi a nekonečné zásoby čerstvě uvařené kávy si našlo stabilní místo v New Yorku. Dne 2. července 1912 otevřel Horn & Hardart svou první newyorskou provozovnu na Times Square a zároveň zaplavil noviny inzeráty hlásajícími „Novou metodu obědvání“ s dodatečným příslibem „Zkuste to! Bude vám chutnat!“
Naštěstí pro Horn & Hardart se jejich reklamy ukázaly jako prorocké. Popularita řetězce během následujících 40 let prudce vzrostla a na svém vrcholu obsloužil zhruba 800 000 zákazníků denně. V polovině století měla společnost Horn & Hardart více než 50 poboček ve Filadelfii a přes 100 poboček v New Yorku. Samotná efektivita by samozřejmě nestačila k tomu, aby se zákazníci stále vraceli – jídlo muselo také stát za to.
Jídelní lístek standardní restaurace Horn & Hardart se točil kolem domácího komfortního jídla se základními pokrmy, jako jsou makaróny se sýrem a pečené fazole. Další specialitou byly koláče všeho druhu, od slaného kuřecího koláče po dekadentní dýňový koláč politý šlehačkou. Ačkoli se jednalo o zefektivněný provoz, společnost pekla všechny koláče ve stejný den a nabízela čerstvě vymačkaný džus. Káva – rohová & Hardartova nejoblíbenější položka – se vařila okamžitě každých 20 minut.
Automat se stal tak nedílnou součástí newyorského stravování, že pronikl do popkultury té doby. Například ve filmu Doris Dayové Ten dotek norka z roku 1962 se objevuje scéna odehrávající se v newyorském Horn &Hardartu. Nejen to, píší Shapiro a Federman, ale „když se na filmovém plátně objevila ta svítící písmena hlásající ‚Automat‘, každý v publiku poznal scénu odehrávající se v New Yorku“. Na krátkou dobu byl Horn & Hardart dokonce největším restauračním řetězcem ve Spojených státech. Zdálo se, že Automat má své místo v americkém životě jisté.
Dnes je však klasický Automat vzdálenou vzpomínkou. Podle Pauly Johnsonové, kurátorky potravin ve Smithsonově národním muzeu americké historie, vedla k dlouhému a bolestivému úpadku této instituce řada faktorů. Za prvé, americká města se po druhé světové válce změnila. Lidé žijící na předměstích nechodili na večerní jídlo do Automatu a „nové výškové kancelářské budovy, které se ve městech stavěly, často obsahovaly dotované jídelny“, říká Johnsonová. Navíc ve druhé polovině 20. století se vydatná jídla, která Automaty nabízely, dostala do nemilosti. Místo toho si spotřebitelé vybírali „typ jídel, který začaly nabízet řetězce rychlého občerstvení v 50. a 60. letech,“ vysvětluje Johnson: méně kuřecích koláčů, více hamburgerů a hranolků.
Dalším nečekaným viníkem byla nová daň na hotová jídla v New Yorku. Otvory na mince v automatu nebyly navrženy tak, aby přijímaly mince potřebné k vyrovnání rozdílu. Horn & Hardart začal přestavovat více svých provozoven na standardní bufety bez chromovaných a skleněných automatů Automat. V rámci boje proti poklesu prodeje společnost Horn & Hardart zvýšila ceny a snížila kvalitu jídel – smrtelná rána pro její levnou, ale dobrou pověst.
Úplně poslední Horn & Hardart v New Yorku definitivně zavřel své brány v roce 1991. Kdo by doufal, že uvidí slavnou chromovanou a skleněnou stěnu s koláči a pudinky, byl by zklamán, kdyby zjistil, že jedna z mála zbývajících památek amerického automatu, 35 stop dlouhá část potravinových oddílů z prvního Horn & Hardart, leží ve skladu ve Smithsonově národním muzeu americké historie.
Přestože se americký automat stal z revoluce muzejní relikvií, proběhlo několik pokusů o oživení tohoto modelu. V roce 2015 uvedla sanfranciská společnost eatsa na trh automatickou restauraci, která servíruje jídlo ze stěny s přihrádkami stejně jako staré rohové &hardarty. Bohužel se zdálo, že Newyorčany tentokrát tato myšlenka nadchla méně – provozovny na Manhattanu byly brzy po otevření zavřeny.
Při jejím úpadku ve Spojených státech si nelze nepoložit otázku, proč se restauracím ve stylu Automat dařilo ze všech míst právě v Nizozemsku. Ačkoli první restauraci FEBO založil v Amsterdamu Johan Izaäk De Borst v roce 1941, první FEBO Automat byl otevřen až v 60. letech. Čím to je, že v době, kdy v New Yorku Automaty zanikaly, otevírala společnost FEBO další a další provozovny?
Oproti modernímu FEBO a někdejšímu Horn & Hardarts existuje několik pozoruhodných rozdílů. FEBO má daleko ke stylu Art Deco luxusních newyorských Automats, přiklání se spíše k zeštíhlené estetice typické restaurace rychlého občerstvení, menšího rozsahu s jasně bílými a červenými nápisy. Spolu s výzdobou je menu FEBO přívětivější „na cesty“ než vydatné koláče a hovězí po burgundsku v Horn & Hardart. FEBO se drží hamburgerů a hranolek, zatímco nesporným králem menu je holandská kroketa, křupavý telecí knedlík podobný hush puppy.
Podle Dennise de Borsta, současného ředitele podniku a vnuka zakladatele FEBO, je holandský smysl pro naléhavost dalším vysvětlením trvalé popularity restaurace. „Nizozemská kultura občerstvení se v minulém století vyznačovala třemi základními prvky: rychlost, dostupnost a cenová dostupnost,“ říká de Borst. „Nizozemci jsou stále v pohybu a často spěchají.“ Aby toho využili, jsou FEBO často umístěny v blízkosti hlavních pěších tras a tramvajových linek, tedy všude tam, „kde mnoho lidí pracuje, hledá zábavu nebo prochází.“
Nakonec to však není žádný Horn & Hardart. Možná, že s nástupem high-tech systémů, jako je ten od společnosti eatsa, má stravování ve stylu Automat ve Spojených státech nový potenciál. Ale těm, kteří stále tíhnou k tomu, aby strčili minci do automatu a vytáhli si horkou svačinu, stačí výlet do Nizozemska.
Gastro Obscura se zabývá nejpodivuhodnějším jídlem a pitím na světě.
Přihlaste se k odběru našeho e-mailu, který vám doručíme dvakrát týdně.
Gastro Obscura se zabývá nejpodivuhodnějším jídlem a pitím na světě.