Kdysi jsem nesnášel, když jsem viděl své přátele uspět. Snažil jsem se jim to přát, jak se od nás očekává, ale jediné, co jsem cítil, byla žárlivost.
Nebyl to silný a všeobjímající pocit, ale něco, co mi vrtalo v hlavě. Lehký nepříjemný pocit, který mi bránil slavit s nimi na sto procent.
Říkal jsem si, že se musím sebrat a víc se snažit. V žádném případě nebudou mít něco, co já ne.“
To mělo za následek, že se všichni kolem mě změnili v mou konkurenci.“
Ale vím, že to není jen mnou. Podle toho, co jsem viděl a slyšel, se takhle na svět dívá mnoho lidí. Také podle knihy Odvaha být neoblíbený, kterou brzy vysvětlím. Ale nejprve musíme pochopit, proč se tak cítíme.
- Škola: Škola nás učí, že ostatní jsou lepší než my, a to prostřednictvím školního systému známek, odměn a trestů. Existuje ideální známka, kterou musíme „zvládnout“, a my se jí snažíme co nejvíce přiblížit. Vidíme, že lidem, kteří těchto výšin dosáhnou, se dostává pozornosti a uznání. Vyrůstáme s potřebou být lepší než ostatní, abychom byli výjimeční.
- Práce: Mnoho pracovníků cítí potřebu stoupat po firemním žebříčku, aby byli nadřazeni těm pod nimi, a někteří by kvůli tomu neváhali odstrčit lidi z cesty. Existují zaměstnání, která jsou založena na pobídkách a výkonnosti, kde vítězové dostávají nejvíce.
- Takoví se rodíme: Jsme šťastní, jen když vidíme, že máme víc než naši sousedé. Vidíme to i u zvířat.
Můžeme jít proti své přirozenosti?“
Žárlit na souseda, sourozence, rodinu nebo přítele je automatická věc. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byl malý a dostával záchvaty vzteku, když měl můj bratr hračku, kterou jsem já neměl.
S tímto chováním se setkáváme i u zvířat. Existuje studie s opicemi, kde dvě z nich stály vedle sebe v průhledných klecích. Jedna opice dostala méně žádanou okurku a druhá opice dostala hroznové víno.
Když to viděla opice, která dostala okurku, rozzlobila se a hodila okurku zpět na vědce! Na video se můžete podívat zde.
Jestliže je to tedy přirozená reakce na to, že ostatní dostávají to, co chceme, můžeme jít proti ní? Měli bychom se vůbec obtěžovat?
Pokud chcete žít šťastnější život, ve kterém můžete oslavovat radosti druhých jako své vlastní, pak ano.
Proč byste se měli rozhodnout myslet jinak
Žárlit na každý malý úspěch, který se vašim přátelům nebo spolupracovníkům v životě podaří, vás pohltí a sežere vám veškeré štěstí, které ve svém životě budete mít.
Říkáte, že nemohu jen tak přestat žárlit.
Chápu, že je téměř nemožné něco změnit, aniž by to nahradilo něco jiného. Co kdybych tedy řekl, že existuje lepší způsob, jak se na lidi dívat?“
Řešení
V naší kultuře je zakořeněno přesvědčení, že existují lidé podřízení a nadřízení. Ale co kdybychom se na to podívali z jiného úhlu pohledu?
Všichni jsme si rovni a všichni se lišíme.
Dítě je rovné dospělému.
Kuchař ve fast foodu je rovný generálnímu řediteli společnosti.
Budou rozdíly v pohlaví, věku, dovednostech a znalostech, ale tyto věci by neměly určovat hodnotu člověka.
Ale jak může být dítě rovné dospělému? Lze s nimi tedy zacházet jako s dospělými? Ne, nejednejte s nimi jako s dospělým, ale jako s člověkem. Jednat s nimi upřímně.
Musíme změnit způsob myšlení
Můj pohled na věc se zcela změnil po přečtení knihy Odvaha být neoblíbený od Ičiró Kišimiho a Fumitake Kogy.
Píše se v ní, že pokud se budeme srovnávat se svými přáteli, budeme vždy nešťastní. Místo toho se musíme srovnávat sami se sebou. Musíme se ujistit, že zlepšujeme své schopnosti a neustále se zlepšujeme.
Každý člověk je v životě před vámi nebo za vámi, ale všichni se pohybují vpřed na stejném hřišti. Není to žebříček, jak nás to učili.
To platí i pro přátele a rodinu. Pokud vidíte svět jako plný vítězů a poražených, pak vám nezbývá než porovnávat, kam na této stupnici patříte.
Než se nadějete, začnete každého člověka, každého na světě, vnímat jako svého nepřítele – Odvaha být neoblíbený str. 75
Co se stane, když žárlivost proměníme v radost
Když vidíme lidi jako kamarády, a ne jako nepřátele, můžeme skutečně oslavovat jejich výhry, aniž bychom měli pocit, že jsme prohráli nebo že jsme méněcenní.
Svobodně prožíváme tuto radost s nimi, jako by byla naše vlastní.
Ačkoli to zní jednoduše, je to obtížné. Dokážete-li však vnímat jen jednoho člověka jako svého druha, uvidíte ho všude.“
Jakmile se člověk osvobodí od schématu soupeření, potřeba nad někým vítězit zmizí. Člověk je také osvobozen od strachu, který říká: Možná prohraju. A člověk se stává schopným oslavovat štěstí druhých celým svým srdcem. – Odvaha být neoblíbený Str. 78
.