Pennhurst Asylum

„Zabijte je.“ „Zabijte je.“ „Zabij je.“

Znovu a znovu mi hlasy v hlavě říkají přesně to samé.

Nechci to přiznat, ale ta nabídka zní lákavě, když se podívám na ostatní lidi, kteří sedí u stolu naproti mně v nemocniční jídelně. Myslím, že jsem se zapomněl zmínit, že se nacházím v blázinci hluboko v zapadlých uličkách Pensylvánie.

Jsem si jistý, že jste neslyšeli pravdivý příběh tohoto místa vzhledem k tomu, že se zde konaly jedny z nejhorších experimentů na světě a v zájmu lidí se události, které se staly, většinou ututlaly. Toto místo se nazývá Pennhurst Asylum.

Pennhurst Asylum, jak možná víte, je dnes uznáváno jako strašidelná turistická atrakce. Já si ho však pamatuji jako pekelnou díru, kterou jsem dlouhá léta nazýval domovem. Zanechávám vám zde své deníkové záznamy z doby, kdy jsem byl v Pennhurstu pod experimentálním dohledem doktora Heinricha Chakajiana.

Říjen 1982

Na toto místo jsem byl převezen ze svého bývalého vězení v Evropě. Můj nový domov se jmenuje Pennhurst a myslím, že to byla stará škola a nemocnice. Upřímně řečeno, zajímalo by mě, proč mě sem sakra vůbec převezli. No, asi nemám právo si stěžovat, když jsem odsouzený na doživotí. Je to lepší než alternativa.

Vlastně, když o tom tak přemýšlím, bych byl skoro radši mrtvý. Vědět, že jediné, na co se musím těšit, je případný příchod smrti… touha pokračovat pomalu mizí, jak se dny vlečou. Od ostatních vězňů jsem slyšel zvěsti, že je tu nějaký doktor, který si k sobě nechává vodit vězně a ti pak prostě… zmizí. Už teď můžu říct, že se s ním nechci setkat. Snad se mi to nepodaří.“

Únor 1983

V posledních čtyřech měsících se vězni ztrácejí čím dál častěji. Dokonce i můj nový přítel Darren. S Darrenem jsme se seznámili při obědě asi před dvěma měsíci. Velmi dobře jsme si s ním rozuměli. Ukázalo se, že také žil v Pensylvánii stejně jako já, než jsme byli převezeni do Evropy do našeho nového vězeňského domova.

Probírali jsme, proč jsme vlastně tady. Byl jsem odsouzen za vraždu šestičlenné rodiny. On byl odsouzen za neúmyslné zabití, tuším, dvou lidí. Zvláštní je, že jsme nedopustili, aby naše minulé činy zkazily naše přátelství. Vlastně jsme se na to dívali jako na formu společného zájmu. Ale před pár dny nám Darrena vzali. Nejsem si úplně jistá proč. Musím zjistit, co se mu stalo, a doufám, že nejsem další na řadě.“

Duben 1983

Dozorci v mém oddělení zřejmě odvádějí různé vězně. Můžu říct, že se blíží můj čas. Nevím, co mám dělat. Utéct? Nejsem si sakra jistý, jak se odsud dostanu. Je to tu moc dobře hlídané. Slyším, jak přicházejí k mé cele. Nechci umřít…

Březen, 1984

On mě… on mě odvedl a… dělal mi věci. Nevysvětlitelné věci. Záblesk světel, rozmazaná rudá mlha. Celá záda mě pálí. Rozřízl mi je a provedl na nich nějakou operaci. Cítím na zádech stehy, které mi zalepují místa, kde se mi zařezával do masa. Ale počkat… cítím něco v zádech. Uprostřed zad na obou stranách páteře… cítím na každé straně nějakou bouli.“

Květen, 1984

Boule v zádech jako by se zvětšovaly. Mám pocit, jako by měly každou chvíli prasknout. Už tu bolest nemůžu vydržet. Musím zjistit, co mi doktor Heinrich sakra udělal. Rozříznu si záda a vyndám to, co mi tam dal.

Květen 1984 (později v noci)

Rozřízl jsem si záda kusem zrcadla, které jsem měl v cele. Nemůžu ty boule vyndat a zdá se, že stále rostou. Co mi to kurva udělal? Z horních pater slyším křik. Odvádějí další vězně? Proč to trvá tak dlouho? Co je na mně tak zvláštního? Proč už mě prostě nemůže zabít? Tolik jsem toužil po smrti a tohle mi rozhodně nepomáhá. To si rovnou můžu podříznout krk tímhle zrcadlovým střepem. Víš co? Možná to udělám… Počkej, slyším přicházet stráže. Bože, to ne. Už zase. Nechci znovu vidět doktora. Zase na mně bude dělat ty hrozné pokusy.“

Srpen 1985

Překvapuje mě, že jsem ještě naživu. Myslím, že jsem v bezvědomí už víc než rok. Jsem teď příšerně pohublý a, no, skoro mrtvý. Kéž bych byl. Boule na zádech mi vyrostly do velkých, rohovitých kostí. Kosti mi protrhly maso a teď mám záda celá od krve.

Měla bych být mrtvá. Měl bych být mrtvý. Už bych měl být KURVA MRTVÝ. Ale ne. Nenechá mě umřít. Ten zasranej šílenej doktor. Kdybych ho tak mohl dostat do rukou. Roztrhnu mu krk.“

Listopad, 1985

Nesnáším, jak se na mě ostatní vězni v jídelně dívají. Vidí, co mi Heinrich udělal, a vyděšeně zírají na tu zrůdu, kterou vytvořil. Vlastně se divím, že nás na tomhle zatraceném místě vůbec krmí.“

Ačkoli porce jídla jsou obvykle malý talířek dušených nakrájených brambor nebo něco podobně jednoduchého. Vystrašené oči ostatních vězňů se upírají na má potrhaná a zakrvácená záda. Cítím, jak se mi jejich pohledy propalují do mysli. „Zabij je.“ „Zabij je.“ „Zabij je.“ Slyším ty hlasy ve své hlavě a myšlenka na zabití každého z těch zmrdů mi zní naprosto uspokojivě.

Leden 1986

Slyšel jsem, že vězni plánují útěk z této pekelné díry. To zní jako zábava. Doufám, že využiju příležitosti a sám zabiju doktora Heinricha a možná i pár dalších vězňů, kteří na mě zírají, kdykoli jím. Rozhodl jsem se, že je sežeru.

Ti příšerní zkurvení lidé, se kterými se musím potýkat navíc k mučivé bolesti z experimentů, které na mně doktor Heinrich prováděl. Už to nemůžu vydržet. Teď je čas jednat. Budu volný z tohoto zatraceného zařízení. Začnu s těmi kretény v jídelně. Zabiju je co nejrychleji a nejbrutálněji. Pak se dám na útěk. Jsem připraven.“

Leden 1986 (později toho dne)

Rozhodl jsem se, že si tenhle deník nechám u sebe, abych si mohl pamatovat všechny ty sračky, kterými jsem si během svého pobytu v Pennhurst Asylum prošel. Skutečně to bylo peklo. Nejraději jsem však měl samotný konec svého pobytu. Pomáhal jsem si masem ostatních vězňů. Měl jsem takový hlad.

Ale teď už ne. Když jsem se prodíral blázincem, našel jsem tělo svého starého přítele Darrena. Udělal jsem tedy všechno, co mě napadlo: Tělo jsem vzal s sebou. Údajně ve druhém patře administrativní budovy vypukl požár. Dobře. Ta budova si zaslouží shořet.

Odstoupil jsem od Pennhurst Asylum. Nemůžu vystát pohled na to místo. Darrena mám u sebe ve svém novém domově, který je pár mil od Pennhurstu. Je to malá, stará zrezivělá chatrč, ale je to lepší domov než jakékoli jiné místo, které jsem kdy poznal. Hnilobný zápach Darrenovy mrtvoly však začíná být nesnesitelný. Asi ho budu muset sníst. Neodvážil bych se ho pohřbít. Nechci, aby se rozplynul v zemi. Tak proč se nestát mou součástí?“

V poslední době mám takový hlad. Už žádná těla, kterými bych se mohl živit. Normální jídlo už prostě není to samé, když jsem ochutnal lidské maso… Musím se krmit. Brzy. Nedaleko je malé městečko. Ti mladí vypadají tak chutně. Taková nová a hebká kůže. To bude báječné. Dospělým by určitě nevadilo, kdybych si jedno… nebo pár vzala.