Byl Justinem Bieberem své doby s hustými vlasy, rty jako včeličky a očividným chlapeckým šarmem. Na Petera Noona – bývalého člena skupiny Herman’s Hermits ze šedesátých let – se však při tomto srovnání snáší jakési ticho.
Jak Bieber, tak Noone prodávali náklaďáky desek ještě jako teenageři, ale Noone říká: „Herman’s Hermits prodávali miliony desek, ještě než nás někdo viděl, což se teď prostě nestává.
„Nevěděl jsem, co dělám: moje pódiová postava byl stydlivý malý kluk, což jsem v podstatě byl.
Mezi miliony desek plachého chlapečka patřily I’m Into Something Good, No Milk Today a There’s A Kind of Hush (All Over the World).
Noone a jeho kolegové z Hermits nasbírali více než 20 hitů, prorazili ve Státech a v roce 1965 předčili Beatles.
V sedmnácti letech skupina podepsala smlouvu na milion dolarů a byla tak slavná, že Elvis Presley při prvním turné Herman’s Hermits po USA v roce 1965 Noonovi improvizovaně zahrál jeden z největších hitů skupiny, I’m Henry the Eighth, I Am. „Dělal si ze mě legraci, ale koho to zajímá?“ říká Noone. „Byl to Elvis!
Ale i přes čistou image Hermits žil Noone rock’n’rollovým životním stylem na plné pecky. „I když bez drog,“ trvá na svém. „To mě nikdy nebavilo.
Ale ten zbytek? ‚Jasně. Bylo nám šestnáct, sedmnáct a mohli jsme klidně zůstat vzhůru celou noc, řádit a pak být druhý den ráno vzhůru, abychom mohli dělat rozhovory a jezdit na koncerty. Byla to skvělá doba.
A nyní je Noone, mladistvě vypadající čtyřiašedesátník, opět na cestách a poprvé po téměř deseti letech objíždí Británii v rámci populární Solid Silver 60s Show – bez Hermits, ale s několika kamarády ze šedesátých let, včetně Briana Poola z The Tremeloes (mezi jejichž hity patří Do You Love Me a Twist And Shout) a Briana Hylanda (Itsy Bitsy Teenie Weenie Yellow Polka Dot Bikini).
„Člověka nikdy neomrzí ten šrumec z turné,“ říká Noone, který od sedmdesátých let žije v Kalifornii, „a je dobré vědět, že stále dokážeme strhnout publikum. Lidé za mnou chodí a zpívají mi do obličeje všechny staré písničky, i když si nikdy nejsem jistý, jak na to reagovat.“
Noone z celého srdce přijal kulturu zdravého životního stylu svého adoptivního domova.
„Málokdo přežil zhýralost šedesátých let,“ říká, „takže mám velké štěstí a snažím se o sebe pečovat.
„Když jsem šel před devíti lety na pohřeb Mickieho Mostu , moc lidí tam nezbylo. Donutí vás to zastavit se a zamyslet se.“
Kapela si v roce 1964 zajistila první britskou jedničku s písní I’m Into Something Good a o rok později se dostala do Států, kde se v roce 1965 stala nejprodávanější popovou kapelou. Cherubínsky vyhlížející Noone tehdy ještě nebyl tak čistotný.
„Vzpomínám si, jak jsem chodil do domu jednoho z Moody Blues a považovali ho za skutečné doupě neřesti,“ říká. ‚Žádná z holek ale nekouřila drogy, takže jsem se s nimi stýkal. Byl jsem jako moucha na zdi.
„Rád jsem pil – chodil jsem s Richardem Harrisem a snažil se pít víc než on,“ směje se.
„Miloval jsem Beatles a Stouny a vždycky jsem se s nimi chtěl bavit, i když byli asi o sedm let starší.
„Chodili jsme do klubu Ad Lib v Londýně a John Lennon mi kupoval pití, protože věděl, že je mi teprve šestnáct a že se neopiju a nepokusím se někoho zmlátit.
Noone – který vyrostl v Manchesteru a před nástupem do Hermits hrál syna Lena Fairclougha Stanleyho v seriálu Coronation Street – přiznává, že jedním z důvodů jeho pití bylo „zapadnout, protože jsem chtěl být oblíbený a nepřipadal jsem si tak zajímavý“.
Poté se v 19 letech zúčastnil setkání Anonymních alkoholiků se svým otcem účetním, který také hodně pil – a rozhodl se přestat. ‚Nezařadil bych se mezi alkoholiky, ale člověk musí být citlivý k pocitům lidí a být schopen vykonávat práci na jevišti, takže jsem se potom rozhodl to omezit. Musel jsem to udělat ve vlastním zájmu a už asi 16 let jsem se nedotkl ani kapky.
„Trvám na tom, že moje žena stále pije, pokud chce – ostatním lidem ve svém okolí bych v tom nebránil.
Je ženatý s Mireille už 43 let, „a jestli je v našem manželství nějaké tajemství, tak to, že se máme rádi a stále se navzájem rozesmíváme… i když se směje mému tělu!“.
Seznámili se, když bylo Noonovi dvacet let, ačkoli přiznává, že předtím si „užíval“ – včetně cudné známosti se zpěvačkou Lulu. Řekl: „Byla to hezká holka a já tehdy na hezké holky nebyl, takže jsme nikdy nebyli milenci.
Ale setkání s Mireille bylo zlomové. ‚Myslím, že s Mireille to byl asi chtíč na první pohled,‘ přiznává. ‚Pak jsem zjistil, jak je hezká, a přešlo to v lásku.
‚Pořád mě odmítala, ale zrovna byla s maminkou na dovolené na Ibize, tak jsem si pronajal byt vedle nich. Její matka mě měla ráda, protože jsem byl uctivý. Mireille jsem se vyčerpal.
V roce 1968 se vzali (a mají spolu dceru, pětadvacetiletou Natalii) a on v roce 1971, v pouhých 24 letech, kapelu opustil. ‚I když jsme si na začátku byli všichni v kapele blízcí, ke konci už jsme spolu byli tak dlouho a chtěli jsme dělat jiné věci.‘
Po skončení skupiny Hermits Nooneho sólová kariéra stagnovala až do osmdesátých let, kdy se objevil na Broadwayi v představení Piráti z Penzance, a v devadesátých letech ho novým fanouškům představilo účinkování v americkém hudebním hitu My Generation. Před pěti lety se pak objevil jako mentor v soutěži American Idol a svým svěřencům řekl: „Nezapomeňte, že je to hlasovací, nikoli pěvecká soutěž“.
Říká: „Kdyby se Beatles přihlásili do televizní soutěže, pravděpodobně by prohráli. Simon Cowell vypadá jako velmi milý chlapík, ale upřímně řečeno si myslím, že je to Mickie Most z druhé ruky.“
Nikdo nemá plnou pusu řečí o turné: „Asi jsem se chystal dělat úředníka v místním NatWestu. Jaké mám štěstí, že to v 64 letech ještě dělám? Taky vím, co teď dělám. Už nejsem ten malý nesmělý kluk.
Poté si kazí image tím, že dodává: „Jsem spíš jako Norman Wisdom.