PJ Harvey, celým jménem Polly Jean Harvey, (narozena 9. října 1969, Corscombe, poblíž Yeovilu, Anglie), britská zpěvačka, skladatelka a kytaristka, jejíž mýticky vyhrocené, fanaticky intenzivní nahrávky a koncerty stanovily nové standardy pro ženy v rocku.
Harvey, která se narodila kontrakulturním rodičům na anglickém venkově, zřejmě vyrůstala s pocitem, že rock je jen další živelnou silou v krajině. Například skladba „Sheela-na-gig“, singl z jejího prvního alba Dry (1992), si vzala za svůj ústřední obraz ženské exhibicionistické rytiny s rozeklanými genitáliemi, které se nacházejí po celém Irsku a Spojeném království a jejichž původ je předmětem diskusí. Píseň, stejně jako mnoho dalších Harveyových písní, zachází s ženskou sexualitou jako s pustošivou, strašidelnou silou, ale místo aby si hrála na oběť, teatrálně ztělesňuje své obsese, ztotožňuje je se svůdnou hrozbou rocku a blues a vytváří ze sebe archetyp. V jiných rukou – například v rukou postpunkového rockera Nicka Cavea, jednoho z jejích hlavních vlivů – by takový postup hrozil absurditou. Harveyová však svou sebeprezentaci ovládá s mimořádnou pečlivostí: kostrbatá postava s jasně načervenalými rty a záhadným úsměvem používá vybroušenou dikci, i když vyprávění přechází od dráždivého šepotu k přiškrcenému křiku.
Zpočátku jméno PJ Harveyová neoznačovalo pouze Harveyovou, ale trio, které vytvořila s baskytaristou Stephenem Vaughanem (nar. 22. června 1962 ve Wolverhamptonu) a bubeníkem Robertem Ellisem (nar. 13. února 1962 v Bristolu). Pod inženýrským dohledem Steva Albiniho (jehož pověst zvukového extremisty byla založena na jeho vlastních kapelách Big Black a Shellac a na jeho produkci skupin jako Pixies a Nirvana) nahráli Harveyho nejnáročnější album Rid of Me (1993); měkčí verze části téhož materiálu, 4-Track Demos, vyšla ještě téhož roku. Po turné na podporu těchto desek Ellis a Vaughan opustili PJ Harvey, což se stalo přezdívkou pro Harveyho jako sólového umělce. Na albu To Bring You My Love (1995) se objevila rozšířená kapela a přístupnější aranže. Když Harvey s tímto materiálem vyrazila na turné, odložila svou drsnou kytarovou hru na stranu teatrálnější prezentace a dočkala se podobně kultovních ocenění, jaká o dvě desetiletí dříve sklidil Bruce Springsteen. Harvey však nedokázal využít tohoto nadšení. Na albu Dance Hall at Louse Point (1996), které vzniklo ve spolupráci s Johnem Parishem, jejím spoluhráčem z kapely Automatic Dlamini, když byli ještě teenageři, se vzdala kontroly nad hudbou, která se mnohem více než texty ukázala být její hlavní předností.
Další album PJ Harvey, Is This Desire? (1998) bylo záměrně tlumené, šlo o cvičení v umělecké písni. V roce 2000 však Harveyová přišla s albem Stories from the City, Stories from the Sea, návratem k hymnickému rocku s popovými aspiracemi a nepravděpodobným zvratem: Polly Jean Harveyová poprvé zpívala o lásce a sexu s upřímným uspokojením. Toto album jí vyneslo první Mercury Prize udělenou ženě. Následovala další spolupráce s jinými umělci – především s hardrockovými Queens of the Stone Age, na jejichž vedlejším projektu Desert Session, Vol. 9-10 (2003) se výrazně podílela. V roce 2004 Harveyová vydala vlastním nákladem desku Uh Huh Her, na níž hrála na všechny nástroje kromě bicích a pokračovala ve svém osobitém pojednání o lásce, která se pro ni podle všech indicií opět stala špatnou. V roce 2006 vyšly pod názvem The Peel Sessions, 1991-2004, živá rozhlasová vystoupení Harveyové pro známého diskžokeje a tvůrce alternativní hudby Johna Peela. Album White Chalk z roku 2007 bylo návratem Harveyové k umělecké písni: bylo zpíváno téměř výhradně falzetem a doprovázeno spíše klavírem (nástrojem, který Harveyová téměř neznala) než kytarou. Málokdy se stalo, že by rocker, který byl tak schopný se odvázat, byl zároveň tak odhodlaný se držet zpátky.
Harvey po White Chalk následoval další spoluprací s Parishem – rozsáhlou deskou A Woman a Man Walked By (2009). Od konfrontačního vrčení v titulní skladbě alba až po tiše pronášené verše písně „Cracks in the Canvas“ Harveyová opět prokázala, že její hlas je nástrojem schopným vyjádřit dramatický emocionální rozsah. Později se objevila s albem Let England Shake (2011), valivým, folkem ovlivněným albem, které odkazovalo na bitvy první světové války jako součást komplexního portrétu jejího vztahu k vlasti. V roce 2011 získala Harveyová za album Let England Shake svou druhou Mercury Prize a stala se tak první dvojnásobnou držitelkou tohoto ocenění. Na albu The Hope Six Demolition Project (2016) se zaměřila na to, co považuje za nespravedlnost způsobenou Američany, a v rámci výzkumu procestovala Kosovo, Afghánistán a části Washingtonu; album bylo nahráno na veřejnosti za jednosměrným sklem jako součást umělecké instalace. Belgický divadelní režisér Ivo van Hove si později Harveyho vybral, aby vytvořil hudbu pro jeho londýnskou jevištní adaptaci klasického filmu Vše o Evě (All About Eve) z roku 2019, a v témže roce vyšlo také převážně instrumentální album soundtracku. V roce 2013 byl Harvey jmenován členem Řádu britského impéria (MBE).