Podle Joni Blackburn | 6. června 2018
Před několika lety jsem se procházela bylinkovou zahradou a odhrnula vysoký trs zelených listnatých stonků přečnívajících přes cestu. Během několika vteřin jsem tohoto kroku litovala, protože mě začal brnět hřbet ruky a zápěstí, pak píchalo a nakonec pálilo, jako by mě poštípala desítka malých včeliček. Po několika okamžicích naprostého zmatku smíšeného s rostoucí úzkostí jsem si uvědomil, do čeho jsem se to dostal: do kopřivy!“
Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) roste hojně po celé Severní Americe a v mírných oblastech severní polokoule. Stonky a listy jsou pokryty křehkými jehličkovitými chloupky, tzv. trichomy, což je nepochybně adaptace, která má odradit býložravce. Každý trichom obsahuje na své bázi silnou směs dráždivých látek, včetně histaminu, acetylcholinu, serotoninu a kyseliny mravenčí. Špičky trichomů se při kontaktu odlamují a uvolňují chemické látky. Litujte nebohého tvora, který si ukousne plná ústa těchto listů – nebo se jich dotkne holýma rukama.
Kromě obranných mechanismů lze plevelný úspěch kopřivy přičíst také tomu, že je to trvalka, šíří se oddenkem i semeny a za předpokladu vlhké, přiměřeně bohaté půdy se jí daří ve světlém stínu lesních potůčků nebo na slunných loukách, podél příkopů u silnic a na narušených místech, jako jsou stodoly.
Tento druh se také někdy pěstuje záměrně, jako tomu bylo, když jsem na něj narazil v bylinkové zahradě. Proč pěstovat tak škodlivou rostlinu? Kopřiva je chutná i zdravá a je považována za žádoucí, i když plevelnou bylinu. Listy, stonky a kořeny se po tisíciletí používají jako potravina, lék, provaz a barvivo.
K rozpoznání kopřivy – což je užitečná dovednost, jak se vyhnout náhodnému utrpení – se zaměřte na dlouhé, chlupaté, mírně srdčité vroubkované listy rostliny, které rostou proti sobě na vysokých, vláknitých a chlupatých stoncích, jež mohou dosahovat výšky až šesti metrů. Protože se šíří oddenky, kopřiva často roste v trsech. Koncem léta vykvétají v paždí listů husté laty drobných zelenožlutých květů, z nichž se na podzim tvoří semena, která padají do půdy.
Nedlouho po prvním setkání jsem se s kopřivou setkal znovu. Tentokrát rostla jediná rostlina na dně mého vyvýšeného zeleninového záhonu, zamaskovaná mezi několika cíniemi. Okamžitě jsem vběhla dovnitř a vydrhla ji vodou a mýdlem, ale žádná úleva. Místo dvacetiminutového nepohodlí jako při prvním setkání jsem tentokrát snášela rušivě bolestivou kopřivku na předloktí, která mi více než 24 hodin připomínala několik čerstvých vosích žihadel. Hledání na Googlu odhalilo řadu lidových prostředků, včetně obkladů z jiných plevelů, které se obvykle vyskytují v okolí, jako je netýkavka žláznatá (Impatiens capensis) a hluchavka (Rumex species), a také domácí první pomoc, jako je hydrokortizonový krém, kalaminový krém a jedlá soda. Nic mi nepomohlo, jen čas.
Když jsem byl připraven odvážit se zpět na zahradu, v kožených rukavicích jsem odřezal stonky rostliny a položil je na horký cement příjezdové cesty, aby před kompostováním vyschly (a ztratily své žahavé vlastnosti). Abych se ujistila, že se nevrátí, zaryla jsem se prsty do kypré půdy a vyždímala každý kousek žlutého oddenku, který jsem našla. A dokud si nebudu jistá, že na zahradě nezůstala žádná semena kopřiv, která by mohla vyklíčit, budu na pletí určitě nosit rukavice!
Joni Blackburn je bývalá redaktorka v Brooklynské botanické zahradě. Píše a zahradničí v Catskills.
- Sdílet
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Emailovat tuto stránku
- Kopírovat odkaz do schránky
Odkaz zkopírován!