Sportování mládeže: pozitivní a negativní dopad na mladé sportovce | Minions

Negativní dopad

Sportování je pro sportovce všech věkových kategorií spojeno s rizikem zranění. V období zvýšené rychlosti růstu a uzavírání růstových plotének v období dospívání jsou mladí sportovci náchylní k různým traumatickým a nadměrným zraněním.5,32-35 Se zvýšenou účastí mládeže ve sportu byl zaznamenán nárůst počtu zranění souvisejících se sportem, přičemž u osob ve věku 5-24 let je každoročně zaznamenáno 2,6 milionu návštěv pohotovosti.1,36 V důsledku rychlého rozpínání kostí během růstu a pomalého prodlužování svalů vzniká tah přes růstové ploténky, apofýzy a klouby.4,32 Tento nárůst tahových sil může výše uvedené struktury vystavit riziku zranění. V závislosti na fázi tělesného růstu si děti a dospívající často poraní jiné anatomické struktury než dospělí. Dětské kosti jsou slabší než jejich vazy a šlachy, proto jsou vystaveny zvýšenému riziku zlomenin v celém rozsahu kostí a růstové ploténky.32-35

V období dospívání může u některých sportovců dojít ke snížení flexibility, koordinace a rovnováhy, což nejenže zvyšuje riziko zranění, ale také ovlivňuje sportovní výkon a klade na mladého sportovce větší stres, úzkost a sociální tlak.5,32 Přestože jsou děti obecně odolnější a hojí se rychleji než dospělí (s výjimkou otřesu mozku), je třeba brát zvláštní ohled na nezralý skelet při vytváření vhodných objemů cvičení během tréninku, soutěží a rehabilitace, aby se předešlo zraněním z přetížení. Unáhlený návrat ke sportu s neúplnou rehabilitací může mít za následek chronickou bolest, dysfunkci, prodloužení doby mimo sport a opakovaná zranění stejných nebo různých částí těla.

S rostoucí účastí mládeže ve sportu je pozorován přímý dopad na míru zranění, náklady na léčbu, zátěž rodiny a dobu mimo sport. Přesné a komplexní údaje o sportovních úrazech mladých sportovců je obtížné získat kvůli nejednotným definicím sportovních úrazů, nedostatečnému hlášení úrazů ze strany rodičů a sportovců a nedostatečnému odbornému dohledu nad vedením záznamů. Kromě fyzických následků zranění jsou problematické i psychosociální poruchy, jako jsou výkyvy nálad, deprese a odloučení od skupiny vrstevníků, které často vyžadují odbornou péči.5 Národní centrum pro bezpečnost sportu uvádí, že 3,5 milionu dětí ve věku 14 let a mladších se každoročně dostane lékařské péče v souvislosti se sportovními úrazy a ze všech sportovních úrazů, které jsou ošetřeny na pohotovosti, se dvě třetiny týkají úrazů dětí.3 Odhaduje se, že na léčbu sportovních úrazů se v americkém zdravotnickém systému každoročně vynaloží dvě miliardy dolarů.1

Ačkoli ne všem úrazům lze zabránit, zdá se, že sportovní kultura mládeže selhává v minimalizaci úrazových i nadměrných zranění u dětí. Vinu nesou rodiče, trenéři, odborníci na sportovní medicínu i organizátoři. Přestože k 67 % úrazů dochází během tréninku, mnoho rodičů v této době prosazuje méně bezpečnostních opatření než při soutěžích.5 Nejméně polovina všech úrazů, které mladí sportovci utrpí, je důsledkem přetěžování. Stejně jako u zranění dospělých jsou i zranění z přetěžování u mladých sportovců výsledkem jak vnitřních, tak vnějších faktorů. Vnitřní faktory jsou ty, které jsou fyziologické a často nemodifikovatelné, zatímco vnější faktory mohou být změněny vnějšími vlivy. Dospělí zapojení do sportu mládeže hrají důležitou roli při ovlivňování vnějších faktorů, což může vést ke snížení nebo zhoršení zranění. Strategie snižování počtu zranění jsou uvedeny v tabulce 2. Současný výzkum onemocnění způsobených teplem, s nimiž se setkávají mladí sportovci, například ukazuje, že strategie prevence a vzdělávání mohou hrát důležitou roli při snižování výskytu tohoto závažného zranění.43,44 Nedávné vědecké studie vyvracejí dřívější názor, že mladí sportovci jsou ze své podstaty vystaveni zvýšenému riziku onemocnění z tepla kvůli jejich nezralému fyziologickému systému. Současná literatura uvádí řadu příčin, které zahrnují celkový zdravotní stav, dehydrataci a teplotu a vlhkost prostředí jako příčiny onemocnění způsobených teplem u mladých sportovců.37,38 Národní asociace atletických trenérů zaznamenala v roce 2010 50 úmrtí v důsledku sportovních úrazů u mladých sportovců.37 Přestože bylo v posledních několika letech předloženo do státní legislativy několik návrhů zákonů, které mají zabránit závažným úrazům, tj. srdeční zástavě, onemocnění z horka a otřesu mozku, méně než 10 % z nich bylo uzákoněno.37 Ve snaze snížit rostoucí výskyt otřesů mozku u mladých sportovců vyžaduje 33 států vzdělávání trenérů, rodičů, sportovců a školního personálu v oblasti rozpoznávání, zvládání a prevence otřesů mozku při sportu mládeže.4,39 V roce 2012 zveřejnila Národní asociace pro sport a tělesnou výchovu zprávu „Shape of the Nation Report“, která ilustruje roli federální i státní vlády při vytváření předpisů týkajících se přestávek a tělesné výchovy pro třídy od K do 12 let.40 V současné době neexistují žádné federální předpisy týkající se provádění přestávek a tělesné výchovy ve školském systému USA. Sedmdesát pět procent států nařizuje školám poskytovat tělesnou výchovu v osnovách základních, středních a vysokých škol, avšak pouze 12 % států zahrnuje požadavky na četnost a délku trvání ve všech ročnících.40 Více než 80 % států vyžaduje tělesnou výchovu v určitém období během tříd od K do 12 let. Zpráva identifikuje rozdíly v konkrétních předpisech týkajících se realizace tělesné výchovy mezi jednotlivými státy.31

V posledních dvou desetiletích došlo ve sportu mládeže k pozoruhodnému nárůstu specializace. Stále více mladých sportovců si vybírá jeden sport, kterému se věnují celoročně v mladším věku, s řídkými přestávkami a odpočinkem. Předpokládá se, že tato trvalá účast soustředěná na jeden sport zvyšuje riziko sportovních zranění, izolace od vrstevníků, vyhoření, psychosociálních problémů a úbytku sportovní aktivity.5,41,42 Dále se předpokládá, že některé antisociální projevy chování zahrnující negativní interakce s vrstevníky a nedostatek dovedností spolupráce mohou vést k sociální izolaci způsobené časnou sportovní specializací.41,42 Navzdory četným studiím, které ukazují, že sportovní výkony v raném věku nejsou spolehlivou předpovědí budoucí schopnosti úspěšně se uplatnit ve zvoleném sportu, mnoho rodičů své děti ke specializaci vybízí.41,42 Tlak na brzkou specializaci s cílem maximalizovat sportovní dovednosti pro budoucí sociální, finanční a vzdělávací odměny vytvářejí rodiče, trenéři, sousedé, společnost i vysoké školy. Realita je bohužel taková, že 98 % mladých sportovců nikdy nedosáhne nejvyšší sportovní úrovně.42,43 Snaha identifikovat mladé sportovce, kteří jsou skutečně talentovaní, je velmi obtížná a nereálná vzhledem k tomu, do jaké míry se děti mění ve své fyzické, psychické, emocionální a kognitivní oblasti od dětství do mladé dospělosti.41,42 Čím dříve je mladý sportovec identifikován jako talentovaný, tím nejistější je předpověď budoucího úspěchu.41,42 Ericsson ve svých studiích o záměrném tréninku zdůrazňuje, že k dosažení dokonalosti v určité dovednosti je zapotřebí nejméně 10 000 hodin věnovaných tréninku.44 Dále se domnívá, že jedinec se nerodí jako odborník, ale odbornost se rozvíjí v průběhu času.45 V literatuře zabývající se identifikací talentu je klíčovou složkou pro dosažení dlouhodobého úspěchu vnitřní rozvoj sportovce týkající se lásky ke sportu, který zajišťuje udržitelnost nekonečných hodin tréninku, výuky a soutěží nezbytných k tomu, aby se stal elitním hráčem.46 Motivace k účasti a snášení vzestupů a pádů svědčí o slibné budoucnosti více než dovednosti nebo sportovní připravenost v raném věku.42 Studie, které se zabývaly organizovanými sportovními programy v Sovětském svazu, ukazují sportovní výhody plynoucí z diverzifikace, nikoliv specializace.45 Z důvodu obav o zdraví a pohodu mladých sportovců Americká pediatrická akademie nedoporučuje sportovní specializaci před dosažením věku 12-13 let39,41 a doporučuje 1-2 dny volna v týdnu, dva měsíce regenerace ročně, účast pouze v jednom týmu v sezóně a omezení změn objemu tréninku na 10 % týdně.39,41

Kromě dopadu sportovní specializace na mladého sportovce je významná i finanční zátěž, která má dopad na rodiče a rodinu. Některé rodiny obětují dovolenou, úspory a běžnou rodinnou strukturu, aby podpořily sportovní úsilí sportovce. Mnozí rodiče se domnívají, že vynikající sportovní výsledky pokryjí budoucí výdaje na vysokou školu; většina sportovců však nedostane dostatek peněz na pokrytí dnešních nákladů na školné.46 Méně než 4 % středoškolských sportovců, kteří se věnují chlapeckému fotbalu, dívčímu fotbalu, fotbalu a basketbalu, hrají na škole I. nebo II. divize.6,47 Pouze jeden ze 100 středoškolských sportovců získá sportovní stipendium I. divize.47 Průměrné stipendium udělené v letech 2003-2004 na školu divize I nebo II činilo 10 409 dolarů, což pokrylo asi polovinu nákladů na státní školu a 20 % nákladů na soukromou školu.46 Nejčastěji finanční investice do soukromých lekcí nebo trenérů, sportovních kempů, účasti v elitních týmech, předváděcích turnajích a cestovních výdajů v průběhu středoškolských a středoškolských let převýší hodnotu vysokoškolského stipendia.46 Ještě nereálnější je očekávání, že mladý sportovec, který prokáže elitní dovednostní potenciál, dosáhne profesionálního nebo olympijského statusu. Odhaduje se, že jeden z 6 000 středoškolských fotbalistů bude hrát v Národní fotbalové lize a že pouze 2-3 z 10 000 středoškolských basketbalistů budou hrát za Národní basketbalovou asociaci.47 Kromě toho méně než 20 % juniorských elitních sportovců a 0,2 % středoškolských sportovců dosáhne v dospělosti elitního statusu.41

Výše uvedené příklady představují extrémní náklady na mládežnický sport; nicméně i účast na základní úrovni za účelem fyzické aktivity a zábavy může pro některé rodiny představovat finanční potíže. Základní náklady zahrnují dresy, vybavení, ligové poplatky, cestovní výdaje a obuv.46 Městská mládež má další výdaje, protože hřiště v okolí a rekreační centra chybí nebo nejsou udržována a sportovní i bezpečnostní vybavení je zastaralé nebo poškozené. Snížení vládního financování mimoškolních programů pro mládež omezilo dostupnost a proveditelnost sportovní účasti v socioekonomicky slabších oblastech.46 K úbytku sportovních aktivit přispívají také snižující se finanční zdroje.5,46 Naštěstí se v centrech měst objevuje několik neziskových organizací, které poskytují pozitivní příležitosti pro ohroženou mládež.

Pro děti, které mají přístup k organizovanému sportu, přičemž většina z nich jsou běloši z předměstských čtvrtí, nelze přeceňovat vlivnou roli sportovního trenéra mládeže.5,46 Sportovec někdy stráví v přítomnosti trenéra více hodin týdně než v interakci s rodinou, takže trenér se standardně stává vzorem chování. V jedné studii rodiče i sportovci hodnotili většinu trenérů mládeže pouze jako dobré, přičemž 25 % uvedlo, že jsou méně než dobří.6 Předpisy týkající se požadavků na trenéra mládežnického sportovního týmu téměř neexistují a v jednotlivých státech, obcích a druzích sportu se značně liší. Úroveň zkušeností trenérů mládeže se pohybuje od dobrovolných rodičů, kteří třeba nemají s daným sportem žádné zkušenosti, až po placené trenéry elitních týmů. Většina trenérů není vyškolena v zásadách posilování a kondičního tréninku nezbytného pro mladé sportovce, v nouzovém řešení sportovních zranění nebo v základech první pomoci, kardiopulmonální resuscitaci a automatizované externí defibrilaci, což má za následek zvýšení počtu a závažnosti zranění účastníků. Koncepce vzdělávacích požadavků na trenéry se setkala s odporem, protože navrhované materiály byly považovány za nespolehlivé, neúčinné a nedostatečně komplexní.5 Třicet procent mladých lidí uvádí jako důvod ukončení sportovní činnosti negativní jednání trenérů a rodičů.8 Sportovci dokonce uváděli, že jim trenéři nadávají, urážejí je a křičí na ně.6 Mezi další negativní chování trenérů, které sportovci pozorovali, patřilo podvádění a hádky s rodiči, rozhodčími a ostatními trenéry. Někteří sportovci se také cítili pod tlakem, aby hráli, i když jsou zranění.6

Mezi další uváděné důvody úbytku sportovců související s chováním trenérů patřilo zvýhodňování, špatné pedagogické schopnosti a zvýšený tlak na vítězství, což vše vytvářelo negativní atmosféru a snižovalo radost ze sportování.5 Mezi pozitivní nebo negativní sportovní zkušeností a mírou úbytku sportovců je zaznamenána přímá úměra. Všeobecně se věří, že účast ve sportu zlepšuje morální charakter, sportovní chování a schopnost spolupracovat na dosažení společného cíle. Tyto sekundární přínosy sportovní účasti však nelze předpokládat a musí být umožněny pozitivním vzorem ze strany rodičů a trenérů. V souladu s tím usnadňování negativního sportovního prostředí dospělými, kteří se přímo nebo nepřímo podílejí na dohledu nad programy pro mládež, vede k negativnímu sociálnímu chování.

Rodiče, kromě trenérů, mohou u mladých sportovců vytvářet vysokou míru stresu a úzkosti.48-50 Rodič může neúmyslně připravit dítě na neúspěch stanovením nerealistických cílů pro výkon a vítězství tím, že nutí mladého sportovce účastnit se sportu nad rámec jeho připravenosti a zájmu.5,7 Dítě, které není schopno podávat výkony podle očekávání rodičů a trenérů, může ztratit sebedůvěru a hledat alternativní způsoby zábavy. S problémovými rodiči, kteří se chovají nevhodně tím, že kladou příliš velký důraz na vítězství, mají nepraktická očekávání a kritizují nebo rozmazlují své děti, se trenéři středních škol setkávají často.11 Tyto rodičovské tlaky mohou přispět k negativním sportovním zkušenostem dospívajícího sportovce.11 Konflikty mezi rodiči a trenéry jsou bohužel ve sportovní kultuře pozorovány až příliš často.

Sportem se zabývá méně než 20 % středoškoláků, proto je důležité snížit míru úbytku těch, kteří se sportu mládeže věnují. Boj proti zraněním souvisejícím se sportem, prostředí s vysokým tlakem a negativnímu chování ze strany rodičů i trenérů se jeví jako počáteční životaschopný zásah ke zmírnění problémů ve sportu mládeže. Tabulka 3 porovnává pozitivní a negativní aspekty sportu mládeže pro mladé sportovce a jejich rodiny.