Představa, že geny hrají důležitou roli u mnoha nemocí, je všeobecně přijímána, ale pro mnohé je mnohem obtížnější uznat podobnou souvislost s určitým chováním nebo dokonce se sklonem k trestné činnosti. Částečně z tohoto důvodu zůstává studium genetiky chování kontroverzním tématem, přičemž neshody panují nejen ohledně samotné vědy, ale ještě více ohledně terapeutických, společenských a právních důsledků.
Možná se příliš brzy přiklonili k prvním zjištěním, která vytvářela korelace mezi alelami určitých genů a sklony k asociálnímu nebo kriminálnímu chování. Většina výzkumníků v této oblasti byla totiž zděšena rozhodnutím italského odvolacího soudu z roku 2009, který snížil trest odsouzenému vrahovi o jeden rok na základě toho, že měl verzi genu MAOA, která byla spojena s agresivitou a násilím (Feresin, 2009). Stejné zděšení vyvolaly i některé americké soudy, které se vydaly opačnou cestou a přijaly genetické faktory jako důkaz obžaloby, což vedlo k vyšším trestům na základě toho, že osoby s určitými alelami nelze vyléčit a zůstanou pro společnost rizikové po delší dobu.
„Brát v úvahu genetické faktory při vynášení rozsudků je prostě hloupost, pokud se nejedná o něco jako Downův syndrom nebo jiný syndrom, který drasticky snižuje inteligenci a výkonné funkce,“ trvá na svém Anthony Walsh z katedry trestního soudnictví na Boise State University v Idahu v USA. „Tohle je ten druh „genetického determinismu“, nad kterým si liberálové dělají hloupé starosti. Stačí jim absolvovat jeden nebo dva kurzy neurovědy a genetiky, aby se zbavili svého ‚moje geny/neurony‘, které mě k tomu donutily. Nic člověka nezbavuje povinnosti chovat se civilizovaně.“
Naproti tomu se hromadí argumenty proti konkrétním alelám, zejména proti variantě MAOA s nízkou expresí, známé jako MAOA-L, která byla v různých studiích spojena se zvýšeným rizikem násilného a agresivního chování. Gen MAOA kóduje monoaminooxidázu A, enzym, který rozkládá aminové neurotransmitery, jako je dopamin, noradrenalin a serotonin. Vzácná genetická porucha způsobená mutací MAOA vede k nedostatku MAOA a následně k nadbytku monoaminových přenašečů, což způsobuje nadměrné impulzivní chování včetně hypersexuality, poruchy spánku a extrémní výkyvy nálad a také sklon k násilí, který je známý jako Brunnerův syndrom.
…studium behaviorální genetiky zůstává kontroverzním tématem, přičemž neshody panují nejen ohledně samotné vědy, ale ještě více ohledně terapeutických, společenských a právních důsledků
Ale zatímco Brunnerův syndrom je vzácný a byl identifikován pouze u pěti mužů jedné rozvětvené rodiny, varianta MAOA-L je extrémně častá a vyskytuje se asi u 40 % populace. Je zřejmé, že většina těchto lidí je mírumilovná a nikdy nespáchala žádný trestný čin, a přesto studie, na níž se podíleli vědci z Rakouska, Itálie a USA pod vedením Andrease Meyera-Lindenberga, ředitele Ústředního ústavu duševního zdraví v německém Mannheimu, zjistila, že přinejmenším muži s touto variantou mají neurobiologické strukturální faktory, které je předurčují k násilí (Meyer et al, 2006).
Pomocí strukturálního MRI skenování studie zjistila, že lidé s MAOA-L mají s větší pravděpodobností menší limbický systém – hipokampus, amygdalu, přední jádra thalamu a limbickou kůru – který se podílí na emocích, chování a dlouhodobé paměti. Tým poté použil funkční magnetickou rezonanci, která měří změny krevního průtoku, a zjistil, že skupina MAOA-L také vykazovala hyperreaktivitu amygdaly při úkolech, jako je kopírování výrazů obličeje. Amygdala je spojena se zpracováním emocí a skupina MAOA-L byla méně schopná potlačit silné emoční impulzy.
Je však stále potřeba nějaký spouštěč, který by lidem s MAOA-L naklonil násilí. Dřívější studie naznačila, že tímto spouštěčem by mohlo být trvalé špatné zacházení v dětství (Caspi et al, 2002). Na první pohled to naznačuje, že téměř polovina lidské populace je vzhledem k těmto spouštěčům náchylná k násilí, ale situace není až tak špatná – je to pouze téměř polovina mužů. Ženy jsou chráněny dvěma způsoby: gen MAOA je spojen s chromozomem X, takže ženy s odrůdou MAOA-L na jednom chromozomu mají obvykle normální alelu na druhém; a existují nepřímé důkazy, že ženy jsou před dispozicí k násilí chráněny i jinými geny.
V každém případě je podle Ahmada Haririho, výzkumného pracovníka Institutu pro genomové vědy &politiku na Dukeově univerzitě (Durham, NC, USA), při interpretaci zjištění Mayer-Lindenbergovy skupiny o alele MAOA-L nutná opatrnost. „Jedná se o významné zjištění v oblasti základních věd, které spojuje geny s mozkem a chováním,“ řekl. „Samo o sobě to však není významné klinické zjištění. Pouze do té míry, do jaké tato velmi, velmi, velmi jemná odchylka v mozku vychyluje rovnováhu směrem k agresivní reakci na provokaci, je toto zjištění alespoň vzdáleně klinicky relevantní.“ Jak Meyer-Lindenberg sám poznamenal, alela MAOA-L je ve skutečnosti jen jedním z několika genů – z nichž většina dosud nebyla identifikována -, které zvyšují riziko násilného nebo antisociálního chování.
Celý příběh však nabírá poněkud jiný směr v případě psychopatie, která je dnes všeobecně považována za vrozený stav charakterizovaný nedostatkem empatie nebo morálního kompasu a definovaný přinejmenším částečně geny, na rozdíl od jiných forem sociopatie nebo antisociální poruchy osobnosti (APD), na nichž se významně podílejí faktory prostředí (Fontaine & Viding, 2008).
„Brát v úvahu genetické faktory při vynášení rozsudků je prostě hloupost…“
„….je užitečné uvažovat o psychopatii jako o produktu především genů a o sociopatii jako o jevu, který více podléhá vlivům prostředí“
„Psychopatie se zdá být dědičná a zdá se, že má alespoň částečně základ v „biologických“ faktorech spojených se základními emočními systémy, takže u zralého psychopata se nikdy nevyvine úplný soubor prosociálních emocí, jako je empatie, pocit viny a schopnost opravdové péče o druhé a o druhé,“ uvedl Richard Wiebe, který se specializuje na propojení psychologie a kriminologie na Fitchburg State College ve Fitchburgu, MA, USA. Wiebe však dodal, že dědičnost základních genetických faktorů musí být teprve definitivně stanovena. „Jinými slovy, víme, že závislá proměnná, tedy psychopatie, je dědičná, ale nevíme dost o jejích příčinách, abychom mohli říci, že jsou dědičné. Přesto je užitečné uvažovat o psychopatii jako o produktu především genů a o sociopatii jako o jevu, který více podléhá vlivům prostředí.“
Faktory prostředí sice hrají roli v chování psychopatů, ale jiným způsobem než u ostatních lidí, u nichž se vyvinuly antisociální tendence. Tento stav je častější, než se dříve myslelo, a podle nedávné studie provedené ve Velké Británii postihuje asi 0,6 % populace (Coid et al, 2009). Je zřejmé, že psychopatie nevede vždy k trestné činnosti nebo extrémnímu násilnému chování; její výskyt v populaci byl totiž dříve značně podceňován, protože byla diagnostikována pouze u osob, které již extrémní chování vykazovaly, zatímco mnoho psychopatů se tak nechová.
Jelikož zatím neexistuje žádný genetický nebo klinický test, psychopatie se stále diagnostikuje podle chování, ale s přihlédnutím ke kombinaci různých faktorů. Robert Hare, který vedl britskou studii a nyní působí na katedře psychologie Univerzity Britské Kolumbie v kanadském Vancouveru, navrhl test známý jako „Psychopathy Checklist-Revised“ obsahující asi 20 příznaků, který používá k diagnostice psychopatie. Patří mezi ně patologické lhaní, povrchní šarm, nedostatek empatie a pocitu viny, sklon k nudě a sexuální promiskuita.
Ačkoli to není součástí Hareova kontrolního seznamu, psychopaty lze odhalit také podle absence „úlekového reflexu“, což znamená neschopnost jejich nervové soustavy reagovat na obrazy nebo události, které ostatní lidi děsí nebo šokují, jako jsou například obrázky dekapitované mrtvoly. Tyto testy fungují stejně dobře i u psychopatů, kteří se nikdy nedopustili násilí a zjevně vedou normální život. Lze je použít i k identifikaci psychopatie u dětí, které vykazují stejné příznaky, zejména patologické lhaní, nedostatek empatie, sklon k násilí a nedostatek úlekového reflexu – ve skutečnosti několik studií prokázalo dědičnou psychopatii u poměrně malých dětí (Viding et al, 2005).
Zdá se také, že psychopatie je častější u mužů než u žen. To podporuje teorii, že psychopatie může být adaptivním osobnostním rysem, který mužům poskytuje reprodukční výhodu díky většímu sklonu a schopnosti navazovat četné vztahy a mít tak více dětí. To není prokázáno, ale je jistě pravda, že muži psychopati mají tendenci navazovat velké množství krátkodobých vztahů a mohou mít téměř svůdný půvab.
Tento rys by však ztratil svou výhodu, kdyby se stal v populaci příliš běžným. Určitý rys bývá výhodný jen za určitých podmínek prostředí, jak v souvislosti s psychopatií upozornil Essi Viding, spoluředitel oddělení pro vývojová rizika a odolnost na katedře psychologie University College London ve Velké Británii. „Myslím, že jednoduchou hrou evoluce je zajistit přežití druhu v různých podmínkách prostředí,“ řekla. „V některých podmínkách může být adaptivní být úzkostlivý a kooperativní, v jiných podmínkách může být dobré využívat a být asociální. To jsou samozřejmě efektivně kontrastní alely, které mají velmi odlišné účinky. Proto může stejná alela sloužit jedinci velmi dobře (a společensky přijatelným způsobem) v jedné situaci, ale ne v jiné.“
…psychopatie může být adaptivním osobnostním rysem, který dává mužům reprodukční výhodu díky většímu sklonu a schopnosti navazovat četné vztahy a mít tak více dětí
To vede zpět k pozorování, že psychopatie se zdá být častější u mužů než u žen, což může mít dvě možná vysvětlení. Zaprvé by to mohlo platit na genetické a neurologické úrovni, zejména pokud jsou některé z příslušných genů spojeny s chromozomem X. V tomto případě by se mohlo jednat o genetické vysvětlení. To je však spekulativní, protože bylo identifikováno jen málo genů, které by se konkrétně podílely na vzniku psychopatie, přičemž většina důkazů o její dědičnosti je statistická. Existuje případ genu MAOA vázaného na chromozom X, ale ten byl spojen pouze s obecnými antisociálními sklony.
…bez ohledu na to, kam povede budoucí výzkum, geny by neměly ovlivňovat rozhodování o trestu tak či onak, protože je nikdy nelze považovat za odpovědné za chování
V každém případě existuje alternativní vysvětlení zjevného rozdílu v prevalenci psychopatů mezi pohlavími. Alice Jonesová, specialistka na dětskou a adolescentní psychopatii a antisociální chování z Goldsmiths College na Londýnské univerzitě ve Velké Británii, naznačuje, že tento stav by mohl být mnohem častější u žen, než naznačují studie. Je možné, že ženy se v mnoha případech nezaregistrují v Hare Psychopathy Checklist-Revised, protože extrémnější rysy jsou tlumeny jinými ženskými faktory. „Existují určité důkazy, které tuto myšlenku podporují,“ řekl Jones a citoval práci Randyho Salekina z Alabamské univerzity v USA (Salekin a kol., 1997), který zjistil, že stejně mnoho žen jako mužů projde Hareovým testem, pokud jde o nedostatek empatie, ale ne u násilnějších a impulzivnějších kritérií. „Takže zatímco interpersonální aspekty psychopatie se zdají být přítomny a podobné u mužů a žen, behaviorální aspekty psychopatie jsou velmi silně zastoupeny muži,“ řekl Jones.
Tím se vracíme k otázce léčby a trestání. Viding tvrdí, že bez ohledu na to, kam povede budoucí výzkum, by geny neměly ovlivňovat rozhodování o trestu tak či onak, protože je nikdy nelze považovat za zodpovědné za chování. „Žádný gen sám o sobě nebude ani nutný, ani dostatečný k tomu, aby někoho předurčil k vysoké míře psychopatických rysů, a odpovědnost za rozhodnutí spáchat trestný čin tak stále zůstává na jednotlivci,“ uvedla. „Většina ‚rizikových genů‘ je v populaci běžná, a přesto nezpůsobuje, že by většina jedinců, kteří jsou jejich nositeli, páchala trestnou činnost.“
Jiná je však situace, pokud jde o léčbu – vhodná terapie bude záviset na základních osobnostních sklonech. Podle Jonese psychopati obvykle nereagují dobře na tresty, protože si je nedokážou spojit s činy, které nepovažují za nijak morálně špatné. S větší pravděpodobností však budou reagovat na odměnu. „Jeden takový příklad v současné době probíhá ve škole v Buckinghamshire (Velká Británie) pro děti základního věku s emočními a behaviorálními obtížemi,“ uvedl Jones. „Od učitelů zatím přicházejí velmi povzbudivé zprávy. Intervence je z velké části založena na odměňování a žáci získávají odměny za to, že každý týden pracují na dosažení svých cílů v oblasti chování. Žáci si mohou své odměny denně „proplácet“, nebo si je mohou šetřit na významnější odměnu později v průběhu týdne.“
Zda to těmto dětem pomůže vést konstruktivní život v dospělosti, se teprve ukáže. Poskytuje to však další důkaz, že ačkoli psychopaty možná není možné vyléčit, je možné nasměrovat jejich sobecké sklony od zločinu a násilí k pozitivnějším a kreativnějším činnostem.