Athambile Masola
V jazyce isiXhosa existuje jen několik slov, která příjemným způsobem označují vagínu -usisi, inhenhenhe, ikuku, umphantsi. Když jsem byla mladá, považovala jsem tu svou pouze za funkční, pokud šlo o menstruační cyklus a další biologické funkce. Byla jsem s tím spokojená.
Do té doby, než mi zvědavé chlapecké ruce pomohly pochopit, k čemu moje vagína vlastně je.
V 9. třídě naše učitelka biblické výchovy ve škole probírala důsledky zkoumání sexuality s chlapci. Skrytým poselstvím bylo, že muži jsou tělesní a ženy citové. Protože jsme jako dívky reagovaly na sex emocionálně, neměly bychom se nikdy nechat chlapci zneužívat. Těšit se z toho, co se děje mezi chlapcem a dívkou, prostě nepřipadalo v úvahu – vedlo by to k tomu, že by dívka byla označena za „povolnou“.
V raném dospívání jsem měla chronický případ toho, čemu jsme s kamarádkami říkaly „nemoc zalíbit se“. Hlavním příznakem této nemoci bylo, že pokud o mě nějaký kluk projevil zájem a dělal mi návrhy, určitě se mu dostalo odpovědi, kterou hledal. Na základní škole o mně říkali, že si hraju na nedostižnou, a teď jsem byla povolná. Nedokážu vysvětlit, jak k této radikální změně došlo – možná to byla zčásti zvědavost a zčásti hledání pozornosti.
Slyšela jsem o tom, že mě někdo vyprstil, ale neznala jsem žádné podrobnosti, takže když se to stalo, byla jsem šokovaná a nepřipravená. Musím říct, že to bylo příjemné překvapení. Nepamatuji si, jestli ten kluk byl můj „oficiální přítel“, nebo ne, ale kdykoli jsme šli ven, skončilo to polibkem. Krok od líbání k dotekům nebyl nijak komunikovaný, prostě se to stalo. Jeho ruce si během líbání dokázaly najít cestu k mé vagíně a já si vzpomínám, že jsem seděla v poloze, která mu usnadňovala odvážit se „tam dolů“.
Později mi začal líbat vagínu, což bylo ještě příjemnější překvapení. Nikdy jsem si neuvědomila, že moje vagína má možnost vyvolat příjemný pocit. A tak jsem se seznámila s mlčením kolem sexuality: že to vlastně není nic špinavého, ale něco, co může být příjemné.
Dívka, která na sebe nechá sahat chlapce, byla považována za zlobivou a já jsem po zbytek svého dospívání zlobivá být nechtěla. Brzy jsem se naučila krotit se, většinou tím, že jsem se vyhýbala chlapcům, kteří mi připadali přitažliví, aby se neodvážili „tam dole“ a neuvolnili záplavu zakázaných pocitů a emocí.
Tento postoj se přenesl i do mého dospělého života a dá mi hodně práce ho odbourat, protože skutečnost je taková, že jsem žena s touhami, kterých bych se neměla bát.
Athambile Masola je feministická učitelka (na střední škole).