Jednou z největších ironií v dějinách evropského kolonialismu je, že malá země Portugalsko založila jednu z prvních koloniálních říší a poté si své koloniální državy udržela i dlouho poté, co většina ostatních evropských národů o své kolonie přišla.
V patnáctém století se portugalští mořeplavci ujali vedení v rozvoji námořní cesty kolem z velké části neprobádaného afrického kontinentu a přes Indický oceán do přístavů v Asii a na ostrovy bohaté na koření ve Východní Indii (dnešní Indonésii). Portugalci postupně prozkoumávali a rozšiřovali tuto obchodní cestu a podél pobřeží západní Afriky zřídili řadu základen, kde se jejich lodě mohly obnovovat, doplňovat zásoby a ustupovat před bouřemi. Mezi nejstarší z těchto základen patřila Ceuta v Maroku (1415), Madeira (1419) a Azory (1427) v severním Atlantiku a pevnost São Jorge da Mina v Guineji.
V roce 1482 dosáhl Diogo Cão (asi 1450-1486) ústí řeky Kongo. V roce 1497 Bartholomeu Dias (asi 1450-1500) obeplul mys Dobré naděje. A v roce 1498 Vasco da Gama (asi 1469-1524) dosáhl Indie. Podél východního pobřeží Afriky si pak Portugalci podrobili několik převážně islámských přístavních měst v Mosambiku a dále na severu se zmocnili přístavů v Bravě, Kilwě a Mombase. Portugalci také založili obchodní základny v Indii, ve Východní Indii, v Číně a dokonce i v Japonsku, odkud se jim podařilo monopolizovat velkou část evropského obchodu s Asií. Ačkoli byl tento obchod hlavní výhrou, Portugalci zjistili, že mimořádně výnosný je i obchod s africkým zlatem, slonovinou a otroky na kratší vzdálenosti.
V roce 1578 byl portugalský král Sebastian zabit během tažení proti Maurům v Maroku. Po následujících šest desetiletí drželi habsburští vládci Španělska a Rakouska také portugalský trůn a portugalské imperiální ambice byly podřízeny španělským ambicím. Navíc v polovině šestnáctého století byla španělská moc postupně zastíněna, nejprve Nizozemci a poté Brity, a v tomto složitém procesu Portugalci ztratili mnoho svých obchodních základen podél afrického a asijského pobřeží.
Koncem osmnáctého století se Portugalcům podařilo udržet v Africe pouze malé kolonie Kapverdy, Guinea-Bissau a Svatý Tomáš a Princ v západní Africe a mnohem rozsáhlejší, ale z velké části nerozvinuté kolonie Angola a Mosambik v jižní Africe. Během napoleonské éry byla správa Portugalska opět velmi neuspořádaná a v letech 1808-1821 královská rodina dokonce přenesla své sídlo do Brazílie, největší portugalské zámořské kolonie. Poté, co Brazílie v roce 1822 získala nezávislost, se Portugalci začali soustředit na rozvoj svých kolonií v jižní Africe, z velké části proto, aby ochránili své nároky tváří v tvář stupňující se soutěži o rozdělení afrického vnitrozemí na evropské kolonie. Na berlínské konferenci (1884-1885) totiž hlavní evropské koloniální mocnosti trvaly na tom, aby Portugalsko prokázalo, že vnitrozemí Angoly a Mosambiku skutečně kontroluje.
Po následující čtyři desetiletí vedli Portugalci nepřetržitou vojenskou kampaň s cílem podrobit si původní africké obyvatelstvo svých kolonií v jižní Africe. Do začátku dvacátého století si podmanili lidnaté državy Ovimbundu ve střední Angole. Velké království Kwanhana v jižní Angole však bylo poraženo až po první světové válce (1914-1918). Ačkoli Portugalci v roce 1922 formálně prohlásili, že Angola byla „pacifikována“, ozbrojený odpor proti portugalské nadvládě pokračoval v celé kolonii, zejména mezi národy Bakongo a Mbundi v severní Angole. V procesu „pacifikace“ byli domorodí Afričané vysídleni a na základě nařízení, podle něhož bylo nezaměstnání trestným činem, byla většina z nich nucena pracovat na rozsáhlých kávových plantážích, které založili kolonizátoři.
Rasově smíšeným kreolům, kteří pocházeli z prvních portugalských obchodníků a osadníků a kteří se soustředili v oblasti Luandy v Angole, se za formálnějšího koloniálního režimu zpočátku dařilo, ale postupně ztráceli vliv, jak se ve vzdálenějších částech kolonie upevňoval odpor proti portugalské nadvládě. V Mosambiku Portugalsko doufalo, že si podmaní vnitrozemí prostřednictvím vytvoření silných koloniálních zemědělských komunit. Když se však ukázalo, že Portugalsko nemá dostatek prostředků, aby v tomto úsilí uspělo, prodala portugalská vláda hospodářské koncese v regionech kolonie třem mezinárodním konsorciím. Obchodní žoldnéři těchto konsorcií mohli využívat zdroje a domorodou pracovní sílu v nerozvinutém vnitrozemí výměnou za rozvoj železničního systému a další dopravní a komunikační infrastruktury, která by urychlila evropské osídlení.
V Angole i Mosambiku znamenal nástup diktátorského režimu Antónia Salazara (1889-1970) v Portugalsku stále represivnější reakci na africké požadavky na spravedlivé zacházení a politická a ekonomická práva. Zejména v Angole se Portugalci stali experty na využívání dlouhodobého napětí mezi dominantními etnickými skupinami a v Angole i Mozambiku se povstání domorodců stala zástupnými konflikty, v nichž se odehrávalo soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem za studené války. Prostřednictvím přímé vojenské a hospodářské pomoci a tajných operací Spojené státy podporovaly tažení Salazarova režimu proti povstalcům podporovaným převážně Sovětským svazem. V Angole vznikla tři hnutí za nezávislost – MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly), FNLA (Národní fronta za osvobození Angoly) a UNITA (Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly). V Mosambiku povstání dominovalo hnutí Frelimo (Mozambická osvobozenecká fronta), jehož vedení bylo vyškoleno v Alžírsku a Egyptě.
Kap Bojador
.
Řeka Senegal
Řeka Gambie
Kapverdské ostrovy
Kape Palmas
Fernando Po
Stavba hradu Elmina
Řeka Kongo
Zátoka dobré naděje
Po pádu Salazarova režimu v roce 1974 se nová portugalská vláda zavázala k rychlému přechodu k nezávislosti kolonií, Spojené státy a Sovětský svaz podporovaly soupeřící africké frakce v nyní nezávislých státech – frakce, které podporovaly prostřednictvím jihoafrických, respektive kubánských náhradních sil. Po následující desetiletí a půl byly Angola i Mosambik devastovány těmito pokračujícími a často velmi anarchickými konflikty. Do roku 2006 se jejich ekonomiky stále nestaly soběstačnými a velká část jejich obyvatelstva zůstala v uprchlických táborech, kde velké závazky zahraniční pomoci poskytovaly základní potraviny a základní lékařskou péči jako pojistku proti masovému hladomoru a epidemiím.
Po ukončení mezinárodního obchodu s otroky ve 30. letech 19. století klesl význam malých západoafrických kolonií Portugalska a stále více chudly. Portugalci se pokoušeli zavést plantážní hospodářství, ale zejména pole na Kapverdských ostrovech byla devastována cyklickými suchy. Portugalci neměli dostatek prostředků na kompenzaci neúrody a nejméně v sedmi obdobích od 70. let 19. století do konce 40. let 20. století zemřelo v důsledku toho 15 až 40 procent obyvatel ostrovů hlady. Poté, co v letech 1948-1949 zahynulo 18 procent obyvatel, reagovala portugalská vláda na mezinárodní tlak a v roce 1951 vyhlásila Kapverdské ostrovy za portugalskou provincii. Kapverďanům se otevřely vzdělávací a ekonomické možnosti v rámci Portugalska. Někteří z těch, kteří získali vzdělání v Portugalsku, se pak vrátili na Kapverdy a odešli do Guineje-Bissau a Svatého Tomáše, aby vytvořili jádro hnutí za nezávislost. V roce 1963 začalo v Guineji-Bissau aktivní povstání, ale trvalo jen něco málo přes deset let, než probíhající povstání ve všech afrických koloniích Portugalska způsobila pád Salazarova režimu a dosažení nezávislosti.
viz též Berlínská konference; Impérium, Portugalsko; Boj o Afriku.
BIBLIOGRAFIE
Abshire, David M., and Michael A. Samuels, eds. Portugalská Afrika: A Handbook. New York: Praeger, 1969.
Cann, John P. Counterinsurgency in Africa: The Portuguese Way of War, 1961-1974 [Portugalský způsob války v letech 1961-1974]. Westport, CT: Greenwood, 1997.
Chilcote, Ronald H. Emerging Nationalism in Portuguese Africa: A Bibliography of Documentary Ephemera Through 1965. Stanford, CA: Hoover Institutions on War, Revolution, and Peace, Stanford University, 1969.
Chilcote, Ronald H. Portuguese Africa. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1967.
de Bragança, Aquino a Immanuel Wallerstein. The African Liberation Reader (Čítanka o osvobození Afriky). Vyd. 3 svazky. London: Zed, 1982.
Duffy, James. Portugalsko v Africe. Cambridge, MA: Harvard University Press, 1962.
Ferreira, Eduardo de Sousa. Portugalský kolonialismus v Africe, konec jedné éry: The Effects of Portuguese Colonialism on Education, Science, Culture, and Information [Vliv portugalského kolonialismu na vzdělávání, vědu, kulturu a informace]. Paříž: UNESCO Press, 1974.
Hammond, Richard James. Portugalsko a Afrika, 1815-1910: A Study in Uneconomic Imperialism (Studie neekonomického imperialismu). Stanford, CA: Stanford University Press, 1966.
Humbaraci, Arslan a Nicole Muchnik. Portugal’s African Wars: Angola, Guinea Bissao, Mozambique [Portugalské války v Africe: Angola, Guinea Bissao, Mosambik]. New York: Third Press, 1974.
Lyall, Archibald. Černá a bílá dělají hnědou: An Account of a Journey to the Cape Verde Islands and Portuguese Guinea. London: Heinemann, 1938.
Marcum, John A. Portugalsko a Afrika, politika lhostejnosti: A Case Study in American Foreign Policy (Případová studie americké zahraniční politiky). Syracuse, NY: Program of Eastern African Studies, Syracuse University, 1972.
Minter, William. Portugalská Afrika a Západ. Harmondsworth, UK: Penguin, 1972.
Moreira, Adriano. Portugal’s Stand in Africa [Postavení Portugalska v Africe]. Přeložil William Davis a kol. New York: University Publishers, 1962.
Schneidman, Witney. Angažování se v Africe: Washington and the Fall of Portugal’s Colonial Empire (Washington a pád portugalské koloniální říše). Lanham, MD: University Press of America, 2004.
Sykes, John. Portugalsko a Afrika: The People and the War (Lidé a válka). London: Hutchinson, 1971.