„Nikdo, kdo tu není, si nedokáže představit paniku ve státě,“ zvolal minnesotský guvernér Alexander Ramsey v telegramu prezidentu Abrahamu Lincolnovi. V době, kdy Ramsey 26. srpna 1862 telefonoval do Bílého domu, prchaly tisíce jeho voličů ze svých domovů ve 23 okresech. Hrůza živená chmurnými důkazy a divokými zvěstmi zachvátila Minnesotu v podobě povstání amerických indiánů.
Děsivé události se po letech doutnajících předzvěstí bleskově rozhořely. Minnesota, organizovaná jako teritorium v roce 1849, byla v průběhu následujícího desetiletí zaplavena osadníky, kteří hledali levnou a úrodnou zemědělskou půdu. Příliv bílých usedlíků na území předků indiánů podnítil odpor zejména ze strany dakotských Siouxů.
V roce 1851 se Dakotové ve dvou samostatných smlouvách vzdali půdy ve prospěch federální vlády výměnou za roční platby v potravinách a zlatě a za rezervaci. O devět let později, když Minnesota získala status státu, třetí smlouva eliminovala nároky Dakotů na půdu severně od řeky Minnesoty a dále zmenšila rozlohu jejich rezervace.
Dakotové, postižení pozdním vyplácením rent a praktikami bezohledných obchodníků, hnisali hněvem. Dva roky neúrody a krutá zima vyústily v létě 1862 ve všeobecný hlad. Když agent rezervace odmítl vydat indiánům potraviny, dokud nedorazí roční platba, kmenoví vůdci protestovali. Na schůzi jeden z obchodníků, Andrew Myrick, údajně řekl: „Pokud jde o mě, když mají hlad, ať jedí trávu.“
17. srpna čtyři dakotští bojovníci poblíž Litchfieldu při shánění potravy zabili pět osadníků, včetně dvou žen. Kmenová rada té noci rozhodla o vyhnání bělochů z údolí řeky. Pod vedením náčelníka Little Crow zaútočili Dakotové na Redwood Agency a zabili více než 40 civilistů a vojáků. Mezi mrtvými byl i Myrick, kterému byla do úst nacpána tráva.
Během následujících dvou týdnů se krajem proháněly tlupy Siouxů, které vypalovaly usedlosti, zabíjely muže a zajímaly desítky žen a dětí. Odhadem 650 Dakotů zaútočilo na vesnici New Ulm, kde obránci bojovali zpoza pouličních barikád. Přestože většina městských budov byla zničena, bojovníci byli odraženi. Do konce měsíce opustila většina bílého obyvatelstva jižní Minnesoty tento region.
Když Dakotové udeřili, guvernér Ramsey jmenoval plukovníka Henryho Hastingse Sibleyho (nezaměňovat s jeho vzdáleným bratrancem, konfederačním generálem Henrym Hopkinsem Sibleym), aby shromáždil dobrovolnické jednotky a vedl je proti nim. Sibleyho špatně vyzbrojená a vybavená armáda o síle 1 400 mužů postupovala údolím řeky Minnesoty a nakonec se 23. září setkala s bojovníky Little Crow u Wood Lake. Střetnutí se rovnalo střetu, ale povstání skončilo. Zatímco Little Crow a další Dakotové prchali na západ, vojáci nahnali asi 2 000 Dakotů do vazby. Sibley, který byl 29. září povýšen na brigádního generála, zřídil vojenskou komisi, která měla „souhrnně soudit“ jednotlivé Siouxy za „vraždy a jiné výtržnosti“. Jeden deníkář zaznamenal, že v bělošské komunitě panovala „touha po pomstě“.
Týden před bitvou u Wood Lake dorazil do Minnesoty generálmajor John Pope. Pope, kterého Lincolnova administrativa po porážce u Druhého Bull Runu vypověděla do Severozápadního departementu, řídil závěrečné úsilí proti Dakotům. V následujících týdnech Pope zahájil plány na budoucí tažení proti kmeni na území Dakoty. Vojenská komise mezitím vedla zdánlivé procesy proti 393 obviněným válečníkům, 321 z nich usvědčila a 307 odsoudila k trestu smrti.
Lincoln však nařídil, aby mu byly záznamy z jednání předány dříve, než budou rozsudky vykonány. Vyslechl žádosti o milost a věděl o volání po pomstě. Lincoln nakonec schválil popravy 38 Dakotů, kteří byli odsouzeni za znásilnění nebo vraždu. Nové důkazy později jednoho z odsouzených ušetřily. Dne 26. prosince v Mankatu v Minnesotě sledovalo 2 000 diváků oběšení 38 Dakotů, což byla největší hromadná poprava v americké historii.
Přestože se údaje o obětech rozcházejí, zdá se, že v důsledku dakotského povstání v létě 1862 přišlo o život 71 indiánů (včetně popravených), 77 vojáků a více než 800 civilistů. Pro Siouxy však měla porážka větší důsledky. Federální vláda zrušila smlouvy, nařídila jejich vypovězení z Minnesoty a zvýšila odměnu za jejich skalpy. V následujících třech letech vedla armáda proti kmeni v dakotském teritoriu tažení.
Běloch, který povstání přežil, o několik let později v deníku uvedl: „Kdyby se totiž s indiány jednalo jako s dohodnutými, čestnými a poctivými, tomuto krvavému dni v dějinách Minnesoty bychom se vyhnuli. Ale jak to bylo, s indiány se nikdy nejednalo na rovinu.“ Uprostřed národní občanské války, na místě vzdáleném od jejích strašlivých bojišť, došlo ke zlomu ve vztazích mezi mocným indiánským kmenem a ještě mocnějším nepřítelem. Před námi byly další krvavé dny.