Napsala Hannah Blum, autorka knihy The Truth About Broken: Blum: The Unfixed Version of Self-Love
Existují standardní pravidla pro to, jak máme milovat. Existuje postup, jak máme někomu odhalit své emoce. Pokud se těmito pokyny neřídíte, pohlíží se na vás, jako byste milovali příliš. Do této kategorie spadám na 100 % Jako člověk žijící s bipolární poruchou jsem postaven na emocích. V minulosti jsem se cítila provinile za to, že tak hluboce cítím, ale jak jsem rostla, naučila jsem se tuto svou část milovat. Doufám, že vás tento příspěvek inspiruje k témuž.
Pravda o lásce
Před lety mi strach z toho, že budu považována za příliš velkou, zabránil dát své srdce někomu, koho jsem hluboce milovala, s kým jsem byla spojená. Hrála jsem hru na lásku, protože přesně za to je považována – za hru. Prohrál jsem.
Brzy jsem se naučil, že nelitujeme lidí, které jsme milovali; litujeme lidí, které jsme nemilovali, lidí, kterým jsme neřekli Miluji tě.
Vydržel jsem mnoho zlomených srdcí, ale to jedno bylo nejhorší. Byla to bolest ze zlomení vlastního srdce. Cítila jsem se prázdná, protože jsem milovala proti své pravdě. Lidé mi vždycky říkali, že mé emoce stojí v cestě lásce, a já se za to styděla. Mé extrémní emoce byly špatné, a tak jsem je potlačovala.
Neříkej, že tě miluji, protože je to odradí!
Nemluv o __, protože by je to mohlo odradit!
On nebo ona tě budou chtít víc, když jim neodpovíš na jejich textovky!
To všechno se rovná jedné věci = nebuďte upřímní.
Když jsem se svěřila s tím, že žiji s bipolární poruchou, a moje pravda rozkvetla, rozkvetla i příliš velká milenka ve mně. Nyní nosím tato slova s hrdostí a vy byste je měli nosit také. Lidé si lásku spojují s děsivými věcmi, jako je vážný závazek, vzdání se životního stylu, zásnubní prsteny, stěhování a koupě psa, koupě domu a svatba. Spojujeme ji s těmito děsivými tlaky.
Nevím, jak vy, ale v mém životě znamená „miluji tě“ právě toto. Miluji tě. Není v něm požadavek na vztah nebo vážný závazek. Vyjadřuji svou pravdu; je to opravdu ku prospěchu mému, ne toho druhého. Je to něco, co neříkáme brzy nebo dostatečně často. Jsou to slova, která si necháváme pro sebe, i když bychom neměli. Mým argumentem je a vždycky bude, proč bych někomu neřekl, že ho miluji, když v hloubi srdce vím, že ho miluji.
Proč odmítáme lásku a lidi, kteří nám ji dávají? Domnívám se, že je to proto, že lidé žijí v době, kdy milovat sám sebe je téměř nemožné. Přijmout lásku se zdá být nezasloužené. Hledáme povrch, který by nás naplnil, místo věcí, které jsou v tomto světě čisté a skutečné, a láska je jednou z nich.
Je krásné vědět, že jste milováni bez ohledu na to, jak se cítíte. Je vzácné narazit na člověka, díky němuž se cítíte skutečně milováni pro každou část svého já, ať už je to příliš mnoho nebo příliš brzy. Pokud budete mít to štěstí a jednoho takového člověka potkáte, buďte vděční.
Pravdou je, že láska se nedá vypočítat. Láska není lineární, ale my milujeme, jako by byla. Vztahy vznikají bezdůvodně. Pouta vznikají bez logiky.
Krása přílišného milování
Ti z nás, kdo takto milují, se rozdávají s vědomím následků. S vědomím, že by nám mohli vyrvat srdce, a přesto ochotně přistupujeme k hranici a jemně tam pokládáme srdce. A to je podle mého názoru odvážné. Není to šílené, je to odvážné.
Ti z nás, kteří příliš milují, se nebojí, nemáme z toho strach, a možná bychom měli, ale stále znovu a znovu se objevujeme zranitelní a čekáme, až budeme moci znovu milovat. To z nás nedělá nemilované, dělá nás to nezapomenutelnými.
Pravda, možná jsi přehnaně reagoval nebo jsi přehnaně analyzoval situaci. Možná jste se cítili nejistě a vyjádřili jste to, protože vás pohltily emoce. Dobře, je to něco, co je třeba si uvědomit, ale není to nic, kvůli čemu by ses měla cítit špatně.
Nikdo není ve vztahu dokonalý a samozřejmě existuje nějaká hranice. Pokud každý den brečíte, protože se vašemu příteli nebo přítelkyni líbila něčí fotka na sociálních sítích nebo vám neodepsal dostatečně rychle, ano, to je hodně. Pokud neustále děláte scény kvůli nějaké maličkosti, pak ano, to je problém. Ale myslím, že pro většinu z nás je to tak, že prostě milujeme bez časové osy nebo vodítka. Když to cítíme, řekneme to, jednáme podle toho. Promiň, ale co je na tom do pr*ele špatného?“
Vážně, když se nad tím zamyslíš, čím se opravdu proviníš? Ublížili jste jim fyzicky? Manipuloval jsi s nimi? Lhal jsi jim? Jo jasně, pokud jsi udělal jednu nebo všechny tyhle věci, proč by s tebou měl někdo zůstat. Nebo šlo jen o to, že vám vaše úzkostné myšlenky a emoce bránily něco sdělit? Vyznal jsi lásku, když to bylo považováno za příliš brzy? Není to nic, kvůli čemu byste se měli bít, a já odmítám věřit v opak. Čím se však proviníme, je to, že trestáme sami sebe.
Jestliže je někdo ochoten milovat jen ty vaše části, které vyhovují jeho přesvědčení o lásce, pak mu ukažte dveře. Mé emoce, ať už jsou extrémní, nebo ne, jsou podstatné pro to, kým jsem. Podněcují mé světlo i mou temnotu, a pokud mě vůbec chcete, musíte si vzít obojí.
Vždycky si vyber lásku
Naučila jsem se být vybíravější v tom, komu dávám své srdce, ale vždycky budu stát na hranici a bojovat za něj, protože věřím, že jestli bychom měli po něčem skákat, je to láska.
Každý den je vzácný, takže pokud se držíte zpátky, protože se bojíte, že budete odmítnuti nebo se rozdáte, radím vám, abyste v okamžiku, kdy přestanete číst tento článek, do toho šli.
Pro více obsahu o duševním zdraví sledujte @hannahdblum
V její první knize Pravda o zlomených: Hannah Blumová nově definuje, co to znamená mít rád sám sebe, a bere čtenáře na nezapomenutelnou cestu k přijetí toho, co vás dělá jinými, tím, že sdílí poutavé příběhy, které vás po přečtení neopustí. Kniha, která vám poskytne nový pohled na duševní nemoci, protože Hannah se s vámi podělí o své neokázalé poselství, které má kořeny v jejím životě jako životě s duševní nemocí ve společnosti, která ji i ostatní označila za zlomené.
Kniha, která vám poskytne nový pohled na duševní nemoci.