Pokud mě sledujete na Instagramu, asi víte, že už několik let neučím. Protože mým primárním publikem jsou učitelé, moc o tom nemluvím, protože se to většiny z vás netýká, ale vždycky k vám chci být upřímná a otevřená, takže se to občas objeví. Z tohoto důvodu je jednou z nejčastějších soukromých zpráv, které dostávám, dotaz na to, jak jsem se rozhodl odejít, a můj názor na to, zda by pisatel měl odejít také.
Učitelství je nesmírně důležitá profese a nikdy, nikdy nechci někomu lehkovážně říkat, že by měl odejít. Zároveň nemohu předstírat, že odchod z učitelství nebyl neuvěřitelně dobrý pro mé duševní zdraví a celkovou pohodu. Zdá se mi sobecké a nespravedlivé trvat na tom, že ostatní by měli zůstat, zatímco já jsem odešla a v současné době nemám v plánu se vrátit.
Vzhledem k tomu se s vámi chci podělit o svůj upřímný příběh, proč jsem odešla z učitelství, a v dalším příspěvku vám pak zanechám několik otázek k zamyšlení, pokud stojíte před stejným rozhodnutím.
V současné době vedu na plný úvazek The Designer Teacher a Teacher Care Crate, ale na rozdíl od toho, co si mnoho lidí myslí, to není důvod, proč jsem odešla z učitelství. Učení jsem opustila, protože jsem se psychicky zhroutila a moje úzkostná porucha se zcela vymkla kontrole. Během let, kdy jsem učila, jsem byla vždy ve stresu a dělala jsem toho příliš mnoho, ale bodu zlomu jsem dosáhla během čtvrtého roku, kdy jsem pracovala jako učitelka speciální pedagogiky na chicagských veřejných školách. Přestože se některé podmínky výrazně zlepšily (poprvé jsem měla vlastní zdrojovou třídu, do školy jsem dojížděla jen pět minut, měla jsem spolužačku, kterou jsem měla ráda a respektovala ji), v říjnu 2016 jsem měla úplnou krizi. Plakala jsem každý den, a to do té míry, že jsem se snažila střídat, komu brečím, abych žádnou osobu ve svém životě nezahltila.
Víte, jak se někdy lidí při pohovoru ptají na jejich slabé stránky a oni říkají, že jim na tom příliš záleží, aby neřekli něco skutečně negativního? Mně na tom opravdu, ale opravdu moc záleželo. Pořád jsem pracoval. Pořád, pořád bylo třeba něco dělat a všechno mi připadalo tak naléhavé. Téměř vždy jsem byla první osobou v týmu IEP, která zadávala svou část, a obvykle jsem se přistihla, jak připomínám ostatním, aby své části dodělali včas a já mohla vytisknout návrh. Že jsem opravdu mimo, jsem si uvědomila, když se mě můj velmi chápavý case manager zeptal, jestli mám odložit pár IEP na další den, protože jsem do nich nic nezadala. Ten den jsem byla opravdu nemocná, ale byla jsem odhodlaná IEP dokončit a stihnout je druhý den na schůzku. Kamarádka mě během polední pauzy našla, jak horečně brečím pod stolem (takže jsem nebyla vidět z okna ve dveřích), a trvala na tom, abych šla domů. Další den jsem zmeškala schůzky IEP (nebo možná byly odloženy, teď už je to trochu rozmazané) a byla to kombinace těchto věcí, která mě nakonec přiměla uvědomit si, že potřebuji být na terapii. Mám generalizovanou úzkostnou poruchu a léta jsem na ni brala léky, ale k terapeutovi jsem nikdy pravidelně nechodila. Našla jsem si terapeutku a hned na našem prvním setkání mi řekla, že musím opustit chicagské veřejné školy.
Přestože jsem svou terapeutku brala vážně, bude to ještě na začátku školního roku a já byla odhodlaná vydržet celý rok, protože speciální pedagogy je v chicagských veřejných školách velmi těžké sehnat, a ještě k tomu v polovině roku. Řekla jsem si, že pokud ten rok zvládnu, vezmu si v následujícím školním roce volno a budu dělat něco jiného a dám si pauzu. Po zbytek roku jsem se o sebe snažila lépe starat a nastavit si lepší hranice. Přesto jsem si myslela, že moje současná škola pro mě nebude udržitelným místem, a tak jsem podle plánu podala výpověď a na podzim se k výuce nevrátila.