Nazvat rodinu, ze které pocházím, emocionální zácpou je slabé slovo. Vidím kolem sebe přátele, jak v dospělosti komunikují se svými dětmi nebo vlastními rodiči, a je mi tak cizí vidět tu snadnou fyzickou náklonnost, milá gesta, sladký láskyplný přístup k sobě navzájem. Samozřejmě to tak není u všech, ne každý má ty nejlepší rodiče, ale většina lidí má něco, co má silné prvky laskavosti, náklonnosti a lásky.
Myslím si, že moji rodiče mě měli rádi, ale byli to nešťastní lidé a nešťastní lidé se nechovají způsobem, který je nutně dobrý pro lidi kolem nich. Jejich příběh není můj a není předmětem tohoto článku. Řeknu jen to, že jako teenagerovi, který objevoval svou vlastní sexualitu, mě nikdy, nikdy nenapadlo, že bych jednou mohl najít někoho, kdo by chtěl být se mnou. Nikdy mě nenapadlo, že by součástí mé budoucnosti mohlo být manželství a láska. V nejlepším případě jsem doufala, že budu žít v anonymním panelákovém bytě, kde si mě nikdo nevšimne a nikdo na mě nepromluví.
Na střední škole jsem s nikým nechodila. Nikdy mě ani nenapadlo, že by to přicházelo v úvahu. Byla jsem masivně zamilovaná, ale nikdy mě nenapadlo, že by to někdo mohl opětovat. Na univerzitě jsem s nikým nerandila. To, že jsem byla daleko od domova, nezměnilo mou sociální neobratnost, problémy se vztekem ani můj celkový pocit, že nejsem žádoucí. Byla jsem do někoho zamilovaná, ale nikdy mě nenapadlo, že by to někdo mohl opětovat.
Když mi bylo 23 let, chodila jsem s někým asi půl roku. Byl to přítel mé sestry. Zeptala jsem se jí, jestli by jí nevadilo, kdybychom se dali dohromady, a ona řekla, že ano, ale že pravděpodobně není volný. Ukázalo se, že do něj byla hodně zamilovaná, a když jsme se dali dohromady, reagovala naplno. Rodiče mi pak pro dobro sestřina duševního zdraví řekli, že se s ním nemám stýkat, pokud tam bude ona. Moje sestra a ten kluk byli oba součástí úzké komunity, která se neustále stýkala, a to nebylo v pořádku. Matka ten vztah neschvalovala, protože jsem s ním spala a neskrývala to, a protože sestra byla nešťastná. Zamilovali jsme se do sebe, a když to skončilo, byla jsem zničená, protože mi nikdy předtím nikdo neřekl, že mě miluje, a když to bylo odvoláno, neměla jsem jak se s tím vyrovnat.
To je jediný případ, kdy jsem byla zamilovaná nebo kdy mi někdo řekl, že mě miluje (romanticky). Mluvíme o skvělém začátku. Rozhodla jsem se být dlouho potom svobodná – ne že by mě někdo přesvědčoval, abych nebyla – protože jsem věděla, že přinejmenším některé mé chování je zneužívající, a řekla jsem si, že bych se alespoň neměla způsobovat někomu jinému.
O pár let později jsem spala s někým – poprvé jsem se vrátila do hry – kdo mi řekl, že nikdy předtím nespal s tlustou holkou a že to nebylo tak špatné. Pro mě to bylo příležitostné, ale zdálo se, že si myslí, že musím být pod kontrolou, abych neočekával příliš mnoho. Myslím, že myšlenku, že by ženy mohly mít nebo chtěly nezávazný sex, většina lidí nezaregistrovala. Vnitřně jsem si tu poznámku uvědomila a odradilo mě to od mužů na další hromadu let, než mi došlo, že problém je v něm a v jeho debilitě, a ne ve mně a v mé váze. Byla jsem mnohem hubenější než teď, ale hubená jsem nikdy nebyla způsob, jak mě popsat. To bylo mých dvacet let, hotovo a zaprášeno.
V jednatřiceti jsem se vrátila do školy a extrémně se vzdělala. Bakalářské a magisterské studium jsem absolvovala na univerzitě, kde bylo 75 % žen a všechny byly o 15 let mladší než já. Ani jsem se nesnažil konkurovat. Kolem těch několika málo mužů v baru v sobotu večer stály doslova mraky žen a všechny se snažily dostat dostatečně blízko, aby mohly začít rozhovor. Pět let mého života skončilo v mžiku.
Dělal jsem doktorát v části světa, která je mnohem více věřící, a já jsem ateista a nepiják. Když jsem nastoupil, bylo mi 37 let a mým spolužákům bylo kolem dvaceti a nikdy neměli práci. Byli hodně na vysoké noze. Snažil jsem se s nimi držet, ale prostě byl nesoulad mezi jejich celkovou vyspělostí a mou. Já jsem byl ještě dost nešikovný, abych se k tomu přidal. Město bylo plné aktivit pro rodiny nebo se aktivity pro nezadané soustředily na pití. Nezapadal jsem mezi ně. Nikam. Zapojil jsem se do týmu dračích lodí a do outdoorového klubu a lidé, které jsem potkal, zněli zaujatě, dokud jsem neřekl, že jsem na doktorandském studiu. Jeden po druhém říkali, aha, tak to budeš odcházet, a zmizeli. Sbohem, dalších pět let mého života.
Dokončil jsem školu a přestěhoval se za prací. Bylo mi 43 let a měl jsem dluh skoro 85 000 dolarů. Dostupný seznamovací fond na internetu tvořili muži, kteří psali téměř identické životopisy: „Jsem hodný kluk a chci jen najít někoho, kdo se ke mně bude chovat hezky.“ A tak jsem se rozhodl, že si najdu někoho, kdo se ke mně bude chovat hezky. Můj překlad: Nevím, proč jsem se rozvedl. Potkala jsem pár lidí a někteří byli milí, někteří příšerní a žádný mi k srdci nepřirostl. Ti, které jsem potkala a kteří byli rozumní, opravdu neměli zájem o někoho, kdo má problémy s penězi. Rozvod je dopálil.
Seznámila jsem se s někým asi o 13 let mladším než já prostřednictvím společenského klubu a stali se z nás přátelé. Pořád dokola flirtoval a stahoval se. Chodil s jinou a pak to skončilo a on se ke mně vrátil. Nebyl si jistý. Nebyl smířený s věkovým rozdílem. Pak byl. Nechtěl vlastní děti, pak je chtěl. Po téměř dvou letech jsme spolu chodili nezávazně (moje podmínka, aby se něco dělo, je, že to bude striktně týden co týden) asi dva měsíce. Jednoho dne mi řekl, že se mu fyzicky nelíbím, ale že se mnou bude spát dál, protože je prostě. takový. hodný. chlap. V duchu jsem se na něj na místě vykašlala, nahá ve své posteli. Ještě párkrát jsem ho ošukala jen proto, že jsem si říkala, že než si najdu jiného partnera, může to chvíli trvat, takový je můj vzor. Pak jsem mu řekla, že jsme skončili, ať odejde a už se nevrací. Nikdy. Ztratit moje číslo. Přátelé se ke mně nechovají s takovou neúctou. Řekla jsem mu, že není jen. tak. hodný. chlap. Že je opravdu zlý a že by už nikdy neměl nikomu něco takového říkat. Nevím, jestli zprávu dostal, protože jsem smazala jeho kontaktní údaje.
Odjela jsem ze země a žila v místech, která byla mnohem konzervativnější, a seznamování bylo sice možné, ale vzhledem k místním mravům a normám složitější. Stárla jsem, nebylo mi dobře a neměla jsem téměř žádnou energii. Sotva jsem dokázala bez bolesti projít ulicí a neměla jsem energii chodit do společnosti, takže randění bylo vedle většiny mých běžných aktivit jen další věcí navíc, kterou jsem nemohla dělat. Další čtyři roky mého života, hotovo a zaprášeno.
Znovu jsem se přestěhoval domů a z hlediska energie jsem se do značné míry zotavil, ale představa, že bych vynakládal to málo energie, co mám, na to, abych šel do města a sešel se s někým na dvacetiminutové rande u kávy, s vědomím, že to budu muset udělat stokrát, abych se setkal s hrstkou lidí, které bych možná chtěl ještě vidět, mi připadala jako špatný kompromis. Raději bych svou omezenou energii věnoval na procházky se psy, setkávání s přáteli při hraní deskových her, sledování televize, hraní na klavír nebo na některou z dalších desítek věcí, které mě baví.
Dříve jsem si myslel, že lidé, kteří mají vztah, mluví nějakým tajným jazykem, který já prostě neznám. Viděl jsem, jak se věci dějí jiným lidem, ale nikdy se neděly mně. Dan Savage je známý tím, že říká, že byste neměli randit, pokud nejste v dobrém stavu, a já jsem po většinu svého života v dobrém stavu nebyl. Nějak jsem na to instinktivně přišel ve svých dvaceti letech, což je doba, kdy většina lidí přichází na randění. Třicítku jsem strávila na univerzitě s lidmi, kteří se mnou nechtěli chodit, a většinou naopak. Čtyřicítka je doba, kdy jsem si chtěla nebo mohla někoho najít, ale skončila jsem s panem Wishy Washy. Stále mi chybí naše přátelství, ale ne romantická část toho vztahu. Pak mi zdraví znemožnilo víc než minimum. Randění je dřina.
Teď je mi padesát a stále si nedokážu představit budoucnost, kdy najdu někoho, kdo mě bude milovat takovou, jaká jsem. Ne ohromně zdravou, ale ani nemocnou. Ne bohatou, ale alespoň bez dluhů. Ne zaměstnanou, což je momentálně trochu problém. Jsem citově založená, bezdětná žena středního věku s nadváhou, dobrým vzděláním a velkým výdělkovým potenciálem. Problém je, že jsme tuctoví. Je tu problém s nadměrnou nabídkou. Dokážu si představit dalších 10 žen, jako jsem já, aniž bych se musela nějak zvlášť snažit.“
Líbí se mi myšlenka mít partnera a pravidelný sex, ale nikdy nebyly součástí mého života, takže je těžké postrádat něco, co jste nikdy neměli. Kdyby někdo mávl kouzelným proutkem a hodil mi do klína dokonalého muže, asi bych řekla, že jsem zaneprázdněná, protože realita něčeho takového se prostě nepočítá. Ani bych nevěděla, jak to vypadá a jaký je to pocit najít skvělého partnera. Když si najdu skvělého přítele, mám pocit, že už jsem vyhrála v loterii. A co víc? Co je víc?“
Páry to mají v mnoha ohledech jednodušší. Dělí se o životní náklady, takže mohou žít okázalejším způsobem života. Vždy mají s kým trávit čas a mohou se dělit o domácí práce a povinnosti. Na důchod si spoří ze dvou příjmů. Existuje spousta praktických důvodů, proč je snazší žít v páru. Páry jsou zvány na více společenských akcí a snáze navazují přátelství na nových místech, protože jsou tu dva lidé, kteří navazují kontakty.
Jsem tu proto, abych řekl, že svobodný život není ideální, ale není vůbec hrozný. Život je jednodušší, když jste sami a musíte se ptát jen sami sebe, co chcete dělat se svým časem a penězi. Sbírka bot? Proč ano, ale je to jen moje věc. Zmrzlina k večeři? Ano, někdy je to přijatelná odpověď. Nikomu jinému do toho nic není.
Ušla jsem dlouhou cestu od naděje, že bych se mohla stát anonymní a sama. Během let jsem navázal úžasná přátelství. Odmítám hořekovat nad tím, co se nestalo, když je toho tolik, co se stalo. Jsem tak vděčná za svůj život. Je ho dost. Odmítám znehodnocovat to, co mám, honbou za něčím, co jsem nikdy neměla ani nechápala. Proto s nikým nerandím.