Jak šťastný je úděl bezúhonné vestálky!
Svět zapomněl, svět zapomněl.
Věčný svit neposkvrněné mysli!
Each pray’r accepted, and each wish resign’d
– Alexander Pope, Eloisa to Abelard
Charlie Kaufman, autor scénáře k filmu Věčný svit neposkvrněné mysli, je tak trochu posedlý dichotomií mezi bezelstným přijetím života a jeho udržováním ve skeptické a bezpečné vzdálenosti. Pro svůj scénář k filmu Adaptace. kde Nicholas Cage hraje jak Charlieho (skeptika), tak Donalda (objímajícího), doslova rozdělil svou osobnost na stránce.
Jednou z jeho klíčových tezí je otázka, zda je možné navázat opravdové vztahy s druhými lidmi, a za tímto účelem je jedním z jeho brouků příběh učitele filozofie z 12. století Pierra Abelarda a jeho svěřenkyně Heloisy.
Krátká verze: Abelard učil Heloisu a zamilovali se do sebe. Heloisina rodina to zjistila a nechala Abelarda vykastrovat. Abelard se uchýlil do kláštera a přesvědčil Heloisu, aby se přestěhovala do opatství. V řadě dopisů pak slavně diskutovali o povaze své lásky.
Kaufman poprvé zmiňuje jejich příběh jako loutkové představení Craiga Schwarze ve filmu Being John Malkovich. Craigovo hledání smysluplnosti se odráží v jejich vlastních dopisech a podobně jako Abelardova záliba prodávat Heloise svůj klášterní životní styl jako duchovně a intelektuálně přínosnější než jejich předchozí vztah, i Craig se cítí pohodlnější a šťastnější, když žije svůj „život mysli“ (v Craigově případě poněkud doslova.) Abelard představuje něco podobného nihilismu, popření potěšení a stažení se do sebe sama.
Věčný svit neposkvrněné mysli rozvíjí tuto myšlenku jiným, ale stejně zajímavým způsobem: vyzývá nás k bilancování našich vzpomínek a naší minulosti. Eloise se v dopisech zmiňuje o tom, že ve svých snech stále cítí Abelardův dotek a jeho přítomnost ji silně vzrušuje. Cítí se kvůli těmto snům provinile a v Popově básni poznamenává, že štěstí může dosáhnout jen život bez výčitek.
Popovy verše jsou silné, protože jsou (stejně jako film) beznadějnou fantazií. Film jde ještě o krok dál – i v jeho fantazijním světě, kde lze vaše vzpomínky zřejmě úspěšně vymazat, stále existují v jiných, aby vás pronásledovaly; prostě jim nelze uniknout. Ve filmu tak máte několik lidí, kteří vymazávají skutečné vazby, které měli; stahují se do sebe; bojují s těmito nutkáními; a nakonec se smiřují se světem, který prostě nezapomíná.
Název filmu je slibem a přáním a lží v jednom.