Aktualizováno 28. 2. 2017
V evangeliu na Popeleční středu Ježíš říká: „Když se postíš, namaž si hlavu olejem a umyj si tvář, aby tvůj půst neviděli jiní, ale tvůj Otec, který je v skrytu; a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí“ (Mt 6,17-18). Všimněte si, že Ježíš neříká: „Když se postíte…“. Z toho vyplývá, že Ježíšovi učedníci se budou postit. Kromě toho, že Ježíš učí své učedníky, aby se postili pokorně a neupozorňovali na sebe, nedává výslovné pokyny, jak a kdy se postit. Dokonce i to, proč se postí, se zdá být v evangeliích samozřejmostí. Myslím, že v tomto postním období, kdy mnoho křesťanů praktikuje nějakou formu půstu, může být užitečné zamyslet se nad některými důvody, proč církev po staletí půst praktikovala.
Postíme se, abychom se naučili sebeovládání.
Pro začátek se nepostíme proto, že jsme dualisté, gnostici, platonici nebo že v jídle nevidíme hodnotu. Stvoření je dobré a my ctíme Boží záměry se světem i se svým tělem, když své tělo vhodně vyživujeme. Často však nejsme těmi nejlepšími soudci, co je vhodné. Jedním z plodů Ducha je „sebeovládání“ – schopnost ukáznit své chutě a nutkání. Půst pomáhá toto ovoce v našem životě vytvářet.
Například proto, že stejná část našeho mozku, která ovládá chuť k jídlu, ovládá také naše sexuální choutky, mnišská tradice dlouho doporučovala půst jako lék proti chtíči. V širším měřítku tím, že odkládáme uspokojení své chuti na jídlo, pěstujeme takovou sebekázeň, která je cenná ve všech věcech (1 Pt 4,8). Jak napsal Richard Foster: „Naše lidské chutě a touhy jsou jako řeky, které mají tendenci se vylévat z břehů; půst je pomáhá udržet ve správném korytě.“
Postíme se, abychom jasněji mysleli.
Naše kultura má pro ospalost a ospalost, kterou člověk po přejídání zažívá, hravý výraz: „potravinové kóma“. Ale je těžké se modlit, když jsi v kómatu z jídla. Ježíš nás vyzývá, abychom místo opilosti praktikovali bdělost (Lk 21,34), a když nejsme zatíženi příliš velkým množstvím jídla, můžeme být duševně bdělejší k modlitbě a službě. Svatý Jan Kassián byl mnich, který žil na přelomu čtvrtého a pátého století a jehož spisy ovlivnily slavnou Řeholi svatého Benedikta. Když psal o tom, proč bychom se měli postit, Kassián řekl: „Nejen příliš mnoho vína obtěžuje naši mysl: příliš mnoho vody nebo příliš mnoho čehokoli ji činí ospalou a otupělou.“
Půst může mít opačný účinek: zostřuje naše myšlení a činí nás pozornějšími vůči Bohu a těm, ke kterým nás Bůh posílá. (Mnozí z nás na tomto místě odpoví: „Ale já jsem rozmrzelý, když nejím!“. ) Zlost samozřejmě není žádoucím plodem půstu, ale tady je nápověda: jíst stravu s nízkým obsahem sacharidů usnadňuje půst bez toho, abyste byli podráždění, protože nutí vaše tělo, aby si zvyklo spalovat tuk jako zdroj energie, a tuk je stabilnější zdroj energie. Zkus to.)
Možná právě díky této jasnosti mysli učedníci – „zatímco se klaněli Pánu a postili se“ – uslyšeli, jak je Duch svatý volá, aby vyslali Barnabáše a Saula jako misionáře ve Skutcích 13,2-3. To je důvod, proč se učedníci postí. To znamená, že půst může být mocným, ale často nepochopeným nebo přehlíženým prvkem v našich procesech rozlišování.
Postíme se, abychom se otevřeli Boží moci, která skrze nás proudí.
Podivná věc se stane, když se Ježíš zaplete do rozhovoru se Samaritánkou ve 4. kapitole Janova evangelia: nemá hlad, přestože ostatní učedníci jdou hledat oběd. Ježíš učedníkům říká: „Mám jídlo, o kterém nevíte. . . . Můj pokrm je plnit vůli toho, který mě poslal“ (v. 32, 34). Ježíš ve svém plném lidství praktikoval půst jako způsob, jak žít v síle Ducha a plnit Otcovu vůli. Obrácený výrok nám ukazuje, že půst není způsob, jak manipulovat s Bohem. Půst neohýbá Boží vůli tak, aby odpovídala naší vlastní. Spíše ohýbá naši vůli, aby odpovídala Boží. A když se naše vůle sladí s Boží vůlí, můžeme objevit, že v nás působí moc větší, než si dokážeme představit (Ef 3,20).
Postíme se, abychom vyznali svůj hřích a zlomenost.
To je nejvhodnější v době postní, kdy se cvičíme v tom, jak se obrátit zpět k Bohu a odvrátit se od svých hříšných nebo sobeckých tužeb. V dnešním hlásání evangelia se pokání dostává na okraj, ale bylo nedílnou součástí hlásání Krista a apoštolů (srov. Mt 4,17; Sk 2,38; 2 Kor 7,10). Znovu citujme Richarda Fostera: „Půst více než jakákoli jiná disciplína odhaluje věci, které nás ovládají“. Půst odhaluje naše připoutanosti ke světu a ukazuje naši touhu být připoutáni pouze ke Kristu. Půst bez prvku zkoumání duše a zřeknutí se vlastní vůle je sebezničující.
Všechny tyto důvody jsou pro praktikování půstu pádné. Možná se teď ptáte: „Ale jak? Kde mám začít?“
Těmito otázkami se budeme zabývat v dalším příspěvku: Jak se křesťané postí?
Pravnuk Christopher Brown byl prvním koordinátorem Iniciativy pro zakládání církví na Pittsburském teologickém semináři. Předtím působil jako organizační spolupastor presbyteriánského sboru The Upper Room, církevní rostliny PC (U.S.A.) v pittsburské čtvrti Squirrel Hill. Chris je absolventem Pittsburského semináře, pravidelně bloguje na https://christopherbrown.wordpress.com, tweetuje na @brwnchrstpher a nyní žije se svou rodinou v Coloradu, kde sloužíme církvi.
Richard Foster, Celebration of Discipline: John Cassian, „On the Eight Vices“, in The Philokalia vol. 1 trans. G.E.H. Palmer, Philip Sherrard, & Kallistos Ware. (London: Faber and Faber 1979) str. 74. Foster, str. 55
.