Slovní obrazy Boha v Bibli, stejně jako různá jména, která mu byla dána, tvoří významnou část jeho sebezjevení. Když Písmo přirovnává Boha ke lvu, skále, pastýři, soudci nebo králi, říká nám to mnoho o tom, kdo Bůh je, a o našem vztahu k němu. Jednou z nejvýraznějších metafor je metafora Boha jako Otce, což je zobrazení, které v souvislosti s Bohem nacházíme opakovaně ve Starém i Novém zákoně, ale zejména v Novém zákoně. A toto zjevení Boha jako „Otce“ je samo o sobě rozbaleno v několika dimenzích. Zdůrazníme je zde.
Bůh jako Otec – Stvořitel
Předně je Bůh Otcem ve smyslu Stvořitele. Je „Otcem světel“ (Jak 1,17), „Otcem duchů“ (Žd 12,9), „jedním Bohem Otcem, od něhož je všechno“ (1 Kor 8,6), a v tomto smyslu je celé lidstvo „jeho potomstvem“ (Sk 17,25-26). S tím souvisí i doprovodné konotace jeho práv na všechny věci, důstojnost, čest a autorita, která náleží otci, a také jeho prozřetelnostní péče o jeho stvoření.
Bůh Otec našeho Pána Ježíše Krista
Při oslovování Boha a při modlitbě Ježíš nejčastěji mluvil o Bohu jako o svém Otci. Měli bychom to chápat přinejmenším v mesiášském smyslu. Ve smlouvě s Davidem Bůh slíbil, že Davidova syna učiní svým vlastním synem (2 Sam 7,14). Ačkoli se to vztahuje k Davidově královské linii, v konečném důsledku se to týká onoho „většího Davidova syna“, Mesiáše. To se odráží například v Žalmu 2,7, žalmu, který předjímá nástup většího Davidova syna na trůn – „Ty jsi můj Syn, dnes jsem tě zplodil“. Odráží to i jazyk „Božího syna“ v Janově evangeliu. „Syn Boží“ je mesiášský titul.
Když však Ježíš mluví o Bohu jako o svém Otci, je v tom obsaženo mnohem více a zde vstupujeme do některých z nejhlubších tajemství křesťanské víry. Bůh jako Otec a Kristus jako jeho Syn odráží věčný vztah uvnitř Božství.
Důsledky Ježíšova příkazu křtít „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ jsou obrovské. Existuje jedno „jméno“, v němž mají být Ježíšovi učedníci křtěni. „Jméno“ je samozřejmě sám Bůh. A přesto jsou tři, kteří toto jméno sdílejí – Otec, Syn a Duch svatý. Je mezi nimi rozdíl (Otec, Syn a Duch), a přesto se tito tři spojují v jediném božském „jménu“. Od této chvíle je Jahve znám pod tímto jménem – Otec, Syn a Duch.
Je tedy jeden Bůh, a přece tři osoby. A vztah mezi nimi je vztah Otce a Syna. Říká se nám, že Otec miluje Syna (Jan 3,35; 5,20) a Syn miluje Otce (J 14,31). Zde je prototyp a vzor otcovství a synovství (Ef 3,14-15) a zde se nám dostává alespoň záblesku věčné radosti a spokojenosti Trojjediného Boha – dokonalé lásky, dokonale vyjádřené, dokonale přijaté, dokonale odměněné a dokonale užívané v dokonalém společenství navěky.
Apoštol Jan zase poukazuje na tento věčný láskyplný vztah Otce a Syna jako na míru Boží lásky v evangeliu. Bůh tak miloval tento hříšný svět, že vydal na kříž i svého vlastního Syna (J 3,16). Jistě, zde je láska (1J 4,10).
Bůh, náš Otec
Ve Starém zákoně je Bůh příležitostně označován za Otce izraelského národa, zpravidla v tom smyslu, že ho „zplodil“ a zaopatřuje (Dt 32,6; Iz 63,16; 64,8; Jer 3,4.19; 31,9; Mal 1,6; 2,10). Jak jsme krátce viděli výše, Starý zákon také hovoří o Bohu jako o otci davidovského krále (2 Sam 7,14; 1 Kron 17,13; 22,10; 28,6; Ž 68,5; 89,26). A na různých místech se obraz otce používá k popisu Božího vztahu k jeho lidu, Izraeli (Ex 4,22-23; Dt 4,23). 3,17).
Ale mluvit o Bohu jako o Otci v individuálním smyslu, ve smyslu synovského osobního vztahu, je něco, co se dostává do popředí až v Novém zákoně. Je to zvláštní, protože Bůh je přece Otec-Stvořitel a Otec národa a krále. Smysl pro synovský vztah byl ovšem ztracen při pádu, takže nyní lze muže a ženy označit za děti ďábla (Jan 8,44)! V židovských modlitbách byl navíc Bůh obvykle oslovován tituly odrážejícími jeho majestát, slávu, svrchovanost atd. To je samozřejmě dobře, ale oslovení Boha „Otče“ prostě nebylo zvykem.
Joachim Jeremiáš slavně ukázal, že teprve u Ježíše najdeme příklad, kdy člověk v modlitbě oslovuje Boha „Otče“. O tom se vedou spory, ale do této diskuse se zde nemusíme pouštět. Je dostatečně zřejmé, že přinejmenším v obecné rovině to nebyla běžná praxe. Oslovení Boha „Otče“ s doprovodnými pojmy otcovské a synovské náklonnosti a vztahu bylo v Ježíšových modlitbách nápadnou novinkou. Věčný Syn zde promlouval ke svému Otci ve smyslu láskyplného vztahu a osobní náklonnosti. A Ježíšovým učedníkům muselo připadat převratné, když je Ježíš poté, co ho požádali, aby je naučil, jak se modlit, poučil, aby se modlili „Otče náš“. A to dodnes poznamenává křesťanskou modlitbu všeobecně.
No, Ježíš nevyrovnal situaci absolutně. Otec, od kterého učedníci dostali pokyn, aby prosili o odpuštění, byl „váš Otec“ (Mt 6,14-15). Když však Ježíš mluvil o svém božském synovství, mluvil o „mém Otci“ (Mt 11,27). A když mluvil o svém návratu do nebe, řekl, že vystupuje „k mému Otci a k vašemu Otci, k mému Bohu a k vašemu Bohu“ (J 20,17). Je to „jediný Syn“ a jeho synovství je jedinečné a nesdílené.
A přesto, když nás náš Pán učí modlit se, předává nám tuto výsadu. Učí nás oslovovat Boha, nyní už jako Otce. A tím chce jistě vyjádřit pocit synovské důvěry, jistoty, ujištění, přijetí, lásky atd. A to máme jen proto, že jsme ve spojení s Kristem, Synem par excellence. „Vy všichni jste Boží synové skrze víru v Ježíše Krista“ (Gal 3,26nn; srov. J 1,12). Bůh není „Otcem“ v tomto smyslu pro každého. Ale spojen s Kristem je Bůh naším Otcem a my nyní máme také nejvyšší výsadu poznat ho a oslovit ho jako takového (srov. 1J 3,1). To je jistě vrchol evangelního privilegia.
Důsledky
Co to pro nás znamená? Jen stručně zde Nový zákon zdůrazňuje nádherná témata, jako je přijetí a přístup. Nepotřebujeme lidské kněze nebo dokonce „svaté“ prostředníky. Jsme Boží děti a můžeme k němu směle jít s plnou jistotou přijetí. Související témata zaopatření, péče a ochrany byla základními prvky Ježíšova učení (Mt 6,8.11.25 a násl.; 7,7-11; 10,28 a násl.). Vědomí, že Bůh je naším Otcem, by nám mělo dávat hluboký pocit jistoty o jeho srdci plném láskyplné péče o nás. A apoštol Pavel slavně zdůvodňuje, že jsme-li Božími syny, pak jsme Božími dědici – ba dokonce jsme spoludědici s Kristem (Řím 8,17), máme jistotu, že zdědíme slávu, které on dosáhl v náš prospěch. A vlastně velkým vyvrcholením dosavadního Božího vykupitelského díla v nás je to, že poslal „Ducha adopce“, aby zajistil, že pocítíme své synovství, a tak se nyní obracíme k nebi s „Otče“ instinktivně na rtech.
Dále se zde také dozvídáme, jaký má být otec. I když tvůj pozemský otec selhal, zde zakoušíš otcovskou lásku v jejím ideálu. Zde je Otec, který se zavázal, že nás, své děti, zaopatří přesně ve všem, co potřebujeme, a slíbil, že každý náš krok bude řídit k našemu dobru a ke své slávě. A přestože je znám jako „spravedlivý Otec“ a „svatý Otec“, je také znám jako „Otec milosrdenství“ a „věčný Otec“, který bude vždy pro nás a zajistí nám vše, co slíbil.
Poznámka redakce: Tento příspěvek původně vyšel na blogu časopisu Credo a je použit se svolením autora.