Další zajímavostí v seznamu je 51. stanice, kterou Greb zvýraznil žlutě a podtrhl červeně – KQW v San Jose, která údajně začala vysílat v lednu 1922. Jak ale Greb zjistil – a přepsal přitom historii vysílání – majitel této stanice Charles Herrold ve skutečnosti provozoval od roku 1912 jinou rozhlasovou stanici. Z různých důvodů se jeho stanice, vůbec první, ztratila v dějinách.
Je to fascinující příběh obskurního génia, jehož místo v dějinách se vytvořilo, pak ztratilo a pak zase našlo, a je předmětem televizního dokumentu Zapomenutý otec vysílání, který se bude vysílat v rámci přestávky nováčků televize KIXE-TV v sobotu 7. října (1995) od 17:30 hodin.
Zájem Gordona Greba o Charlese Herolda začal v roce 1958, kdy jako profesor žurnalistiky na tehdejší San Jose State College hledal třídní projekt, který by mohl prozkoumat. Naštěstí v té době Herroldova manželka, jeho hlavní asistent a mnoho jeho bývalých žáků – jeho hlavním zaměstnáním byl majitel školy pro operátory bezdrátových sítí – ještě žili a byli k dispozici pro rozhovory.
Greb zjistil, že Charles Herrold (nar. 1875) byl rozený kutil a inveterán s talentem pro práci s mechanickými a elektrickými zařízeními, což zdědil po svém otci, farmáři v údolí Santa Clara. Herrold byl fascinován hvězdami a konstruoval složité dalekohledy. Vynikal také ve fotografování. Neuměl chemii natolik dobře, aby mohl doučovat studenty, experimentoval se zvukem a hudbou a napsal několik skladeb pro klavír.
Zapsal se na Stanford, aby studoval astronomii, ale když jediný profesor astronomie skončil, byl nucen změnit obor. Ukázal fyziku na elektřině, obory, kterým se věnoval po zbytek života, ale ve třetím ročníku studia ze zdravotních důvodů zanechal.
To byla éra takových velkých vynálezců, jako byli Edison a Marconi. Inspirován jimi se Herrold rozhodl, že se sám stane vynálezcem. Přestěhoval se ze San Jose do San Franciska a navrhl, patentoval a vyrobil desítky elektrických a mechanických přístrojů pro stomatologii, chirurgii a hloubkové potápění. Dokonce vynalezl elektrické zařízení pro píšťalové varhany.
Postupně však jeho zájem o novou technologii bezdrátové komunikace rostl a stal se hlavním inženýrem společnosti National Wireless Telegraph and Telephone Company v San Francisku. Vše ukončilo zemětřesení v roce 1906. Jeho domov i práce byly zničeny, a tak se přestěhoval do Stocktonu, kde se stal učitelem na Heald’s College of Mining and Engineering. Zjistil, že ho učení baví, a v roce 1909 se vrátil do San Jose a otevřel si vlastní školu Herrold College of Wireless and Engineering. Příjmy ze školy mu umožnily věnovat se jeho skutečné vášni, bezdrátové komunikaci. V roce 1910 chybělo do vývoje vakuové elektronky ještě pět až sedm let, a tak Herrold experimentoval s alternativami, jako byly jiskrové, obloukové a alternátorové systémy.
Do roku 1912 vynalezl mechanickou vysílačku zvanou ark phone využívající 500 voltů stejnosměrného proudu uloupených z elektrické tramvajové linky v San Jose, pokračoval v používání vysílačky a třemi způsoby: První je přímá linka rádio vysílání z hotelu Fairmont v San Franciscu ke svým kolegům v San Jose, druhý jako dálkové signalizační zařízení pro použití v armádě (jeho hudba skutečně přenášena tak daleko, jak Bremerton, Washington a San Diego); a třetí pro to, co Herrold nazval, a možná první použití termínu, „vysílání pro lidi San Jose.“
Po několik let byl hurl v éteru každou středu večer zhruba hodinu. Pořad se jmenoval „Little Hams Program“ a vycházel hlavně pro posluchače z řad krystalových rozhlasových amatérů, obdoby dnešních mladých počítačových šikulů z rozhlasové éry. (Domácí rádio, jak ho známe, ještě nebylo vynalezeno.)
Vysílání zahrnovalo hudbu, soutěž o ceny, Herroldovu manželku Sybil jako první ženskou rozhlasovou hlasatelku v historii a jeho asistenta Raye Newbyho, který četl zprávy z místních novin. Vysílání pokračovalo pravidelně po dobu pěti let, až do vypuknutí první světové války a požadovaného oddělení veškeré experimentální radioaktivity.
Do konce války se jako dokonalejší rozhlasová technologie prosadila vakuová elektronka. Protože frekvence byly zcela odlišné, veškerá práce Charlese Herolda byla pro nic za nic a musel začít znovu.
V roce 1920 začalo ministerstvo obchodu poprvé udělovat licence rozhlasovým stanicím. Herrold se nenechal zastrašit, postavil elektronkovou stanici a v prosinci 1921 získal licenci. Rozhlasové stanice se objevovaly všude – dokonce i v Gridley – a Herroldova KQW byla jen jednou z mnoha.
V roce 1925 Herrold, již zlomený vyčerpáním, převedl svou licenci na První baptistickou církev v San Jose. Brzy poté ji převzal Farm Bureau a začal sloužit farmářům a zemědělství. V roce 1949 ji koupila společnost CBS, přestěhovala ji do San Franciska a přejmenovala na KCBS.
Charles Herrold strávil poslední roky svého života jako rozhlasový reklamní poradce. Ve 30. letech začal veřejně usilovat o uznání, které si zasloužil, ale to začalo přicházet až v roce 1958, deset let po jeho smrti, kdy se jeho věci ujal Gordon Greb.
Přestože je oficiálně v důchodu a žije v Chicu, městě, které si zamiloval, když tam jeho dcera studovala na vysoké škole, Gordon Greb se Charlesem Herroldem nadále velmi intenzivně spolupracuje. Úzce spolupracoval s Mikem Adamsem, docentem rozhlasu a televize na San Jose State University, který napsal, produkoval, režíroval a vypráví pořad Broadcastings Forgotten Father (Zapomenutý otec), a oba muži nadále spolupracují na knize o Herroldovi.
Jak se však Adams dozvěděl jako první, byl to právě Greb, bývalý novinář a televizní hlasatel a také univerzitní profesor a spisovatel, kdo se nejvíce zasloužil o navrácení Charlese Herrolda na toto místo v historii. Nejenže obnovil Herroldův úspěch, ale také našel většinu vybavení, které tento průkopník rozhlasového vysílání používal. To je nyní umístěno v muzeu Charlese Herrolda v San Jose v Kalifornii.
KONEC
.