Otázka
Izajáš 6,9-10 hovoří o tom, že Bůh zatvrzuje lidská srdce, aby nemohla uvěřit. Pokud však nepatří k vyvoleným, jak by mohli uvěřit? Jak se někdo, kdo není vyvolený, může vůbec obrátit, uvěřit a činit pokání? Proč by tedy Bůh potřeboval něčí srdce zatvrzovat?“
Odpověď
To je dobrá otázka, která si zaslouží vážné zamyšlení.
Krátká odpověď je následující. Boží svrchovanost a z ní vyplývající učení o vyvolení (na jedné straně) a biblické prohlášení o odpovědnosti člověka (na straně druhé) nejsou dva protichůdné názory, z nichž by pouze jeden byl správný a druhý falešný. Oba jsou pravdivé. Člověk si tedy nemusí vybrat jednu doktrinální pravdu a druhou odmítnout jako nepravdivou. Bůh je svrchovaný, některé vybírá a jiné ne (Římanům 9), ale člověk je také zodpovědný za své volby a rozhodnutí (Římanům 10). Proč tedy někteří lidé nejsou spaseni? (1) Protože si je Bůh nevyvolil (Římanům 9). (2) Protože si nevyvolili Boha (Římanům 10).
Podle mého názoru tento názor podpoří pečlivější pohled na příslušné biblické texty. Přistupme tedy k důkladnějšímu pohledu na tuto problematiku.
V první řadě bych chtěl říci, že touto záležitostí, kdy Bůh zatvrzuje srdce člověka, se zabývá kniha Exodus, a to v souvislosti se zatvrzením faraonova srdce:
Bůh zatvrdil faraonovo srdce:
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Až se vrátíš do Egypta, hleď, abys před faraonem vykonal všechny divy, které jsem ti svěřil. Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí. (2. Mojžíšova 4,21, NET).
Ale já zatvrdím faraónovo srdce, a ačkoli rozmnožím svá znamení a své zázraky v egyptské zemi (2. Mojžíšova 7,3).
16 Hospodin řekl Mojžíšovi: „Řekni Áronovi: ‚Natáhni svou hůl a udeř do prachu země, a stanou se z něho komáři po celé egyptské zemi. 17 Učinili tak; Áron vztáhl ruku s holí, udeřil do prachu země a ten se proměnil v komáry na lidech i na zvířatech. Všechen prach země se proměnil v komáry po celé egyptské zemi. 18 Když se mágové pokoušeli svými tajnými uměními přivolat komáry, nepodařilo se jim to. A tak byly komáři na lidech i na zvířatech. 19 Mágové řekli faraónovi: „To je Boží prst!“ Faraón jim odpověděl: „To je Boží prst. Ale faraónovo srdce zůstalo zatvrzelé a neposlechl je, jak Hospodin předpověděl. (2 Mojž. 8,16-19, zvýraznění moje).
Farao zatvrdil své vlastní srdce:
Když však farao viděl, že se mu ulevilo, zatvrdil své srdce a neposlechl je, přesně jak Hospodin předpověděl (2 Mojž. 8,15).
Farao však zatvrdil své srdce i tentokrát a lid nepropustil (2 Mojž. 8,32).
Když farao viděl, že déšť, krupobití a hřmění ustaly, opět zhřešil: on i jeho služebníci zatvrdili svá srdce (2. Mojžíšova 9,34).
Jde o to, že tato volební „mince“ má dvě strany. Na jedné straně Bůh zatvrdil faraónovo srdce. Mojžíš nám však také říká, že farao zatvrdil své vlastní srdce. Tímto způsobem se stává odpovědným za svůj hřích. Jinak by tento argument měl určitou sílu:
Řeknete mi tedy: „Proč stále hledá vinu? Vždyť kdo se kdy vzepřel jeho vůli?“ „Ne. (Římanům 9,19)1
Měli bychom také zvážit další texty, které se zabývají zatvrzelostí srdce. Opět zjistíme, že Bůh zatvrzuje srdce některých lidí (např. Dt 2,30; Řím 9,18; 11,5-10). Lidé však zatvrzují i svá vlastní srdce (1 Samuelova 6,5-6; 2 Paralipomenon 36,11-13; Žalm 95,6-9). Lidé jsou nabádáni a poučováni, aby nezatvrzovali svá srdce (Dt 15,7; Ž 95,8-10; Přísloví 28,14; Žid 3,7-19; 4,6-7), a jsou káráni, když zatvrzují svá srdce (Mk 8,17-21). To vše naznačuje, že lidé mají v této věci zatvrzení vlastního srdce odpovědnost.
Myslím si, že problém je v tom, že někteří lidé se nedokážou vyrovnat s tím, že dvě zdánlivě protichůdné pravdy (např. Boží svrchovanost a odpovědnost člověka) mohou být pravdivé zároveň. Zamysleme se však nad tím, co nám zde říká Petr:
10 Ohledně tohoto spasení proroci, kteří předpověděli milost, jež k vám přijde, pečlivě zkoumali a zkoumali. 11 Zkoumali, jakou osobu či dobu v nich Kristův Duch naznačoval, když předem vypovídal o utrpeních určených pro Krista a o jeho následné slávě. 12 Ukázalo se, že neslouží sobě, ale vám, pokud jde o věci, které vám nyní zvěstují ti, kdo vám zvěstovali evangelium skrze Ducha svatého seslaného z nebe – věci, které andělé touží zahlédnout (1Pt 1,10-12).
Petr nám říká, že starozákonní proroci se sami drbali na hlavě a snažili se pochopit smysl toho, co napsali. Jak mohl být Mesiáš trpícím služebníkem (Iz 52,13-53,12) a zároveň triumfujícím králem (Žalm 2; 110)? Jak mohl být Mesiáš člověkem (Davidovým synem – 2 Samuelova 7,14; Lukáš 3,31), a přitom být Bohem (Matouš 1,23; 5,2)? A přece obě zdánlivě protichůdná prohlášení byla pravdivá, jak se později ukázalo.
Nyní se podívejme na 9. a 10. kapitolu Listu Římanům: Jde o tuto otázku: „Jak je možné, že tolik pohanů přichází k víře v Ježíše a tak málo Židů je spaseno (Římanům 9,1-5)? Odpověď v Římanům 9 je následující: Mnoho Židů není spaseno, protože si je Bůh nevyvolil. Odpověď Římanům 10 zní: Mnozí nejsou spaseni, protože si nevyvolili Boha. Obě prohlášení jsou pravdivá, ale lidé jsou v pokušení dojít k závěru, že pokud je jedno prohlášení pravdivé, pak musí být druhé buď popřeno, nebo ignorováno. Lidé skutečně jdou do pekla, protože si je Bůh nevyvolil, a také proto, že si nevyvolili Boha (viz Římanům 1,16 a násl.).
Podívejme se na odkaz na Izajášova slova v Novém zákoně, jak je cituje Ježíš v evangeliích. Zaměřme se pro tuto chvíli na to, jak náš Pán použil Izaiášova slova ve 4. kapitole Markova evangelia.
9 A řekl: „Kdo má uši k slyšení, ať raději poslouchá!“
. 10 Když byl sám, ptali se ho ti, kdo byli kolem něho s Dvanácti, na podobenství. 11 Řekl jim: „Bylo vám dáno tajemství Božího království. Ale těm venku je všechno v podobenstvích, 12 aby sice hleděli, ale neviděli, a aby sice slyšeli, ale nerozuměli, aby nečinili pokání a nebylo jim odpuštěno.“ (Mk 4,9-12) 2
Ježíše se jeho následovníci ptají, proč začal učit v podobenstvích. Ježíš jim vysvětlil, že to dělá proto, aby někteří evangeliu nerozuměli a neuvěřili. Je také jasné, že když se ho jeho následovníci ptali, co myslí podobenstvím, Ježíš jim to vysvětlil (Mk 4,33-34). Oslepeni tedy byli jen někteří lidé, ale ne všichni.
Skutečný klíč k pochopení Ježíšova používání podobenství se nachází ve 3. kapitole Markova evangelia. Kapitola začíná tím, že Ježíšovi skeptici pozorně sledují, zda v sobotu uzdraví člověka (s uschlou rukou). Nezdálo se, že by pochybovali o jeho schopnosti uzdravovat, ale spíše ho chtěli přistihnout při porušení soboty, čímž by ospravedlnili své odmítnutí jeho osoby a jeho učení. Marek pak uvádí některá z mnoha uzdravení, která Ježíš vykonal, spolu s vyháněním démonů. Dále Ježíš jmenoval dvanáct učedníků a dal jim pravomoc vyhánět démony. Pak přišla Ježíšova rodina, aby Ježíše odvedla domů, protože si myslela, že ztratil rozum.
Jestliže si jeho rodina myslela, že se Ježíš „zbláznil“, protivníci našeho Pána byli ve svých obviněních ještě radikálnější. Když už nemohli popírat, že Ježíš koná mnoho zázraků, snažili se nyní lidi přesvědčit, že Ježíš ve skutečnosti koná své zázraky z moci ďábla. Ježíš nejprve ukázal pošetilost takového tvrzení a pak následoval důrazný výrok o odsouzení těch, kteří jeho působení přisuzovali satanovi:
28 Říkám vám pravdu, lidem budou odpuštěny všechny hříchy, dokonce i všechna rouhání, která vysloví. 29 Ale tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, nebude nikdy odpuštěno, nýbrž je vinen věčným hříchem“ 30 (protože říkali: „Má nečistého ducha“). (Mk 3,28-30)
Ti, před kterými Ježíš zatajil pravdu (aby neuvěřili), byli ti, kdo byli svědky mnoha zázraků z Ježíšovy ruky a kdo slyšeli jeho učení. Protože Ježíše a evangelium odmítli a nakonec jeho moc přisoudili satanovi, Ježíš nad nimi vyřkl soud a učil tak, aby před nimi zatajil pravdu, takže nikdy nebudou spaseni. Byl to svrchovaný Boží čin, forma vyvolení? Ano. Byl to výhradně výsledek Božího rozhodnutí, bez vztahu k srdcím a činům jeho nepřátel? Ne. Jak svrchovaná Boží volba (vyvolení), tak odpovědnost člověka jsou faktory, které Ježíš použil při změně své vyučovací metody, při níž začal používat podobenství.
Je však třeba mít na paměti ještě další faktory. Jedním z nich je, že sám satan hraje roli v zatvrzení lidských srdcí, což vede k jejich nevíře:
3 Ale i když je naše evangelium zahaleno, je zahaleno jen těm, kdo hynou, 4 mezi nimiž bůh tohoto věku zaslepil mysl těch, kdo nevěří, aby neviděli světlo slavného evangelia o Kristu, který je obrazem Božím (2 Kor 4,3-4).
Tady se mi zdá ironické, jak někteří lidé reagují nebo reagují na tyto zdánlivě protichůdné názory na Boží svrchovanost a odpovědnost člověka. Mezi těmi, kteří se pevně drží jednoho nebo druhého extrému, jsou tací, jejichž víra vyvolává vážné pochybnosti o jejich spasení. Ten, kdo věří, že „moje spasení záleží na mně a Bůh pouze ratifikuje mé rozhodnutí“. Tato teologie (arminianismus) se trápí nad otázkami, jako je např: „Udělal jsem dost? Udělal jsem to správným způsobem? Udělal jsem něco, čím jsem přišel o své spasení? Dopustil jsem se neodpustitelného hříchu?“. Na druhé straně někteří zastánci kalvinistického postoje (vyvolení) by mohli uvažovat takto: „Spasení je zcela Boží volbou a dílem. Já s ním nemám nic společného v tom smyslu, že bych ho způsobil. Když je to tedy skutečně celé Boží dílo, jak mohu s jistotou vědět, že patřím k vyvoleným? Jak si mohu být jistý, že mě Bůh skutečně vyvolil?“
Myslím si, že odpověď lze nalézt ve skutečnosti, že ve službě našeho Pána a ve službě prvotní církve a nyní při naplňování Velkého poslání musí být evangelium zvěstováno celému lidstvu, které je vyzýváno, aby se rozhodlo důvěřovat Ježíšovu spásnému dílu prostřednictvím jeho obětní smrti, pohřbu a vzkříšení.
9 protože když svými ústy vyznáš, že Ježíš je Pán, a ve svém srdci uvěříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. 10 Neboť srdcem se věří, a tak se získává spravedlnost, a ústy se vyznává, a tak se získává spása. 11 Vždyť Písmo říká: „Každý, kdo v něho věří, nebude zahanben.“ 12 Vždyť Písmo říká: „Každý, kdo v něho věří, nebude zahanben. 12 Není totiž rozdílu mezi Židem a Řekem, neboť Pánem všech je tentýž Pán, který bohatě žehná všem, kdo ho vzývají. 13 Každý, kdo vzývá Pánovo jméno, bude totiž spasen. 14 Jak mají vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mají uvěřit v toho, o němž neslyšeli? A jak mají slyšet, aniž by jim někdo kázal? 15 A jak mají kázat, nejsou-li posláni? Jak je psáno: „Jak časný je příchod těch, kdo hlásají radostnou zvěst.“ (Římanům 10,9-15)
Boží spasení vyžaduje, aby evangelium bylo hlásáno ztraceným hříšníkům a aby byli vyzváni, aby uvěřili v Ježíše pro spasení. Lidé mají možnost volby, za kterou jsou zodpovědní, a jejím výsledkem je spasení nebo odsouzení. Ti, kdo uvěří, berou Ježíše a jeho apoštoly za slovo, že lidé jsou spaseni, protože byli Bohem vyvoleni a povoláni a protože vírou uvěřili v Ježíše Krista a jeho spasitelné dílo na Kalvárii.
28 Pojďte ke mně všichni, kdo jste unavení a obtížení, a já vám dám odpočinout. 29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, protože jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí pro své duše. 30 Neboť mé jho je lehké k nesení a můj náklad není těžký k nesení.“ (Matouš 11,28-30)
28 Tehdy se ho zeptali: „Co máme dělat, abychom vykonali skutky, které Bůh požaduje?“ A on jim odpověděl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. 29 Ježíš odpověděl: „To je skutek, který Bůh vyžaduje – věřit v toho, kterého poslal.“ (Jan 6,28-29)
Každý, koho mi Otec dá, přijde ke mně, a toho, kdo přijde ke mně, nikdy nepošlu pryč (Jan 6,37).
„Nikdo nemůže přijít ke mně, pokud ho nepřitáhne Otec, který mě poslal, a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,44)
Ale vy odmítáte uvěřit, protože nejste mé ovce. 27 Moje ovce poslouchají můj hlas, já je znám a ony mě následují. 28 Dávám jim věčný život a nikdy nezahynou, nikdo mi je nevyrve z ruky. 29 Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce. 30 Otec a já jsme jedno.“ (Jan 10,26-30)
Jsem si totiž jist právě tím, že ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede k dokonalosti až do dne Krista Ježíše (Filipským 1,6)
Všechna tato tvrzení jsou pravdivá a je nám přikázáno jim věřit. Mají nám jasně říci cestu spasení a ujistit nás v tomto spasení – nikoliv vyvolat pochybnosti.
1 Někdo by mohl upozornit na to, že v kontextu této otázky, položené v 9. kapitole listu Římanům, Pavel nevyvrací argument, ale pouze drzost člověka, který chce Boha postavit před soud (verš 20). K této námitce bych pouze řekl, že Pavel nejprve řeší arogantní postoj člověka, který zpochybňuje Boha, ale později, v 10. kapitole, ukazuje, že tato námitka je falešná, protože člověk je odpovědný za své odmítnutí Boha a evangelia.
2 Viz také Jan 12,37-41; Sk 28,24-28; Řím 11,5-12.
.