Joachim Matzinger a Stefan Schumacher | Foto: : Besar Likmeta
Hluboko v útrobách Vídeňské univerzity se dva rakouští akademici probírají starobylými texty vzdáleného národa na Balkáně.
Jako dvojice detektivů pátrajících po stopách se Stefan Schumacher a Joachim Matzinger vydávají rekonstruovat původ albánštiny – jazyka, jehož historii a vývoji se mimo svět albánských vědců věnuje pozoruhodně málo pozornosti.
„Způsob, jakým se jazyky mění, lze vysledovat,“ prohlašuje Schumacher s jistotou.
Ačkoli oba muži pouze studují albánské texty ze 17. a 18. století s cílem sestavit lexikon sloves, jejich nevinně znějící práce vyvolala mezi albánskými lingvisty vášnivou diskusi.
Příčinou sporu je jejich hypotéza, že albánština nepochází z jazyka starých Ilyrů, národa či národů, které obývaly Balkán v řecké a římské době.
Podle klasických autorů byli Ilyrové souborem kmenů, které žily na velké části dnešního západního Balkánu, což zhruba odpovídá části bývalé Jugoslávie a dnešní Albánie.
Ačkoli albánština a ilyrština nemají téměř nic společného, soudě podle hrstky ilyrských slov, která archeologové vyzvedli, albánské spojení dlouho pěstovali albánští nacionalisté.
Tuto teorii se dodnes učí všichni Albánci, od základní školy až po univerzitu.
Je oblíbená, protože naznačuje, že Albánci pocházejí z dávného národa, který osídlil Balkán dávno před Slovany a jehož území bylo těmito pozdějšími příchozími nespravedlivě ukradeno.
„Učení o ilyrském původu Albánců najdete všude,“ uvažuje Matzinger, „od populární po vědeckou literaturu a učebnice. „O tom se nediskutuje, je to fakt. Říká se: ‚Jsme Ilyrové‘ a tím to končí,“ dodává.“
Co je ve jménu?
Jména mnoha Albánců svědčí o historické snaze prokázat ilyrskou vazbu.
Pandeli Pani | Foto: : Idem Institute
Není Pandeli Pani. Když se v roce 1966, v polovině dlouhé diktatury Envera Hodži, v Tiraně narodil, řekl jeho otec na místní matrice, že si přeje, aby se jmenoval po svém dědečkovi.
Pani vzpomíná na těžký boj svého otce, aby nemusel dát synovi ilyrské jméno.
Pracovníci matričního úřadu prý řekli, že pojmenovat budoucího profesora lingvistiky po dědečkovi není dobrý nápad, protože je mrtvý. Místo toho navrhli schválené ilyrské jméno.
„Vždyť ani ti Ilyrové nežijí,“ vzpomíná Pani na otcovu hádku.
Mnoho příslušníků Paniho generace narozených v šedesátých letech takové tvrdohlavé otce nemělo. Jejich rodiče se přihlásili k vládní politice pojmenovávat děti jmény vyčtenými ze starověkých hrobů.
V očích světa tak chtěli upevnit vazbu mezi moderní Albánií a její údajně dávnou minulostí.
„Zatímco já jsem dostala jméno po svém dědečkovi, čímž jsem dodržovala rodinnou tradici, jiní rodiče dávali svým dětem ilyrská jména, o jejichž významu pochybuji,“ říká Pani, která dnes vyučuje na univerzitě v německé Jeně.
„Pochybuji však, že by dnes mnoho rodičů chtělo pojmenovat své děti ‚Bledar‘ nebo ‚Agron‘, když první znamená ‚mrtvý‘ a druhé ‚arkadský‘,“ dodává.
Pani říká, že navzdory snahám Hodžova režimu vypálit do povědomí národa doktrínu o ilyrském původu Albánců se tato teorie stává stále více anachronickou.
„Politický tlak, v němž albánská vědecká komunita po nástupu komunistů pracovala, ztěžoval řešení nedostatků doktríny o ilyrském původu,“ říká.
Ačkoli ilyrská teorie již nemá všeobecnou podporu, neztratila v albánské akademické obci všechny své příznivce.
Třeba Mimoza Kore, profesor lingvistiky na univerzitě v Tiraně.
Mimoza Kore | Foto: : Foto: : Albaneologický ústav
V průběhu listopadové konference pořádané Nadací Hannse Seidela, kde Pani prezentovala Schumacherovy a Matzingerovy poznatky, obhajovala spojitost albánštiny a ilyrštiny s tím, že není založena pouze na lingvistické teorii.
„Vědci tuto hypotézu opírají také o archeologii,“ uvedla Kore. Renomovaní vědci, kteří se „slepě neupsali ideologii režimu“, tuto myšlenku stále podporují, zdůraznila.
Jedním z klíčových problémů při rozpracování jazykových potomků Ilyrů je chronický nedostatek pramenů.
Ilyrové zřejmě nebyli vzdělaní, takže informace o jejich jazyce a kultuře jsou velmi kusé a většinou pocházejí z vnějších zdrojů, řeckých nebo římských.
Matzinger upozorňuje, že když se porovná těch několik málo dochovaných zlomků ilyrštiny a albánštiny, nemají téměř nic společného.
„Jsou to protiklady a nemohou se k sobě hodit,“ říká. „Albánština není z jazykového hlediska stejná jako ilyrština.“
Schumacher a Matzinger se domnívají, že albánština vznikla odděleně od ilyrštiny a vznikla z indoevropského rodokmenu během druhého tisíciletí před naším letopočtem někde na severním Balkáně.
Široký tvar jazyka se podobá řečtině. Zdá se, že se lineárně vyvíjel až do 15. století, kdy se objevuje první dochovaný text.
„Jednu věc víme jistě: jazyk, který můžeme s jistým oprávněním nazývat albánštinou, existuje už nejméně 3 000 let,“ říká Schumacher. „I když nebyla po tisíciletí zapsána, albánština existovala jako samostatný útvar,“ dodal.
Bastardní jazyky:
Lingvisté tvrdí, že různé jazyky, kterými se mluví ve stejné zeměpisné oblasti, často vykazují podobnosti, přestože chybí důkazy o společném původu.
Tento fenomén jazykových „oblastí“ je patrný i na Balkáně, kde mají tak rozdílné jazyky jako albánština, řečtina, bulharština a rumunština společná slova a struktury.
První písemná slova v albánštině
Prvním písemným záznamem albánštiny je křestní formule, kterou v roce 1462 napsal arcibiskup z Durresu Pal Engjelli. První knihu v albánštině, misál, napsal v roce 1554 Gjon Buzuku, katolický kněz z oblasti Shkodry.
Pjeter Budi, arcibiskup ze Sape, ve stejném období také přeložil a upravil několik italských textů do albánštiny.
Schumacher a Matzinger se ve svém bádání soustředí především na dílo Pjetera Bogdaniho, arcibiskupa z Prizrenu, který psal o půl století později. Je považován za nejzajímavějšího albánského raného spisovatele a „otce“ albánské prózy.
Bogdaniho nejznámější dílo, Příběh Adama a Evy, jeho popis první části Bible, je napsáno v albánštině i italštině. Matzinger uvádí, že když Bogdani knihu vydal, byl pod určitým tlakem inkvizice. Protože inkvizice neuměla albánsky a nebyla si jistá tím, co napsal, donutila ho k italskému překladu, který je uveřejněn v levém sloupci knihy.
„To je nanejvýš užitečné, protože to znamená, že žádná věta v knize není nesrozumitelná,“ říká Matzinger.
Ačkoli se dochovala řada Bogdaniho, Budiho a některých dalších textů, rozmanitost autorů, především katolických duchovních, je malá. „Bylo by zajímavé, kdybychom měli větší rozmanitost autorů, i když jsme dost vděční za to, co máme,“ říká Schumacher.
Podle Schumachera měly jazyky na celém Balkáně od středověku tendenci se vzájemně přibližovat, což naznačuje vysokou míru jazykové „výměny“ mezi populacemi v regionu.
„Mnoho lidí denně používalo řadu jazyků, a to je jeden ze způsobů, jak se jazyky navzájem ovlivňují,“ říká Schumacher. „Obtížné je, že to odporuje nacionalistickým teoriím,“ dodává.
Vycházejíce z genetické terminologie, označují lingvisté tento proces jazykové výměny jazyků jako „bastardizaci“.
Po rozpadu Jugoslávie v 90. letech 20. století nabral fenomén jazykové bastardizace nový směr, který se ubírá opačným směrem, protože každý nově vzniklý stát se snaží podpořit svou vlastní jedinečnou jazykovou identitu.
Před rozpadem společného státu měly čtyři ze šesti konstitutivních republik, Srbsko, Chorvatsko, Bosna a Černá Hora, společný jazyk známý jako srbochorvatština.
Od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 však Chorvatsko vědomě zdůrazňuje odlišný charakter svého jazyka, který se nyní nazývá „chorvatština“.
Bosenští muslimové vyvíjeli podobné úsilí v Bosně a Hercegovině a prosazovali oficiální používání kodifikovaného „bosňáckého“ jazyka.
Černá Hora, která až do roku 2006 zůstala ve volném státním svazku se Srbskem, se pak zřejmě spokojila s tím, že nemá svůj vlastní samostatný jazyk. Po osamostatnění však nová ústava přijatá v říjnu 2007 určila jako úřední jazyk černohorštinu.
Podobné výzvy k podpoře samostatného národního jazyka zaznívaly i v Kosovu, přičemž se vycházelo ze severoalbánského dialektu „gegh“, žádná z těchto iniciativ se však nedočkala oficiální podpory.
Z jazyka vzniká identita:
Studium balkánských jazyků dozrálo koncem 19. století, kdy se začala rozpadat Osmanská říše a kdy se intelektuálové, kteří měli za úkol vytvořit z jejích trosek nové národy, obrátili k jazyku, aby jim pomohl vytvořit národní identitu.
Obálka knihy Adam a Eva, od Pjetera Bogdaniho | Foto: : Stefan Schumacher
Podle Schumachera si každá balkánská země vytvořila svůj vlastní národní mýtus, stejně jako to dříve udělalo Německo nebo USA, s cílem vytvořit základy společné identity.
„Na konci 19. století byl jazyk jediným prvkem, se kterým se všichni mohli ztotožnit,“ říká Schumacher.
Popisuje využití lingvistiky v národní mytologii jako pochopitelné s ohledem na kontext a dobu, kdy tyto země získaly nezávislost.
„Není snadné vytvořit identitu Albánců, pokud jen řeknete, že pocházejí z horských kmenů, o kterých antičtí historici nic nenapsali,“ poznamenává.
Třenice mezi ideologickým mýtem a realitou, pokud jde o vytváření národní identity a vznášení nároků na území, nejsou v Albánii ojedinělé.
Schumacher poukazuje na to, že rumunské učebnice dějepisu učí, že Rumuni pocházejí z římských legionářů, kteří střežili římskou provincii Dácii – což je pochybná teorie, které málokdo z nerumunských obyvatel příliš věří, ale která podepírá rumunský nárok na Sedmihradsko, na které si historicky činí nárok i Maďaři.
„Rumunština se vyvinula někde na jih od Dunaje, ale Rumuni to nechtějí přiznat, protože Maďaři mohou tvrdit, že tam byli dříve,“ poznamenává Schumacher.
„Nikdo z nich není starší ani mladší,“ říká Schumacher. „Jazyky jsou jako bakterie, která se rozdělí na dvě části a pak se zase rozdělí na dvě části, a když máte na konci 32 bakterií, jsou všechny stejné,“ dodává.
Dva rakouští lingvisté tvrdí, že v rámci evropské akademické obce je albánština jedním z nejvíce opomíjených jazyků, což poskytuje příležitost k průkopnické práci.
Ačkoli jsou dochované texty známy již dlouho, „málokdy se na ně někdo pořádně podíval“, říká Schumacher. „Většinou je četli albánští badatelé, aby našli, co chtěli najít,“ dodává.
Tento článek vznikl v rámci výměnného novinářského programu mezi BIRN a rakouským deníkem Der Standard.