NEW YORK – Podle Roberta L. Findling, MD.
Důraz klade na reaktivní složku tohoto problému s chováním, řekl: „Vypadají v pořádku, dokud do nich někdo ve škole nenarazí. Nemají poruchu nálady. Mají poruchu reaktivity.“
Thinglass/Thinkstock Pokud jsou tyto děti vyprovokovány, rychle se rozčílí a rychle projeví fyzickou agresi, ale důsledky tohoto chování mohou být závažnější, pokud se neléčí až do dospívání, tvrdí dr. Findlinga, ředitele oddělení dětské a dorostové psychiatrie a profesora Leonarda a Helen R. Stulmanových pro dětskou a dorostovou psychiatrii na Johns Hopkins University v Baltimoru. U starších dětí je pravděpodobnější, že tato agrese přeroste v dravé chování, které se může zakořenit a sloužit jako větší překážka normálního přizpůsobení. Právě toto riziko vedlo Dr. Findlinga k podpoře diagnostiky a léčby v mladém věku.
Překážkou je, že neexistuje žádná uznávaná terminologie, která by povzbudila lékaře k identifikaci a zahájení léčby u dětí s tímto chováním. V minulosti se používal termín porucha chování, ale podle Dr. Findlinga není péče poskytovaná pro poruchu chování hrazena. To může být jedním z důvodů, proč je agresivní reaktivní chování u ADHD přehlíženo – přestože léčba pravděpodobně zlepšuje dlouhodobé výsledky.
„Přál bych si mít pro to kouzelné označení, ale nemám,“ řekl Dr. Findling. Tvrdil však, že většina lékařů, kteří pracují s dětmi s ADHD, tento typ chování zná. Kliničtí lékaři se s tím skutečně „potýkají každý den. Všichni se s těmito dětmi setkáváme a často jsou to ty nejpostiženější děti v našich ordinacích,“ řekl na aktualizaci pediatrické psychofarmakologie pořádané Americkou akademií dětské a dorostové psychiatrie.
Toto chování by se podle doktora Findlinga nemělo zaměňovat s agresivitou spojenou s poruchami nálady, jako je například porucha poruchy regulace nálady (DMDD) nebo bipolární onemocnění. Děti s DMDD jsou například chronicky podrážděné nebo rozzlobené. Ačkoli pacienti s bipolární poruchou s agresivním chováním nemusí být mezi jednotlivými epizodami nutně rozzlobení, mají také trvalé poruchy nálady.
Naproti tomu děti před pubertou s ADHD, které mají epizody agrese, což je příznak mnohem častější u mužů než u žen, jinak nevykazují poruchy nálady. Epizody impulzivní, reaktivní agrese jsou navíc vyprovokované. Vyžadují vnímanou urážku, hrozbu nebo podobný spouštěč.
Přestože u mnoha z těchto dětí přetrvávají epizody impulzivního agresivního chování i při léčbě účinné pro ostatní příznaky ADHD, Dr. Findling řekl: „Dobrou zprávou je, že na agresi existuje léčba.“ Kromě psychosociální podpory zaměřené na snížení agresivního chování k nim po stanovení diagnózy patří úprava léčby ADHD tak, aby lépe cílila na příznaky epizodické agrese. V případě potřeby přicházejí v úvahu také terapie, o nichž je známo, že léčí agresi, jako jsou atypická antipsychotika, antikonvulziva nebo lithium.
Dr. Findling sice zhodnotil jednu starší dvojitě zaslepenou studii, která spojovala methylfenidát se snížením agresivity u dětí s poruchou chování, ale řekl, že podle jeho názoru neexistuje záruka odpovědi na jakoukoli léčbu. Doporučil spíše empirické strategie pro zvládání symptomů a mít na paměti poměr přínosu a rizika při zvažování léčby, která představuje vysokou zátěž nežádoucích účinků.
Prvním krokem k léčbě je však rozpoznání problému.
„Podle mého názoru chybí pro tyto děti nozologie,“ řekl Dr. Findling. Označení založené na důkazech podle něj pomůže zvýšit povědomí o tomto problému a podpoří rozsáhlejší klinické studie.
„Tyto děti nejsou vzácné a jsou skutečně postižené. Je to srdcervoucí, protože když s nimi mluvíte, když jsou ještě malé, vědí, co si o nich lidé myslí. Vědí, že je jejich učitelé nemají rádi. Vědí, že si jejich rodiče myslí, že jsou špatné. Vědí, že se jich vrstevníci bojí, a nemohou si najít kamarády,“ řekl. Existuje však možnost tyto problémy zvrátit, pokud je léčba zahájena včas.
„Když sledujete, jak stárnou, sledujete, jak se jizví,“ dodal.
Dr. Findling uvedl, že má finanční vazby na řadu farmaceutických společností.