Musím souhlasit s /u/JohannReddit ohledně většiny příspěvků, které se píší na internetu.
Co se však týče samotné profese, vznášíte oprávněné obavy, kterým čelí naše kariéra v mnoha demografických skupinách a praktických prostředích. Pokusím se nejprve vypořádat s vaší obavou ohledně validity. Současné zdravotnictví je přinejmenším posledních více než 15 let silně tlačeno k poskytování zdravotní péče, která je v rámci modelu EBP (Evidence Based Practice). A je to tak správně. To umožňuje etické postupy – poskytování služeb, které jsou odpovědné obhájenému a ověřenému výzkumu, z něhož mají naši klienti nejlepší prospěch. Nemluvě o standardizovaných úhradových postupech, které v nemocničním prostředí často diktují, jaké služby můžeme a nemůžeme poskytovat.
Naše profese se však (jak je znázorněno v jejím názvu) zabývá povoláními. Co je to povolání? Pro zjednodušení uvádíme definici AOTA:
Jednoduše řečeno, ergoterapeuti a asistenti ergoterapie pomáhají lidem v průběhu celého života podílet se na věcech, které chtějí a potřebují dělat, prostřednictvím terapeutického využití každodenních činností (profesí) – Více informací najdete na adrese: http://www.aota.org/about-occupational-therapy.aspx#sthash.ksiYCbJU.dpuf
Díky minulosti naší profese je však tato definice mnohem složitější. Počínaje 20. lety 20. století při vzniku AOTA jsme byli profesí, která se zrodila z ideálů amerického pragmatismu (John Dewey, Jane Addamsová), hnutí Arts and Crafts a morální léčby a ze směsi protestantských (myslím něco jako zahálčivé ruce) a kvakerských ideálů humanity a činnosti. Okupace byla (a troufám si tvrdit, že stále je) velmi volným pojmem, který byl definován v rámci lexikonu kultury (zakládající články OS USC), jak se projevoval prostřednictvím jednotlivých činností každodenního života. Zpočátku jsme se velmi shodovali s psychologií a sociální prací.
Poté však do naší společnosti začala pronikat pozitivistická věda. Duševní nemoci byly považovány za důsledek lézí na mozku a celkově se vytvářel tlak na pochopení těla a jeho neduhů v rámci mechanistického paradigmatu. Hnutí Arts and Crafts a morální léčba ztratily finanční podporu a my jsme museli hledat oporu jinde. Našli jsme AMA a American Hospital Association, které nám pomohly s akreditací a profesní „autonomií“. První a druhá světová válka zároveň znamenaly, že se z války vracelo mnoho vojáků s postižením, kteří potřebovali rehabilitaci, a OT byla tu proto, aby naplnila poptávku poskytovatelů.
Tak začalo rehabilitační hnutí a touto cestou jsme šli z větší části až do konce 80. a začátku 90. let. Předpokládám, že ten pocit „příjemnosti“, který máte po pozorovacích hodinách, je tichým obrazem toho, jak OT poskytují zdravotní péči. Navenek se v mnoha nemocničních a ambulantních zařízeních klade důraz na ADL, IADL a bohužel někdy i na fyziologii horní části těla na PT dolní části těla. Povolání není funkční schopností rotátorové manžety nebo ramenního pletence. Zahrnuje však tyto struktury z hlediska schopnosti podílet se na činnostech. Mělo by to tedy být naše jediné zaměření v rehabilitačním prostředí? Funkčnost se stala módním slovem, ale já tvrdím, že SLP a PT (stejně jako mnoho dalších poskytovatelů) se zabývají i funkčností.
Takže čím je OT jedinečný? Povolání. Podle mého názoru jsou povolání jak kulturně poučená, tak individuálně vyjádřená, a proto jakákoli univerzální definice jednoho z nich bude pro různé lidi nedostatečná. Jak tedy vytváříme EBP? Jak vytvoříme validitu toho, co děláme? To je dobrá otázka a myslím, že spočívá v tom tichém příjemném pocitu, který máte. My OT máme velmi jedinečný způsob přístupu k péči – vztahovou perspektivu, která spojuje to, co děláme každý den v rámci proudu našich životů. Pokud má někdo poraněnou míchu, nepomáháme mu jen s orientací na toaletě. Zabýváme se stravovacími návyky, plánováním koupelny, zdroji pro případ potřeby pomoci mimo nemocnici – všemi těmito věcmi, které obklopují sezení na toaletě jako „zaměstnání“.
TLDR: Podle mého názoru považuji OT za velmi obohacující. V závislosti na tom, kde vykonávám praxi, samozřejmě nemám svobodu poskytovat vše, o čem se domnívám, že je v mé kompetenci tak činit (úhrady a organizační struktury), ale mohu alespoň nabídnout perspektivu, která je jedinečná v porovnání s jakoukoli jinou profesí a která snad prospívá mému klientovi při vytváření nově realizovaného způsobu účasti na životě po akutním nebo chronickém postižení. Platnost pro mě plyne z toho, že vidím, jak se klientům daří nebo jak jsou ve své situaci šťastní. Jako doktorand v oboru vědy o zaměstnání se k technické validitě výzkumu budu muset vrátit, ale řeknu, že RCT nemusí být tou správnou cestou k pochopení zaměstnání nebo OT.