Robert Lee Frost (26. března 1874 – 29. ledna 1963) byl americký básník. Je vysoce ceněn pro své realistické líčení venkovského života a znalost americké hovorové řeči. Ve svých dílech často využíval prostředí z venkovského života v Nové Anglii na počátku dvacátého století a zkoumal v nich složitá sociální a filozofická témata. Frost, jeden z nejoblíbenějších a kritikou nejuznávanějších amerických básníků své generace, byl během svého života často oceňován a získal čtyři Pulitzerovy ceny za poezii.
Krátké básně Roberta Frosta
Nyní zavřete okna
Nyní zavřete okna a utište všechna pole:
Jestliže stromy musí, ať se tiše zmítají;
žádný pták teď nezpívá, a pokud ano,
buď to moje škoda.
Bude dlouho trvat, než se bažiny obnoví,
bude dlouho trvat, než se ozve nejstarší pták:
Tak zavřete okna a neslyšte vítr,
ale dívejte se na vše větrem rozbouřené.
– Robert Frost
Kus starého sněhu
V koutě je kus starého sněhu
který jsem si měl domyslet
že je odfouknutý papír, který déšť
přinesl k odpočinku.
Je skvrnitý od špíny, jako by ho
překryl drobný tisk,
zprávy ze dne, který jsem zapomněl –
jestli jsem je vůbec kdy četl.
– Robert Frost
Čas mluvit
Když na mě z cesty zavolá přítel
a zpomalí koně do smysluplné chůze,
neustávám a nerozhlížím se kolem
po všech kopcích, které jsem nevyšlapal,
a nekřičím z místa: ‚Co je to?‘
Ne, ne tak, jak je čas mluvit.
Zapichuji motyku do rozměklé půdy,
koncem čepele vzhůru a pět stop vysoko,
a lopotím se: Jdu ke kamenné zdi
na přátelskou návštěvu.
– Robert Frost
Oheň a led
Někteří říkají, že svět skončí v ohni,
někteří říkají v ledu.
Z toho, co jsem okusil z touhy
, zastávám se těch, kdo dávají přednost ohni.
Ale kdyby měl zahynout dvakrát,
myslím, že o nenávisti
vím dost, abych řekl, že pro zkázu je led
také skvělý
a stačil by.
– Robert Frost
Prášek sněhu
To, jak se na mě snesla vrána
Prášek sněhu
z bolehlavu
Mému srdci
změnil náladu
a zachránil část
dne, kterého jsem litoval.
– Robert Frost
Zastavení u lesa za zasněženého večera
Čí je to les, myslím, že vím.
Jeho dům je však ve vesnici;
nevidí, že se tu zastavím
a budu se dívat, jak se jeho lesy plní sněhem.
Můj koníček si musí myslet, že je divné
stavět bez statku poblíž
Mezi lesy a zamrzlým jezerem
Nejtemnější večer v roce.
Potřásá zvonci svého postroje
Aby se zeptal, zda se nestal nějaký omyl.
Jediný další zvuk je šumění
lehkého větru a chmýří vloček.
Lesy jsou krásné, temné a hluboké,
ale já mám sliby, které musím splnit,
a míle před sebou, než usnu,
a míle před sebou, než usnu.
– Robert Frost
Modlitba na jaře
Oh, dej nám dnes potěšení v květech,
a nedej nám myslet tak daleko
na nejistou úrodu; chraň nás tu
všechny prostě v jaru roku.
Och, dej nám potěšení v sadu bílém,
Jako nic jiného ve dne, jako duchové v noci;
A udělej nám radost ve šťastných včelách,
Roje dilatující kolem dokonalých stromů.
A udělej nás šťastnými v střemhlavém ptáku
který náhle nad včelami se ozve,
v meteoru, jenž jehlovým zobákem vrazí dovnitř,
a z květu uprostřed vzduchu se zastaví.
Neboť to je láska a nic jiného není láska,
kterou je vyhrazeno Bohu nahoře
posvětit, k jakým dalekým cílům chce,
ale kterou jen potřebuje, abychom my naplnili.
– Robert Frost
Bezmezná chvíle
Zastavil se ve větru a – co to bylo
Daleko v javorech, bledý, ale ne duch?“
Stál tam a přiváděl březen proti své myšlence,
a přesto příliš ochotný věřit většině.
„Ach, to je rozkvetlý ráj,“ řekla jsem;
a vskutku to bylo dost spravedlivé pro květiny
kdybychom jen v sobě měli, abychom v pochodu
tak bělostnou bujnost máje za svou přijali.
Stáli jsme chvíli tak v cizím světě,
já jako ten, koho klame jeho vlastní přetvářka;
a pak jsem řekl pravdu (a šli jsme dál).
Mladý buk se držel svých loňských listů.
– Robert Frost
A Dream Pang
V lese jsem se stáhl a mou píseň
pohltilo listí, jež stále vane;
A na okraj lesa jsi jednoho dne přišla
(to byl můj sen) a dlouho se dívala a přemýšlela,
ale nevstoupila, ač přání bylo silné:
Potřásl jsi zamyšlenou hlavou jako ten, kdo by měl říci,
„Neodvážím se-příliš daleko v jeho stopách zabloudit-
musí mě hledat, by křivdu napravil.
Ne daleko, ale blízko jsem stál a vše viděl
Za nízkými větvemi stromy venku spuštěnými;
a sladká bolest mě stála, že jsem nezavolal
a neřekl ti, že jsem viděl, stále přetrvává.
Ale není pravda, že jsem takto stranou zůstal,
protože les se probouzí a ty jsi tu na důkaz.
– Robert Frost
Nic zlatého nezůstane
První zeleň přírody je zlatá,
jejíž nejtěžší odstín se drží.
Jeho raný list je květ;
ale jen tak hodinu.
Pak list ustoupí listí.
Tak se Eden propadl do smutku,
Tak se svítání schyluje ke dni.
Nic zlatého nezůstane.
– Robert Frost
Pluh
Pluh, říká se, k orbě sněhu.
Nemohou ho sázet, ne-
Jinak než v hořkosti se vysmívat
Tomu, že skálu vypěstovali.
– Robert Frost
Růžová rodina
Růže je růže,
a vždycky byla růží.
Ale teorie teď zní
že jablko je růže,
a hruška je, a taky
švestka, myslím.
Drahý jen ví
co se příště ukáže růží.
Ty jsi ovšem růže-
ale vždycky jsi byla růže.
– Robert Frost
Mouchy v zahradě
Tady přicházejí skutečné hvězdy, aby zaplnily horní oblohu,
a sem na zem přicházejí napodobující mouchy,
které se sice nikdy nevyrovnají hvězdám co do velikosti,
(a v jádru nikdy nebyly skutečnými hvězdami)
dosahují občas velmi hvězdného startu.
Jenže si tu roli samozřejmě neudrží.
– Robert Frost
Oddanost
Srdce si nedovede představit větší oddanost
než být břehem oceánu-
Držet křivku jedné polohy,
počítat nekonečné opakování.
– Robert Frost
Zapadl
Déšť větru řekl,
„Ty zatlač a já se rozplácnu.“
Tak udeřil do zahradního záhonu
že květiny skutečně poklekly,
a zůstaly ležet – i když ne mrtvé.
Vím, jak se cítily květiny.
– Robert Frost
Drobný ptáček
Přál jsem si, aby ptáček odletěl,
a nezpíval celý den u mého domu;
tleskal jsem mu ode dveří
když se zdálo, že víc už nesnesu.
Vina musela být částečně ve mně.
Pták za svůj klíč nemohl.
A samozřejmě musí být něco špatně
v tom, že chci umlčet každou píseň.
– Robert Frost
Imigranti
Žádná loď ze všech, co pod plachtami nebo pod parou
Sbírala k nám lidí víc a víc
Ale Poutník s posádkou Mayflower ve snu
byl její úzkostlivý konvoj ke břehu.
– Robert Frost
Hannibal
Byla vůbec nějaká věc příliš ztracená,
která byla ztracena příliš dlouho,
nebo která se ukázala s odstupem času marnou
pro štědré slzy mládí a písně?
– Robert Frost
Báseň nahoře Úryvek z ‚The Road Not Taken‘
Dvě cesty se rozcházely ve žlutém lese,
a mrzelo mě, že nemohu jít po obou
a být jedním poutníkem, dlouho jsem stál
a díval se po jedné, co nejdál jsem mohl
až tam, kde se ohýbala v podrostu;
Tehdy vzal jsem druhou, jako právě tak poctivou,
a mající snad lepší nárok
protože byla travnatá a chtěla se opotřebovat,
ačkoliv co se týče toho, že je tam procházení
opotřebovalo opravdu zhruba stejně,
a obě toho rána stejně ležely
v listí, které žádný krok neušlapal černě.
Oh, tu první jsem si poznamenal na další den!“
Ale když jsem věděl, jak cesta vede dál k cestě
, pochyboval jsem, že se někdy vrátím.
Budu to vyprávět s povzdechem
Někde na věky věků:
Dvě cesty se v lese rozcházely a já,
vydal jsem se tou méně zcestovalou,
a to všechno změnilo.
– Robert Frost