7. září 1968 odehráli Led Zeppelin svůj vůbec první koncert, mimo jiné v přestavěné tělocvičně v dánském Gladsaxe. Tehdy ještě nevystupovali pod svým brzy světově proslulým jménem, ale pod hlavičkou New Yardbirds, obnovené kapely britských bluesových rockerů Invasion, která se rozpadla jen několik měsíců předtím. Jedinou známou osobností v této nové sestavě byl kytarista Jimmy Page, který turné po Skandinávii financoval z vlastní kapsy, ale i to stačilo, aby do sálu známého jako Teen Club přilákali mladé publikum. „Jejich vystoupení a jejich hudba byly naprosto bezchybné,“ napsal místní recenzent Bent Larsen v měsíčním zpravodaji podniku, „a hudba ještě nějakou dobu po zatažení opony po jejich vystoupení příjemně zněla v uších.“
Co se týče koncertů, toto vystoupení, na němž zaznělo několik písní, které se nakonec objevily na prvním albu kapely, jako „Communication Breakdown“, „Dazed And Confused“ a „You Shook Me“, bledlo ve srovnání s maratony, které v následujících letech podnikli ve Foru v Los Angeles nebo Earls Court u Londýna, ale význam této události nelze přeceňovat. Byl to první krok Zeppelin při jejich výstupu na vrchol rockového Olympu a Jimmy Page má velkou zásluhu na tom, že se tak stalo.
Na jaře 1968 stál Page na rozcestí. Vysoce ceněné eso session kytary bylo opět mužem bez kapely. Zhruba dva předchozí roky strávil hraním ve skupině Yardbirds, nejprve jako dvojrole svého přítele z dětství Jeffa Becka a poté jako ústřední postava skupiny, když se Beck uprostřed amerického turné rozhodl odejít. Po další rychlé jízdě po Státech kapela náhle a nečekaně skončila, když se jednotliví členové skupiny rozhodli, že se chtějí věnovat jiným uměleckým směrům.
Page byl pochopitelně zklamaný, ale měl představu, jak chce pokračovat. Kytaristův přechod z naprosté anonymity v mnoha londýnských nahrávacích studiích, kde pracoval s největšími popovými a rockovými hvězdami počátku šedesátých let, k hraní upocených koncertů na univerzitách a v klubech na druhé straně rybníka v USA byl sice vzrušující, ale Page se zároveň cítil utlačován tvůrčími impulsy manažera a producenta Yardbirds Mickieho Mosta.
Most byl přísným stoupencem tříminutové popové písně a dostal se do konfliktu s Pagem, který si všímal toho, co s formátem alba dělali Beatles, Rolling Stones, Cream a Jimi Hendrix, a chtěl to zopakovat se svou kapelou. Page se inspiroval zejména nahrávacím sezením s Beckem, na které dohlížel v květnu 1966 a z něhož vznikla píseň „Beckovo bolero“. „Kapelu tvořili John Paul Jones na basu, Keith Moon, Nicky Hopkins na klavír a já a Jeff na kytary,“ řekl v roce 2012 Davidu Frickemu. „Tohle sezení bylo naprosto úžasné, jako síla přírody. Keith měl ve Who problémy. Říkal si: ‚S tímhle bychom měli založit kapelu'“. Když si předávali nápady, jak by se mohli jmenovat, Moon přišel s jazykolamem. „Můžeme si říkat Led Zeppelin,“ vzpomínal Page na bubeníkovu větu. „Protože to může jít jenom dolů, jako olověný balonek. Přišlo mi to jako skvělý název a nezapomněl jsem na něj.“
Kromě talentu, reputace a bohatých zkušeností měl Page ještě jednu tajnou zbraň. Peter Grant byl třicetikilový bývalý profesionální wrestler a Mostův obchodní partner, který v posledních letech převzal každodenní vedení Yardbirds. Když kapela zanikla, Grant si uvědomil, že největší šance na úspěch v branži má mladý kytarista s dlouhými černými vlasy. Jeho oddanost Pageovi během následujících dvanácti let bude naprostá, a když kytarista začal uvažovat o založení nové kapely, věděl, že se může spolehnout na Granta, že mu zajistí potřebnou nahrávací smlouvu a pomůže mu dobýt Ameriku, kterou oba považovali za další velkou rockovou hranici.
Prvním úkolem bylo najít zpěváka. Hlavním kandidátem byl Steve Marriott ze Small Faces, ale jeho manažer tento nápad zatrhl a vyhrožoval Pageovi ublížením na zdraví, pokud ho bude dále pronásledovat. Terry Reid, bývalý zpěvák Jaywalkers a další žák Mickieho Mostu, byl dalším uchazečem, který to odmítl, ale ne předtím, než doporučil devatenáctiletého začínajícího zpěváka z Midlands jménem Robert Plant, který tehdy vedl skupinu Hobstweedle. Page a Grant se vydali na sever, aby si tuto naději prohlédli na vlastní oči.
“ hráli na učitelské škole nedaleko Birminghamu pro publikum čítající asi dvanáct lidí,“ vzpomínal Page v orální historii Led Zeppelin Trampled Underfoot. „Robert byl fantastický, a když jsem ho ten večer slyšel a poslechl si demo, které mi dal, uvědomil jsem si, že jeho hlas má bezpochyby výjimečnou a velmi osobitou kvalitu.“
Zbývalo jen zjistit, jestli se tento leonský kvílivec dokáže naladit na směr, kterým se Page chtěl vydat. Page pozval Planta do své loděnice na Temži a odpoledne strávili povídáním o hudbě a přehráváním desek. V náhodném okamžiku si pustili „Babe I’m Gonna Leave You“ od Joan Baezové a vzrušeně si povídali o tom, jak by tu píseň mohli přearanžovat a sfouknout. (Cover se měl objevit na debutu kapely z roku 1969.) Plant byl rozhodně pro, ale Page tehdy ještě netušil, že zpěvačka přišla i s bonusem navíc.
„Po týdenním pobytu tam dole jsem byl tak nadšený, že jsem se stopem vrátil z Oxfordu a uháněl za Johnem, dostal ho na bok a řekl: ‚Kámo, musíš se přidat k Yardbirds,'“ řekl Plant v knize Trampled Underfoot. „Neměl jsem nic, čím bych ho přesvědčil, kromě jména, které se ztratilo v dějinách amerického popu.“
Tím Johnem byl bubeník John Bonham, Plantův celoživotní přítel a občasný spoluhráč. Bonham byl další skutečnou nulou na londýnské scéně, ale Page si jeho bombastický styl oblíbil od chvíle, kdy ho slyšel hrát. Jediný háček byl v tom, že Bonham právě doprovázel zpěváka Tima Rose a slušně si tím vydělával. Jeho žena Pat také nebyla příliš nadšená, že by se měl vydat na další dobrodružství s Plantem, což z této nabídky dělalo těžký oříšek. Nakonec Grant a Page zvýšili nabídku platu a přesvědčili Bonhama, aby se přidal.
Posledním dílem skládačky bylo najít vhodného baskytaristu. Naštěstí pro Page mu jeden z nejlepších na světě spadl přímo do klína. „Odpověděl jsem na inzerát v Melody Makeru,“ řekl John Paul Jones v roce 1975 Cameronu Crowovi. „Přiměla mě k tomu moje žena.“ I když to s tím Melody Makerem trochu přehnal, je pravda, že John Paul Jones zavětřil, co Page dělá, a na popud své ženy mu zavolal, aby se do toho pustil. Pro kytaristu, který se s Jonesem znal a spolupracoval s ním už v dobách, kdy byl sessionovým hráčem, bylo rozhodnutí přijmout jeho nabídku bezpředmětné. Hned poznal, že bude mít ve studiu pevnou ruku, která mu pomůže, a jak léta ukáží, jednoho z nejdynamičtějších multiinstrumentálních hráčů na nástroje a aranžérů v rockové historii, který mu pomůže realizovat jeho nejvelkolepější hudební nápady.
Čtyři muži, kteří měli tvořit Led Zeppelin, se poprvé sešli 12. srpna 1968 v malém sklepě na Gerrard Street v Londýně. Netrvalo dlouho a všichni si uvědomili, že mají v rukou něco výjimečného. „Sešli jsme se v malé zkušebně a prostě jsme hráli ‚Train Kept a-Rollin‘, což bylo číslo, které jsem hrával s Yardbirds, a myslím, že Robert to věděl,“ řekl Page v roce 1990. „Na konci jsme věděli, že se to opravdu děje, že je to opravdu elektrizující. Vzrušující je to správné slovo. Odtud jsme pokračovali a začali zkoušet na album.“
Když pokračovali ve zkouškách na nadcházející dvoutýdenní koncertní turné po Skandinávii, naskytla se jim zajímavá příležitost. V Texasu narozený popový zpěvák P. J. Proby pracoval na svém dalším albu a několik týdnů předtím si na sezení objednal Johna Paula Jonese. Jones se raději rozhodl, že s sebou vezme zbytek svých spoluhráčů, aby mu pomohli s prací na desce. Page byl obzvláště ochotný přiložit ruku k dílu, protože s Probym již v roce 1964 pracoval ve studiu na jeho excentrickém britském hitu „Hold Me“, který se umístil na třetím místě. Vůbec první nahrávky Led Zeppelin v plné parádě tak můžeme slyšet nikoli na jejich vlastním plnohodnotném debutu, ale na Probyho albu Three Week Hero z roku 1969.
O necelý týden později se Plant, Page, Bonham a Jones vydali na onen první koncert v Gladsaxe. „Jimmy Page … odvedl se třemi novými muži skvělou práci,“ napsal Bent Larsen ve své recenzi. „Opravdu se jim to povedlo.“ Larsen svůj zápis uzavřel něčím, co při zpětném pohledu vypadá jako ohromně masivní podcenění: „Můžeme tedy konstatovat, že noví Yardbirds jsou přinejmenším stejně dobří, jako byli ti staří.“
„Z toho prvního koncertu si pamatuju všechno,“ řekl Grant v jednom rozhovoru v roce 1990. Bylo to tak… vzrušující! Už jen být jeho součástí bylo fantastické. Nikdy tam nebyla myšlenka: Bože, tohle prodá X desek. Myslel jsem si, že by to mohla být nejlepší kapela všech dob.“
Zeppelin následující večer odehráli další koncert v Dánsku, o několik dní později vyrazili do Švédska a krátké turné zakončili 24. září v norském Oslu. „Všechno nám zapadalo do ochranné známky,“ řekl Plant v roce 1975 Cameronu Croweovi o tomto raném výjezdu. „Učili jsme se, co nás nejvíc odrovnává a co nejvíc odrovnává lidi, a co jsme věděli, že po koncertě přivede víc lidí zpátky do hotelu.“
Po návratu do Londýna však byl sotva čas si vydechnout. Page chtěl Zeppelin rychle dostat do studia, aby natočili novou desku a mohl nahrávky prodat několika vydavatelstvím. „Chtěl jsem mít uměleckou kontrolu ve svěráku, protože jsem přesně věděl, co chci s kapelou udělat. Ve skutečnosti jsem první album financoval a kompletně nahrál ještě předtím, než jsem šel do Atlanticu,“ řekl Bradu Tolinskému v knize Conversations With Jimmy Page.
„Nebyl to typický příběh, kdy dostanete zálohu na natočení alba,“ dodal. „Do Atlanticu jsme přijeli s kazetami v ruce. Další výhodou toho, že jsem měl tak jasnou představu o tom, jakou chci mít kapelu, bylo, že to snížilo náklady na nahrávání na minimum. Celé první album jsme nahráli za třicet hodin. To je pravda. Vím to, protože jsem zaplatil účet.“ Uváděné náklady na sezení vyšly někde kolem 1 782 liber. Atlantic jim nakonec vystavil šek na 200 000 dolarů, aby s nimi podepsal smlouvu. V té době to byla největší záloha, jakou kdy rocková skupina v historii hudby dostala.
Zbytek je, jak se říká, historie. Led Zeppelin vypadli v lednu 1969, když byla skupina uprostřed svého prvního turné po Americe. Album se stalo bleskově úspěšné, prodaly se ho miliony kopií a upevnilo jejich pozici dominantní skupiny v následujícím desetiletí. Pageův risk se vyplatil.
„Tolik lidí se bojí v životě riskovat, a přitom je tolik šancí, které musíte využít,“ řekl kytarista Crowovi na vrcholu komerčního a kulturního zenitu Zeppelin. „Láká mě neznámo, ale dávám si pozor. Nevstupuji do věcí naslepo.“
.