Ve Variety Q&A, Bareillesová vypráví, proč jí televize může připadat těžší než Broadway a jak se vymýšlení písní pro seriál Apple TV Plus lišilo od psaní pro seriál Servírka.“
Jiná směs cukru, másla a mouky vznikla v seriálu „Little Voice“ (Malý hlas) pro Apple TV Plus, který je prvním pokusem zpěvačky a skladatelky Sary Bareilles o pomoc při přípravě hudebně založeného příběhu od doby drtivého úspěchu broadwayské „Servírky“. Seriál, který debutuje tento víkend, ji spojuje s Jessie Nelsonovou, která napsala knihu k „Servírce“ a v „Little Voice“ působí jako showrunnerka (a režisérka pěti z devíti epizod), a opět klade důraz na sebepoznání mladé ženy – tentokrát je však Bareillesové trochu bližší, protože hlavní postava Bess (Brittany O’Gradyová) peče pop, nikoli koláče.
Bareilles hovořila s Variety o tom, jak se televize srovnává s Broadwayí (je potřeba movitější vesnice), zda jsou nové písně, které pro seriál napsala, podobně zaměřené na postavy (ne, ale ano) a co můžeme očekávat v podobě soundtracku… nebo soundtracků.
VARIETY: Na tomhle seriálu se pracovalo minimálně několik let, ale možná se ti to zdálo jednodušší poté, co jsi strávila tolik let přípravou broadwayské show. Je dělat televizi alespoň o něco jednodušší než ten dlouhý a strastiplný proces?
BAREILLES: Proboha. Je to tak legrační. Když jsem natáčela „Servírku“, říkala jsem si: „Tohle je ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělala.“ A teď, když jsem dělala tohle, tak si říkám: „Tohle je ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy dělala.“ A teď si říkám: „Tohle je ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy dělala.“ S každou novou věcí, kterou dělám, mám pocit, že se učím znovu. U televize jsem nebyl zvyklý na tempo a sžíravý apetit pořadu jako celku. Musíte mít hodně materiálu, hodně děje a hodně hudby, je tam tolik pohyblivých částí a logistika je v televizi tak náročná. Protože velká část toho, co jsme natáčeli, se také odehrávala na místě (na Manhattanu). Takže to bylo hodně fyzické a logistické a… panebože, všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo. Takže to byla jedna výzva za druhou. Tenhle projekt mi připadal opravdu, opravdu velký. Takže když jsme se dostali k poslednímu natáčecímu dni, byl to takový pocit zadostiučinění, protože vytvořit něco v takovém rozsahu vyžaduje takovou armádu. A to ani nejde o nijak zvlášť velký seriál ve světě velkých televizních pořadů.“
Populární na Variety
Můžete mluvit o tom, jak to klíčilo jako nápad a kolik z toho nápadu bylo Jessie Nelsonové a kolik vašeho, hned na začátku?
Seznámil jsem se s JJ (Abramsem) na jedné akci a on mě pozval na schůzku do produkčních kanceláří Bad Robot v Santa Monice. Sedli jsme si a on přišel s nápadem pracovat v televizi, o čemž jsem neuvažoval. A první, co mě tak nějak instinktivně napadlo, byl jeden z jeho raných seriálů, Felicity – také s Keri Russellovou v hlavní roli. Zřejmě ve všem, co dělám, musí někdy hrát Keri Russellová. (V původní celovečerní filmové verzi „Servírky“ hrála tato herečka.) Představit si svět mladé písničkářky se stalo opravdu organickým. A s Jessie jsme právě dokončily společnou tvorbu „Servírky“ a Jessie v té době pracovala na projektu písničkářky. Takže bylo naprosto bezpředmětné spojit je do (příběhu o) životě mladého písničkáře, volně inspirovaného mými životními zkušenostmi. Ale opravdu tak nějak přímo do toho období života mladého člověka, kdy poprvé hledá svou cestu jako umělec a jako člověk. Bess tak trochu poprvé ochutnává nezávislost a já tuhle část života mladého umělce miluju, protože se může pokazit tolik věcí. Je prostě velmi uspokojivé sledovat, jak na to někdo musí přijít, jak musí být šrot a přemýšlet po svém a jak to zvládne.“
Pro ty z nás, kteří četli tvou knihu (Sounds Like Me: My Life So Far in Song z roku 2015), je cítit, že něco z ducha těchto memoárů je i v tomto seriálu – jako by explicitně nebo jen implicitně mladší divák mohl vycítit, že z něj dostává nějaké starší-sesterské rady.
Jo, myslím, že je to něco, co mě bez ostychu zajímá, takové to oslovování mladých lidí a zejména mladých žen. Myslím, že je to proto, že jsem ve svém životě tolik bojovala s vírou ve vlastní intuici. A musela jsem tvrdě bojovat, abych měla pocit, že na mém názoru záleží a že mám co nabídnout a že moje moudrost stojí za to, aby jí někdo naslouchal. Takže bych chtěla, aby o tom zejména mladé ženy začaly přemýšlet už v mladém věku, aby si uvědomily, že mají vrozenou moudrost, že mají dobré nápady a že jejich hlas stojí za to poslouchat. Takže jsem ráda, že se to tak nějak nese celým seriálem.
Co se týče momentů v seriálu, které se konkrétně dotýkají hudebního byznysu, řeší se v něm jemný nebo ne tak jemný sexismus. Během Bessina úplně prvního nahrávání se objeví moment, kdy se řeší drobný problém, jestli má mít v úvodu kytarový part, nebo jestli to má nechat jenom jako klavír, přičemž producent i kytarista na ni jemně tlačí. Nejdřív souhlasí, pak řekne, že ne, pak řeknou, že to můžeme později vymazat, jestli se ti to nelíbí, načež ona znovu řekne, že ano, a pak je to zase, víš co, uděláme to po mém. Ať už jsi do scénářů přispěl jakkoli, tenhle moment působí jako něco, co mohlo pocházet od tebe.
Oh, rozhodně. Živě si na to vzpomínám, mnoho, mnohokrát… a dál se tím (zabývám)! Přemýšlím o tom v tom smyslu, že je to křehký tanec mezi spoluprací a ústupkem. Myslím, že zvláště jako mladý umělec je opravdu snadné myslet si, že bys měl naslouchat pouze nápadům zkušenějších lidí v místnosti. A i když si myslím, že je opravdu důležité učit se od lidí kolem nás, je také velmi důležité umět někdy důvěřovat svému instinktu. A víte, kolikrát jsem se nechal přemluvit, abych na svou (desku) dal divnou blbost… Kde jsem něco nechtěl, ale nakonec to tam bylo. V průběhu let jsem v tomhle ohledu přestal být tak drahocenný, ale myslím, že hlavně v mých začátcích byl pro mě každý zvuk strašně důležitý. Každý zvuk byl bitva.
Jistě, Apple TV Plus chce, aby to byl univerzální příběh a nebyl zaměřený striktně na fanoušky Sary Bareilles. Ale to je dost vážné jádro publika a některé věci tam působí jako velikonoční vajíčka. Třeba scéna v obchodě s oblečením, kde si Bess zkouší pánský klobouk, kterou fanoušci určitě zaregistrují.
Jo, máme tu pár sladkých velikonočních vajíček. Můj strýc před pár lety zemřel, ale měl Downův syndrom a poslední roky svého života prožil s mojí mámou. Byl to neuvěřitelný umělec. Vlastně mám jedno z jeho děl pověšené na zdi. Ale strýcovým uměním jsme zaplnili (postavu) Louieho skupinový domov. Takže to je pro mě opravdu významná velikonoční výzdoba, že jeho duch může působit skrze zdi domova. Také jsme Bess umístili do skladiště, protože tam jsem zkoušel, do skladiště v Marina Del Rey v L. A. Takže vyvalit ty kovové dveře a mít všechny své klávesy (viditelné)… její verze je asi o něco hezčí, než byla ta moje. O tu svou jsem se dělil s jinou kapelou, Raining Jane, se kterou jsme dodnes milí přátelé.“
Titulní píseň byla něco, co jsi měl, ale většina těch písní je asi nově napsaná. Takže při psaní pro postavu, která je písničkářka, na rozdíl od situace v „Servírce“, kde všechno souvisí konkrétně se zápletkou, tady máš možná větší volnost, aby sis prostě řekla: „Napíšu skvělou popovou písničku“. Ale samozřejmě chcete, aby vycházela z Bessina charakteru a pohledu na věc. Hledal jste rovnováhu mezi tím, že jste chtěl prostě napsat skvělé písničky, a tím, že jste chtěl, aby skutečně odrážely postoj této postavy?“
Jo. Jako autorka jsem měla hrstku písní, které už existovaly a ke kterým jsme buď psali (scénář) z hlediska vyprávění, nebo které prostě tak nějak zapadaly do světa seriálu, protože byly napsány v té době mého života. Tak například ve druhé epizodě se zpívá „Coming Back to You“ a to je píseň z toho období mého života, kdy jsem se snažil vrátit k nejčistšímu spojení mezi mnou a múzou. A to je tak trochu i okamžik pro Bess. Svým způsobem se snaží zpívat sama pro sebe. A pak si myslím, že chceme, aby Bess byla postavou, která má opravdu zvláštní, přirozenou schopnost napsat krásnou popovou píseň. Ale ano, měli jsme trochu víc volnosti – nebo to nemusely být výpravné písně. Nemuseli jsme posouvat děj kupředu. Museli jsme jen zachytit téma okamžiku a sledovat, jak prostřednictvím písně metabolizuje svůj svět, což je to, co stejně přirozeně dělám. Takže v tomto směru to pro mě nebyla žádná obrovská výzva. Vlastně to bylo opravdu zábavné cvičení, jak se tak trochu dostat do psychologie toho, kde se v tu chvíli může nacházet.“
Můžeš mluvit o cestě písně „Little Voice“? Pro fanoušky je to takový známý název, protože se tak jmenovalo vaše první album, i když až doposud nebyla vydána jako titulní skladba ani jako nic jiného, kromě toho, že byla několikrát zahrána naživo. Proč se neobjevila dříve? Proč až teď?
Byl to velmi náhodný moment objevu. „Little Voice“ je píseň, kterou jsem napsal, když mi bylo dvacet, pro svou první desku. Předložil jsem ji a bylo mi řečeno, že není tak silná jako ostatní písně na desce a měla by být vynechána, aby byla chráněna vize alba jako celku. Byl jsem samozřejmě zničený, ale ta píseň byla celou dobu inspirací k tomu, abych svou první desku pojmenoval „Little Voice“. Když jsme s Jessie Nelsonovou probíraly myšlenku tematické písně, snažila jsem se něco napsat a zdálo se, že to nedokážu rozlousknout. Vzpomněl jsem si na tuhle píseň a poslal jí ji, abych zjistil, jestli v ní není něco, co by rezonovalo s naším pořadem. A tady ji máme.
Brittany O’Gradyová je tak dobře obsazená. Zdá se, že díky všem těm castingům na „Servírku“ jste si možná zvykli na myšlenku, že nestačí obsazovat jen kvůli hereckým schopnostem, ale kvůli někomu, kdo má váš hlasový rozsah a dokáže zachytit nádechy vašeho psaní, aniž by zněl příliš identicky s vámi. Existuje spousta herců, kteří by těmto kritériím mohli vyhovět, nebo je to jehla v kupce sena?“
To, že jsme ji hledali téměř celý rok, nahrává spíše teorii „jehly v kupce sena“. Brittany je velmi výjimečná a byla v ní bezprostřednost, která byla velmi vzrušující. Čím více se v průběhu procesu rozvíjela, tím více jsme viděli Bess. Jsem jí navždy vděčná, že vstoupila do života tohoto představení a přiblíží příběh Bess divákům, kteří si ji nepochybně zamilují stejně jako my.
Jaké to bylo produkovat Brittany provedení vašich písní? Máš nějaké smíšené pocity z toho, že jsi své děti možná odevzdala někomu jinému, aby je nosil?
Při práci na písni „Waitress“ jsem se naučila, že je vlastně neuvěřitelná radost vidět své písně realizované jinými umělci. To byl jeden z mých nejoblíbenějších objevů při práci na tom představení, že jiné pohledy a interpretace jen vnášejí do díla hloubku a univerzálnost. Dozvěděla jsem se o těch písních něco, co bych si sama nikdy nedokázala představit. To je dar. Brittany byla ve studiu naprostým týmovým hráčem: ochotná vyzkoušet cokoli, skvělá ve zpětné vazbě a tak srdečná a upřímná ve svém podání. Má úžasný rozsah a miluji její tón
Dobře ti vyšlo, že jsi vzala některé písně, které jsi napsala na začátku svého života a kariéry. Ale u nových písní jsi měla pocit, že se musíš vžít do mladého myšlení, oproti tomu, co bys mohla napsat pro sebe právě teď?“
„Ghost Light“ byla napsána výslovně pro tento seriál a bylo zajímavé zkusit navléknout jehlu toho, že mluvím za mladého písničkáře, ale zároveň píšu z pravdivého vlastního pohledu. Ta píseň je o tom, že chce dát hlas tomu, co zůstává neviděno – příběhům, které se nevyprávějí. A tak píše samotné temnotě. Přemýšlí, co by se řeklo, kdyby temnota mohla mluvit, a představuje si, že temnota ve skutečnosti jen chce být viděna taková, jaká je – jako každý. Ale myslím, že to je jedna z krás psaní pro Bess: má starou duši. Takže si myslím, že nám projde, když ji přimějeme vidět věci s velkým pochopením a moudrostí trochu přesahující její léta.
Vydáte hned soundtrackové album, nebo chcete nechat lidi, aby písničky objevili nejdřív v seriálu?
Oh, děláme všechno možné, zlato. Chystáme soundtrackové album, koncepční desku, playlisty. Bude tam spousta hudby ze světa „Malého hlasu“.“
Koncepční deska, jako je sbírka některých z těchto písní nazpívaných vámi, jako byla ta, kterou jste udělali z písní „Servírky“ (než vzniklo obsazovací album)?“
Podobně, ano. K našemu představení bude několik doprovodných skladeb. V první řadě to bude obsazené soundtrackové album, které bude sdílet hudbu z představení v podání našich skvělých herců. Na soundtracku jsme strávili tolik času a lásky, že nám připadá jako prozatím nejdůležitější prioritní kus. V nejbližší době budeme hledat nejrůznější zajímavé způsoby, jak se podělit o hudbu vystupujících umělců, kteří se v představení objevují, a až přijde ten správný čas, skutečně natočím koncepční desku, která hudbu z představení přetvoří v desku Sary Bareilles.