Tento článek vyšel v časopise Latin Trade.
USA kritizují Čínu za její nekalé obchodní praktiky a manipulaci s měnou, které se nápadně podobají sporům mezi USA a Japonskem v 80. a 90. letech 20. století. USA kritizovaly Japonsko za vysoký přebytek běžného účtu platební bilance, což vedlo k dlouhým intenzivním obchodním jednáním mezi oběma vládami a k široké škále hospodářských politik, jejichž cílem bylo snížit přebytek japonských úspor. S trochou nadhledu lze říci, že USA pravděpodobně úspěšně zadržely rostoucí dynamiku Japonska a přizpůsobily se novému ekonomickému prostředí. Na tomto pozadí je důležitou otázkou, zda bude mít Čína podobný osud jako Japonsko, jakmile obchodní spory mezi USA a Čínou skončí. Náš názor je jednoznačně záporný.
V celkovém pohledu se Japonsko a Čína postavily americké hegemonii ve velmi odlišných fázích svého hospodářského vývoje. Je pravděpodobné, že Japonsko čelilo tlaku USA v době, kdy se nacházelo blízko svého hospodářského vrcholu, se stále více stárnoucí populací a stagnující produktivitou práce. Na druhou stranu HDP na obyvatele v Číně byl ve srovnání s USA stále malý a její populace byla mnohem mladší. Kromě toho se čínská produktivita práce rychle zvyšovala díky větším investicím do výroby a infrastruktury. Kromě toho, ačkoli je Čína stále v rané fázi hospodářského rozvoje, je její ekonomická velikost podstatně větší než velikost Japonska v době jeho největšího rozmachu a zaujímá podstatně větší podíl na celosvětovém vývozu. Proto se očekává, že s tím, jak bude Čína stoupat na technologickém žebříčku, se bude její přítomnost v globální ekonomice zvyšovat, což bude další výzvou pro USA. Vzhledem k tomu se očekává, že výsledek obchodní války mezi USA a Čínou bude zcela odlišný od zkušeností, které mělo Japonsko, nemluvě o tom, že Čína je na USA méně závislá než Japonsko, a to jak politicky, tak ekonomicky.
Je pravděpodobné, že Japonsko bylo snadným terčem pro americký úder. Po druhé světové válce bylo Japonsko politicky i ekonomicky závislé na USA, což mělo za následek omezenou vyjednávací sílu, která by mohla USA čelit. Čína, která je na USA méně závislá, je v lepší pozici, aby odolala tlaku USA a upravila svou hospodářskou politiku tak, aby vytvořila poptávku po amerických výrobcích. To se týkalo zejména směnného kurzu (s masivním zhodnocením jenu) a uvolněné měnové politiky s cílem vytvořit větší poptávku po dovozu z Japonska. Neměli bychom očekávat, že Čína bude následovat „vynucenou“ směnnou a měnovou politiku Japonska, protože silný renminbi by mohl být hřebíčkem do rakve pro strukturálně slabší čínský vývoz a rostoucí mzdy. A co víc, zatímco silná domácí poptávka by mohla generovat dovozy z USA, nadměrná politická opatření ke stimulaci růstu by mohla vést k příliš uvolněné měnové politice, což by mohlo živit bublinu cen aktiv, kterou by snadno zhoršily trendy stárnutí čínských velkoměst.
Další důležité poučení se týká bagatelizace silné průmyslové politiky Japonska, které akceptovalo zvýšení dovozu polovodičů z USA, čímž fakticky snížilo konkurenceschopnost vlastního japonského polovodičového průmyslu. Podobné poučení si lze vzít i z japonského automobilového průmyslu. Vzhledem k tomu, že čínská vláda má nad svým hospodářstvím větší kontrolu než japonská, mohly by být USA pod Trumpovou administrativou vůči Číně náročnější.
Vládní zásahy do ekonomiky jsou dvousečnou zbraní, jak ukázal americko-japonský obchodní spor. Na jedné straně může podpořit rozvoj strategických odvětví, jako jsou polovodiče. Na druhé straně by číselné cíle dovozu mohly snížit konkurenceschopnost kraje, jak ukázal neradostný osud japonského odvětví po uzavření americko-japonské dohody o polovodičích v roce 1986. Zatímco soukromý sektor by mohl na krizi reagovat účinněji, jako to udělaly japonské automobilky zvýšením zahraničních investic v USA, státní vlastnictví čínských společností by mohlo představovat problém pro přizpůsobení se měnícímu se ekonomickému prostředí.
Celkově vzato je Čína s menší závislostí na USA v lepší pozici než Japonsko, aby odolala přizpůsobení své hospodářské politiky americké poptávce a vyhnula se tak neutěšeným hospodářským výsledkům Japonska. Vláda sice může podporovat strategicky důležitá odvětví, aby získala podíl na světovém trhu, ale měla by se vyhnout číselným cílům v oblasti dovozu, protože ty účinně snížily konkurenceschopnost japonských polovodičových společností. Čína by navíc neměla následovat japonskou „vynucenou“ kurzovou a měnovou politiku. Silnější renminbi by mohlo snížit přímé zahraniční investice do Číny a politická opatření na podporu růstu by mohla vést k příliš uvolněné měnové politice, což by mohlo živit bublinu cen aktiv, jakou zažilo Japonsko.
Protože se Čína nachází v ranější fázi hospodářského rozvoje, očekává se, že bude delší dobu čelit hegemonii USA. Proto by obchodní válka mezi USA a Čínou mohla trvat déle než válka s Japonskem. Vzhledem k tomu, že Čína má stále poměrně solidní vyhlídky na růst – brzy svou velikostí předstihne americkou ekonomiku a není na USA vojensky závislá – bude pravděpodobně v probíhajících jednáních o urovnání obchodní války čelit tlaku USA. To také znamená, že jakákoli dohoda bude pouze dočasná, protože USA nebudou schopny zadržet Čínu tak snadno, jako zadržely Japonsko.