Ti, kdo se v posledních letních týdnech chystají na Mount Rushmore v Jižní Dakotě, budou patřit mezi 3 miliony lidí, kteří každoročně navštíví světoznámé sochy amerických prezidentů. Většina z nich se bude dmout vlasteneckou hrdostí, až budou stát na mramorové plošině pod vlajícími vlajkami u „svatyně demokracie“.
Toto místo přivádí Američany „tváří v tvář bohatému dědictví, které všichni sdílíme“, říká Správa národního parku.
Vyřezávané podobizny jsou ikonou Ameriky, objevují se na miliardách fotografií v médiích, v knihách a cestopisných článcích, v reklamách a propagačních materiálech, na amerických poštovních známkách ve dvou obdobích a na poznávací značce Jižní Dakoty („Great Faces. Great Places.“).
Příběh Mount Rushmore je však sotva bohatou historií společného demokratického ideálu. Někteří vidí památník v Black Hills jako jednu z kořistí násilného dobývání domorodých kmenů americkou armádou, která uvolňovala cestu bílým osadníkům hnaným na západ touhou po půdě a zlatě.
Stejně jako v koloniální Americe byla expanze mladé země poháněna „manifestem osudu“ – sebevětší představou, že jakákoli půda, po které euroameričané touží, jim podle prozřetelnosti právem patří.
Mount Rushmore, dokončený v roce 1941, byl nesmírně úspěšný, jak bylo původně zamýšleno: jako turistická atrakce, která má přilákat návštěvníky na odlehlé místo, jež by jinak bylo z velké části ignorováno.
Sochy vytesal importovaný Ku Klux Klansman na žulové hoře, kterou vlastnily domorodé kmeny na území, jež považovaly za posvátné – na území, které jim bylo podle Nejvyššího soudu USA v roce 1980 protiprávně odebráno.
V roce 2012 úředník OSN pro lidská práva podpořil navrácení Černých hor („Paha Sapa“) místním Lakotům, čímž oživil debatu o tom, zda by oprávněné kmeny měly přijmout peněžní vyrovnání, které na úročeném účtu přesahuje 1 miliardu dolarů. Převažující odpovědí je, že kmeny chtějí půdu, což je základem okupace nedalekého Wounded Knee v roce 1973 hnutím American Indian Movement se sídlem v Minneapolisu.
Prezidenti na Mount Rushmore samozřejmě sídlí na privilegovaných historických pozicích: Jejich zásluhy o budování Ameriky jsou bohatě zdokumentovány a široce uctívány, dokonce i malými školáky.
Tito čtyři však také schvalovali a sami praktikovali nadvládu nad lidmi tmavší pleti.
George Washington a Thomas Jefferson vlastnili otroky.
Abraham Lincoln proslul emancipací otroků, ale podporoval vyhlazování indiánských kmenů ze západních zemí a schválil historicky největší americkou hromadnou popravu, oběšení 38 Dakotů v Mankatu za jejich údajné zločiny ve válce na řece Minnesotě v roce 1862.
Teddy Roosevelt ve svém díle „Vítězství na Západě“ napsal: „Nejdu tak daleko, abych si myslel, že jediní dobří Indiáni jsou mrtví Indiáni, ale věřím, že devět z deseti jich je … .“
Příběh Black Hills má mnoho počátků, ale byla to až koupě Louisiany v roce 1803, která otevřela osídlování Západu a která zpečetila osud planinských kmenů, včetně minnesotských Dakotů.
Prezident Jefferson, který usiloval o rozšíření území, aby prosadil svou vizi agrárního impéria, uzavřel s Napoleonem, který nutně potřeboval hotovost na podporu francouzských válek proti Anglii a dalším zemím, výhodný rychlý obchod. USA získaly nároky na území obývané původními obyvateli – podle některých odhadů jich bylo 600 000 – kteří nevěděli, že známý drn pod jejich nohama přešel z francouzské pod kontrolu USA.
V takzvaných „indiánských válkách“ americká armáda agresivně prosazovala expanzionistické odhodlání Ameriky vyhlazováním původních kmenů, které se snažily zůstat tam, kde vždy byly. Indiáni prohráli téměř každou krvavou bitvu, která následovala.
Na rozdíl od minnesotských Dakotů, známých také jako Siouxové, byli Lakotové v Black Hills a Powder River Basin zkušení válečníci vedení bystrým a neústupným náčelníkem Rudým oblakem. Účinně se bránili vpádu pionýrů a prospektorů.
Když se jim nepodařilo Rudého oblaka vyhnat, podepsala ponížená americká armáda v roce 1868 ve Fort Laramie smlouvu, která Lakotům poskytla autonomii nad rozsáhlou oblastí o rozloze 60 milionů akrů zahrnující celou Jižní Dakotu na západ od řeky Missouri – včetně Černých hor – a části Severní Dakoty a Nebrasky. Lakotové také mohli pokračovat v lovu migrujících bizonů na rozsáhlém území ve východním Wyomingu a Montaně.
Ale stejně jako u každé kmenové smlouvy předtím i potom USA téměř okamžitě nedodržely své sliby z Fort Laramie, když nedokázaly zabránit drobným vpádům do „Velké siouxské rezervace“.“
Jen šest let po Laramie vedl generál George Custer expedici americké armády z pevnosti Fort Lincoln (dnešní Bismarck, N.D.) do Černých hor, aby prozkoumala vhodná místa pro pevnosti a cesty k nim. Tato akce byla záměrně provokativním porušením smlouvy.
Další mise, která měla posoudit přítomnost zlata, měla uspíšit zánik smlouvy. Custer růžově vytruboval, že zlato bylo nalezeno, čímž rozpoutal příval prospektorů, které se USA rozhodly nezadržovat.
Po neúspěšném pokusu o odkoupení Black Hills se USA rozhodly Lakoty vyhnat a bohatství oblasti si jednoduše přivlastnit. Zuřivý odpor Šíleného koně a Sedícího býka zničily velké armádní zbraně a dobře zásobené legie, většinou vyslané z minnesotské pevnosti Fort Snelling.
Vznětlivý Custer si liboval v každém boji, ale jeho charakteristická neopatrná agresivita vedla v roce 1876 ke zničení jeho velení u Little Bighornu. Zprávy o „hrdinském posledním střetu“ podnítily zdvojnásobení počtu amerických vojáků v bojích, které nyní zahrnovaly bezostyšné ničení celých vesnic a dokonce vyhladovění odbojářů hromadným vybíjením bizonů, základní potravy kmenů.
Na konci války „vítězné“ USA rozparcelovaly Velkou siouxskou rezervaci tak, že nejprve získaly zpět Black Hills a rozsáhlé pásy nárazníkových oblastí. Lakotové byli vytlačeni na většinou nepotřebnou půdu, včetně rezervace Pine Ridge na jižní hranici Jižní Dakoty.
Několik let se USA věnovaly nahánění západních kmenů, jako jsou Navahové a Apači, do rezervací, a to stejně brutálními prostředky, jako byly všechny války na pláních a „etnické čistky“ původních obyvatel Ameriky v koloniální Americe. Obávaná armáda se však do Jižní Dakoty vrátí.
Lakotové si oblíbili duchovní „tanec duchů“, který sliboval vzkříšení jejich mrtvých, aby jim pomohl získat zpět ztracenou půdu. Jejich zběsilé pohyby v bílých košilích, o nichž se věřilo, že odrážejí nepřátelské kulky, znervózňovaly osadníky, kteří žádali o ochranu armády a také ji dostali.
Jednoho krušného prosincového dne roku 1890 zadržel kontingent americké kavalerie skupinu tančících Lakotů a pokusil se jim zabavit těch pár zbraní, které měli. Ozval se výstřel a zpanikaření vojáci zahájili palbu ze všech stran, zabili 150 mužů, žen a dětí a poté ulovili desítky neozbrojených Lakotů a zastřelili je zblízka, když se potáceli ve sněhu.
Proslulý masakr na Wounded Knee (neuvěřitelné, američtí vojáci v něm zabili 150 mužů, žen a dětí, pozn. překl. nazýval „bitvou“ a uděloval medaile svým „hrdinům“) byl posledním z dlouhých, násilných amerických tažení s cílem podmanit si domorodé kmeny po celém kontinentu.
Manifest Destiny má dlouhou, zlověstnou historii, která podle některých žije dodnes jako „americká výjimečnost“.
Tři desetiletí po Wounded Knee, v roce 1923, představitel cestovního ruchu v Jižní Dakotě předložil nápad na několik velkých soch v Black Hills. Získal podporu proslulého Gutzona Borgluma, jehož posledním dílem bylo vytesání Stone Mountain ve státě Gaia, velkolepého shromaždiště bělošské supremacistické skupiny, k níž Borglum patřil, Ku Klux Klanu.
Borglum nápad přijal, ale chtěl to udělat ve velkém. Místo soch westernových hrdinů včetně Rudého mraku, jak navrhoval, zvítězil Borglum se sebepropagačním plánem udělat busty populárních amerických prezidentů. Tvorba Mount Rushmore, jak ji známe dnes, začala v roce 1927 a pokračovala 14 let.
Pokud se tam vydáte, v Black Hills je toho hodně k vidění: V Blackhome si můžete prohlédnout Ďáblovu věž, rozestavěnou sochu lakotského hrdiny Šíleného koně, nádherný park s potulujícími se bizony a historický Deadwood. Stojí za to udělat si výlet do Badlands a možná se zastavit v drogerii Wall Drug, která začala nabízet ledovou vodu zdarma přehřátým cestujícím na cestě do… kam jinam?
Na Mount Rushmore se možná dozvíte, že sochy jsou rozmístěny tak, aby byly maximálně osluněné, což je samo o sobě krutou ironií: tváře čtyř prezidentů (bílých dobyvatelů) hledí na jihovýchod směrem k rezervaci, kde žijí poražení Lakotové, kteří většinou žijí zapomenuté, zbídačené životy ve stínu svých posvátných Paha Sap, které jim podle zákona stále patří.
V tomto temném stínu se nachází Wounded Knee.
Ron Way z Ediny je bývalým úředníkem amerického ministerstva vnitra a jeho Správy národních parků.