Vyrůstal jsem v létě v domě, který moji rodiče postavili v roce 1952 za pět tisíc dolarů na kopci nad Newcomb Hollow ve Wellfleetu ve státě Massachusetts, kde v sobotu zemřel mladý muž na následky kousnutí žralokem. Můj otec říkával, že u mysu žádní žraloci nejsou, protože je tam příliš studená voda. Samozřejmě se mýlil. Žraloci tam byli pravděpodobně vždycky, ale v hlubokých vodách, kde pronásledovali velryby. Velryby občas z nějakého důvodu uhynuly a rybáři občas viděli žraloky, jak se živí jejich mršinami. Nyní jsou však žraloci blízko pobřeží, protože loví tuleně, kterých dříve bylo málo a dnes už nejsou, což je důsledek zákona o ochraně mořských savců, přijatého v roce 1972. Tento zákon je typickým příkladem našich pokusů o řízení přírody. V dětství jsem tuleně nikdy neviděl a zdálo se mi žádoucí chránit je před utonutím v rybářských sítích. Nyní je jich tolik, že je jedna z mých neteří popsala jako zamoření. Letos v létě jsem o nich začal přemýšlet jako o mořských krysách.
Arthuru Medicimu, muži, který zemřel, bylo šestadvacet let. Do Ameriky přišel před dvěma lety z Brazílie, aby tam studoval. Na fotografiích je pohledný, má tmavé oči a přímý pohled. V sobotu porušil pravidlo, které je riskantní porušit, když plaval v určité vzdálenosti od davu. Žraloci hlídají pobřeží kvůli tuleňům. Jsou to žraloci bílí, kterým se kdysi říkalo lidožrouti; někdy se jim říká „muži v šedých oblecích“, protože jsou šedí s bílým spodkem. Mají tvar torpéda s ploutvemi, jsou to minimalistické ryby a na jejich vzhledu není nic přepychového, jako by pro seriózního tvora byly nutné jen dvě barvy. Na videích pořízených z letadel je vidět, jak se pohybují líně, bezstarostně, protože je nic neohrožuje. Letadla obvykle pracují pro Grega Skomala z Massachusettské divize mořského rybolovu, který s pomocí organizace Atlantic White Shark Conservancy posledních několik let označuje žraloky bílé, aby zjistil, kolik jich navštěvuje mys; žraloci bílí nejsou ani tak stěhovaví, jako spíš volnomyšlenkářští, a jedním z překvapení při jejich označování bylo zjištění, že místo toho, aby se řídili nějakými vzorci nebo trasami, jdou, kam se jim zrovna zachce. Když je Skomal bodne sledovacím štítkem na konci harpuny, někteří z nich ani nereagují, i když letos v létě jeden z nich pod ním vyskočil, jako by na něj chtěl zaútočit, když stál s harpunou na příďové kazatelně.
Každé léto od doby, kdy jsem o Skomalovi psal, jsem ho kontroloval. Vím, že v okolí jsou žraloci, protože zhruba každý týden vidím, jak podél pobřeží letí letadlo a pak začne kroužit nad oblastí. Zanedlouho připluje Skomal, jehož loď poznám, protože je jediná, kterou kdy vidím s kazatelnou, a já vidím jeho postavu na kazatelně. Nebo vidím, jak loď proplouvá na cestě do Chathamu, svého domovského přístavu, po dni stráveném u North Truro, kde je kolonie tuleňů tak velká, že kalí vodu kolem ní.
Sobotní útok nebyl jediný v tomto létě. V srpnu pokousal žralok muže na pláži Longnook v Truro. Když se to stalo, byli jsme s rodinou na pláži. Sledovali jsme, jak muže odnášejí na nosítkách z ručníků k policistům a záchranářům na pláži, kteří ho dali na pořádná nosítka. Bylo mu jednašedesát let, byl to neurolog z Westchesteru. Když procházel kolem, přiběhla k němu nějaká žena a zeptala se: „Je v pořádku? Je naživu?“ Zdálo se, že se jí podlomila kolena. Aby ji někdo uklidnil, řekl, že ano, ale že se to nedá zjistit. S pláčem se přidala k průvodu stoupajícímu po strmé duně na parkoviště, odkud ho sanitka odvezla do South Wellfleetu a vrtulník do Bostonu. Přežil, ale četl jsem, že je stále v Bostonu, v rehabilitačním zařízení. Na videozáznamech z Wellfleetu je vidět, jak mu záchranáři na parkovišti pumpují hrudník, aby ho oživili, což naznačuje, že už byl blízko smrti. Sanitka ho odvezla do nemocnice v Hyannisu, vzdálené v letním provozu snad pětatřicet minut, ale než dorazila, byl už mrtvý.
Když jsem na mysu, jsem v oceánu skoro každý den, protože rád surfuju. Po útoku v Truro jsem byl čas od času neklidný. Skomal mi jednou řekl, že žraloci mají instinktivní strach z vyplavání, takže se vyhýbají oblasti uvnitř vlnolamů, díky čemuž jsem se cítil relativně bezpečně. V neoprénu však vypadám jako tuleň a někdy, natažený uvnitř vlny, cítím onen pocit strachu, který člověk cítí, nebo alespoň já, když musím jít do temného sklepa, i když vím, že tam není nic, co by mi mohlo ublížit.
Smrt mladého muže je nevýslovně smutná, zvláště proto, že se v ní snoubí radost s katastrofou, podobně jako v těch případech úmrtí novomanželů na svatební cestě, o kterých člověk čte. Svět se v mžiku otočí a nic už není jako dřív. Na Cape Cod už se objevili politici, kteří jeho smrt dávají za vinu tomu, že se podle nich laxně přistupuje k nebezpečí žraloků. Ale co se mělo udělat? V Austrálii, kde dochází k útokům často, jsou pláže chráněné sítěmi, ale nevidím, že by to federální vláda platila – zadní pobřeží ve Wellfleetu a Truro je součástí Cape Cod National Seashore. Ani s dalekohledem nemůže plavčík vidět žraloka ze stanoviště plavčíků. Protože jsou žraloci lovci ze zálohy, nepohybují se často na hladině, kde by se mohli odhalit. Jedinou skutečnou ochranou by bylo hlídkové letadlo, které by je hledalo, ale letadlo nemůže být na všech místech najednou.
Člověku nezbývá než se smířit s tím, že oceán je nebezpečný a žádná agentura nechrání lidský život. Tuto myšlenku není snadné unést, zvláště na dovolené. Po srpnovém útoku v Truro byla pláž uzavřená, ale my jsme tam přesto šli a koupali se, i když to bylo zakázané. Kdyby se mi něco stalo, mohl bych si za to jen sám, ale nemyslel jsem si, že se něco stane. Nevím, jak se budu cítit příští rok.