Parabolický let s využitím takzvaných Vomit Comets jako způsobu simulace beztíže poprvé navrhli německý letecký inženýr Fritz Haber a německý fyzik Heinz Haber v roce 1950. Oba se po druhé světové válce dostali do USA v rámci operace „Paperclip“. Hlavním účelem operace „Paperclip“ byla vojenská výhoda USA během studené války a vesmírných závodů.
„Zvratná kometa“ označuje program NASA, který astronauty seznamoval s pocitem letu v beztíži. Rekruti nastupovali na palubu speciálně upraveného letadla, které se ve dvaceti až pětadvacetivteřinových intervalech potápělo a stoupalo vzduchem, aby simulovalo pocit beztíže.
Zvratné komety
Podle NASA začal její výzkumný program „snížené gravitace“ v roce 1959. NASA v průběhu let provozovala několik typů letadel, z nichž asi nejznámější je letoun KC-135A, který je nyní vyřazen z provozu. V současné době agentura nabízí možnosti letů letadlem Boeing 727-200F, které provozuje společnost Zero G Corp. Koncem roku 2004 se společnost Zero Gravity Corporation stala první společností ve Spojených státech amerických, která nabízí lety s nulovou gravitací pro širokou veřejnost, a to s využitím letadel Boeing 727. Každý let se skládá z přibližně patnácti parabol, včetně simulací úrovně gravitace na Měsíci a Marsu i úplného beztížného stavu. Tento profil umožňuje klientům společnosti ZERO-G vychutnat si stav beztíže s minimálním pohybovým nepohodlím.
V roce 2014 začala společnost Integrated Spaceflight Services, výzkumný a vzdělávací partner společnosti Swiss Space Systems (S3) ve Spojených státech amerických, nabízet komplexní služby v oblasti snížené gravitace na letadlech Airbus A340 společnosti S3 a také certifikaci FAA pro vědecké a technické náklady. Tento projekt byl neúspěšný a společnost Swiss Space Systems zkrachovala a ukončila veškerou činnost.
Aurora Aerospace v Oldsmaru na Floridě nabízí lety s nulovou gravitací pomocí letounu Fuji/Rockwell Commander 700.
Aurora Aerospace v Oldsmaru na Floridě nabízí lety s nulovou gravitací. Používá se také k simulaci gravitace na Měsíci a Marsu. Kanadská kosmická agentura a Národní rada pro výzkum mají k dispozici Falcon 20 používaný pro výzkum mikrogravitace. Malé letadlo se běžně nepoužívá k tomu, aby se v něm lidé mohli volně vznášet a zažívat stav beztíže.
Prvním letadlem s nulovou gravitací, které vstoupilo do provozu v Latinské Americe, byl letoun T-39 Sabreliner přezdívaný CONDOR, provozovaný od května 2008 pro Ekvádorskou civilní kosmickou agenturu a ekvádorské letectvo. Dne 19. června 2008 tento letoun přepravil sedmiletého chlapce, čímž stanovil Guinnessův rekord jako nejmladší osoba, která letěla v mikrogravitaci.
Evropané mezitím uskutečnili první parabolické lety za účelem provádění experimentů v mikrogravitaci od roku 1989 na palubě letounu Sud Aviation SE 210 Caravelle. Tento program tehdy iniciovali francouzští astronauti Jean-François Clervoy a Jean-Pierre Haigneré, aby byli nezávislí na Spojených státech amerických nebo sovětských letadlech, která tento typ letů realizovala po druhé světové válce. Byla to francouzská DGA, která byla v té době provozovatelem letadla.
V Rusku jsou komerční lety nabízeny na proudovém letounu Iljušin Il-78. Několik amerických společností si objednává lety těmito letadly. Americká alternativní rocková skupina OK Go natočila videoklip ke své písni „Upside Down & Inside Out“ při pohybu v mikrogravitaci. Videoklip byl natočen na letadle Iljušin Il-76 jako součást reklamní kampaně pro ruské aerolinky S7.
K čemu se používají?
Letadlo létá hlavně pomocí motorů a křídel. Motory zajišťují zrychlení potřebné k vyrovnánívláčivé síly způsobené třením vzduchu. Křídla zajišťují vztlak, sílu, která působí proti gravitaci. Při parabolickém letu se letadlo dostává do úhlu, který umožňuje potlačení vztlaku a pád do volného pádu, podobně jakoatelity.
Pro tento účel se v prvním kroku letadloletící ve výšce dvacet tisíc stop (asi šest tisíc metrů nad mořem) nakloní pod úhlem mezi čtyřiceti sedmi a padesáti stupni. Pilot poté sníží tahreaktorů tak, aby vyrovnal tření vzduchu, a letadlo přejde do fáze volného pádu. Jeho obsah se pak vrací do mikrogravitace. Hybnost letounu mu umožní dosáhnout výšky dvacet osm tisíc stop (asi osm tisíc metrů), pak padá (sestupná fáze paraboly) pod úhlem asi čtyřicet dva stupňů. Poté letadlo pokračuje ve vodorovném letu ve výšce dvaceti tisíc metrů. Operace trvá přibližně jednu minutu, aby se dosáhlo dvaceti až pětadvaceti vteřin beztíže vložených mezi dvě periody. Během fází stoupání mohou lidé v letadle vážit až téměř dvojnásobek své hmotnosti.
Běžný let zaznamená dvě až tři hodiny klesavých oblouků, což dává astronautům asi třicet až čtyřicet příležitostí zažít stav beztíže, když letadlo klesne do nižší výšky. Někteří výzkumnícivyužívají lety také jako příležitost k provádění experimentů ve stavu beztíže.
Na počátku byly tyto lety užitečné pro vědecký výzkum, mnoho vědců totiž pracuje celý den na teoriích souvisejících s vesmírem nebo nedostatkem gravitace, a že někdy ti samí vědci potřebují projít experimenty, jejich teorie. Tyto praktické případy by mohly být prováděny ve vesmíru, ale z rozpočtových a praktických důvodů je let s nulovou gravitací vynikajícím kompromisem. To, co je na letu s nulovou gravitací skvělé, je, že experiment může nastoupit spolu s vědcem, což je k nezaplacení a co není během kosmického letu skutečně proveditelné. Na palubu letadla s nulovou gravitací může nastoupit až patnáct experimentů najednou. Na palubu se mohou dostat i některé studentské výzkumné projekty (a samotní studenti). Téměř osmdesát procent vědeckých experimentů se spokojí s jedním nebo více parabolickými lety a nepotřebují následný kosmický let.
Také u Vomit Comets musí astronauti před výstupem do vesmíru trénovat. Musí se umět pohybovat ve stavu beztíže a tyto lety jim to umožňují, stejně jako trénink v bazénu, aby dokončili svůj výcvik pro mise na palubě ISS. Lety v mikrogravitaci se využívají k různým účelům, zejména ve filmovém průmyslu. Například herci z filmu „Apollo 13“ (Tom Hanks, Kevin Bacon a Bill Paxton) byli pravděpodobně nejznámějšími návštěvníky letů parabolou KC-135A v 90. letech. Scénografové vytvořili interiér kosmické lodi přizpůsobený vnitřku letounu, kamery pak snímaly záběry na film, a to v necelých třiceti sekundách hereckého výkonu najednou. Režisér Ron Howard si letadlo pronajal na šest měsíců, aby dosáhl záběrů ve stavu beztíže. To je to, co lze říci o Zvratkových kometách.