V roce 2001, sedm let předtím, než natočil svůj první celovečerní film, vytvořil Steve McQueen instalaci 7th Nov, která je součástí jeho nadcházející retrospektivy v Tate Modern. Vizuálně se jedná o jeho nejminimalističtější dílo: projekce jediné statické fotografie temene hlavy ležícího muže, které je rozděleno dlouhou, zakřivenou jizvou. A přesto má viscerální náboj, který zneklidňuje více než kterékoli jiné dílo, které bude na výstavě k vidění. Tato síla spočívá v doprovodném monologu, v němž McQueenův bratranec Marcus brutálně názorně líčí hrůzné události ze dne, kdy nešťastnou náhodou zastřelil vlastního bratra.
7. listopad lze zpětně vnímat jako signál toho, co mělo přijít, když McQueen přešel od výtvarníka k režisérovi a vytvořil uznávané celovečerní filmy, v nichž se spojila formální přísnost s vypravěčským stylem, který je často neúprosný v líčení lidských útrap.
„Bylo to těžké, to vám můžu říct,“ říká, když se ho ptám na 7. listopad. „Samozřejmě jsem věděl, co se stalo, ale když jsem seděl v té místnosti a nahrával svého bratrance, poprvé jsem slyšel celý příběh. Chci říct, že jsem o tom neměl ani tušení. Žádné tušení.“
Zběsile vrtí hlavou, jako by se snažil vymazat vzpomínku. „Pokud jde o mě, jde o pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Konec. Aby ses k ní dostal, musíš jít zblízka, odhalit, co bylo skryto nebo zakryto. Samozřejmě je snadné tam nejít, ale já mám potřebu tam jít.“
Jako režisér celovečerních filmů si McQueen udělal z cesty umění, ať už evokuje neústupnost irského republikánství ve svém debutu Hlad (2008), sexuální závislost ve filmu Hanba (2011) nebo dlouhou noční můru otroctví na americkém Jihu ve filmu 12 let otrokem (2013). Jeho rychlý vzestup jako filmaře přitom téměř zastínil jeho pověst umělce. Proto je jeho nadcházející retrospektiva aktuální. Prostřednictvím 13 pečlivě vybraných děl bude sledovat jeho tvůrčí oblouk od roku 1999, kdy získal Turnerovu cenu, až do současnosti. To znamená, že na výstavě nebudou zastoupena jeho dřívější díla jako Deadpan (1997), v němž ztvárnil slavný kaskadérský kousek hvězdy němého filmu Bustera Keatona, a Drumroll (1998), v němž tlačil sud a přemýšlel o ulicích Manhattanu.
Je zde zahrnut jeden formativní film: Exodus z roku 1992, který obsahuje záběry Super 8, jež impulzivně natočil o dvou starších černoších, které zahlédl, jak nesou palmy v květináčích po ulicích východního Londýna. Jedná se o nenápadné metaforické dílo, které ostře kontrastuje s intenzitou pozdějších děl, jako je Western Deep/Caribs‘ Leap (2002), které evokuje dlouhý, temný stín kolonialismu, a End Credits (2012), v němž pomocí redigovaných spisů FBI ukazuje rozsah sledování černošského zpěváka a aktivisty Paula Robesona. Pro ty, kteří znají pouze McQueenovy celovečerní filmy, mohou tato nenarativní díla představovat náročný zážitek.
„Mnoho mladších lidí půjde do Tate Modern, protože Steve, hollywoodský režisér, je pro ně ikonou, ale tato díla jistě vyžadují jinou úroveň pozornosti a trpělivosti,“ říká spisovatel a akademik Paul Gilroy, který McQueena v 80. letech učil na Goldsmiths a napsal jednu z katalogových esejí. „Stojí to za námahu, už jen proto, že nabízejí množství signálů a přístupů, které se odrážejí v pozdějších celovečerních filmech. Je to někdo, kdo měl od počátku encyklopedické znalosti o filmu a téměř obsedantní zájem o jeho historii, a to je základem jeho umělecké praxe často hravým a provokativním způsobem.“
Na druhém břehu řeky, v Tate Britain, McQueenův epický projekt Rok 3, který bude vystaven do května, aktualizuje jeho uměleckou cestu. Stěny galerie v přízemí jsou od podlahy ke stropu pokryty tisíci školních portrétů, které dohromady tvoří panoramatickou vizi současného multikulturního Londýna. „Bylo to neuvěřitelné,“ říká o reakci veřejnosti na výstavu Year 3 od jejího otevření v listopadu. „Lidé někdy poprvé přivádějí do centra Londýna své prarodiče, aby ji viděli. Obyčejní lidé jsou vidět a vidí se na zdech jedné z hlavních uměleckých galerií v zemi. Jde vlastně o uznání – ‚Podívejte se! Jsme tady! To je mocná věc.“
Je to 11 let, co jsem naposledy dělal rozhovor se Stevem McQueenem. Za tu dobu se z britského umělce oceněného Turnerovou cenou stal mezinárodně uznávaný režisér s Oscarem za film 12 let otrokem a několika Bafty na kontě. Na letošním novoročním seznamu vyznamenaných mu byl udělen rytířský titul za zásluhy o britský film.
Tento mimořádný úspěch ho možná poněkud zmírnil, ale jeho netrpělivá, nabitá energie je stále patrná, když se setkáváme u ranní kávy v téměř opuštěné místnosti pro členy Tate Modern. Jednou nebo dvakrát během našeho rozhovoru netrpělivě bubnuje do stolu nebo opakovaně plácá rukou, jak hledá ta správná slova, která by plně vyjádřila jeho význam – a plnou sílu jeho přesvědčení. Když se ho zeptám, jestli jeho hlavní úspěch jako režiséra znamená, že si teď musí udělat čas na svou druhou práci umělce, vypadá na chvíli uraženě. „Proboha ne! Takhle vůbec nepřemýšlím,“ řekne a zavrtí hlavou. „Chci říct, ‚úspěch‘? Nevím, co to je. U mě jde o práci, ať už má jakoukoli podobu. Chci prostě dělat práci. Často je to práce, kterou jinde nevidím. Asi je to špinavá práce. A někdy to břemeno chci a vítám.“
Takže cítíte, že to, co děláte, je břemeno, břemeno vyprávění pravdy? „Ano, určitě. Jde o to, aby se člověk dostal na místa, která mu nebudou příjemná, ale tím, že tam půjde, může odhalit pravdu o tom, co se vlastně děje. Můj postoj v podstatě zní: stejně všichni zemřeme, tak do toho pojďme.“
Vyprávění pravdy bude pokračovat rychlým tempem ještě letos, kdy McQueen představí svůj krátký nenarativní film o požáru Grenfell Tower, který si 14. června 2017 vyžádal 72 obětí. O datu a místu natáčení ještě nebylo rozhodnuto a film se stále stříhá, takže se o něm zdráhá mluvit podrobněji, ale na nátlak přiznává: „Bylo to těžké, opravdu těžké v mnoha ohledech. Do svých šesti let jsem bydlel necelou míli odtamtud a i poté, co jsme se přestěhovali do Ealingu, jsem se tam vracel, abych se poflakoval po Ladbroke Grove, protože tam se scházeli všichni, které jsem znal. Takže vracet se tam znovu za těchto okolností bylo těžké, velmi těžké.“
Projekt Grenfell, který McQueen sám financoval, není komerčním dílem a nikdy nebude vysílán ani promítán v televizi, místo toho bude nakonec umístěn v londýnském prostoru s volným vstupem, aby byl přístupný všem. Popisuje jej jako „umělecké dílo, jehož cílem je udržet tragédii v kolektivním povědomí“.
S podmínkou, že nebude dva roky promítán, dostal McQueen od místní komunity povolení natočit ohořelý plášť Grenfell Tower z vrtulníku, než bude zakryt plastovou fólií. „Bylo to velmi syrové, ale také velmi potřebné,“ říká. „Nešlo o zakázku, ale o získání povolení. Zpočátku šlo o povolení mluvit s tamními lidmi, říct jim, kdo jsem a odkud pocházím – vlastně jsem kdysi pracovala ve stánku v Ladbroke Grove pod Westway a prodávala oblečení z druhé ruky. V podstatě šlo o to získat si jejich důvěru.“
Dlouze se odmlčí. „Ta budova byla po požáru jako lebka,“ řekne nakonec. „Pak, jakmile ji zakryli, bylo to skoro, jako by říkali, že se to nikdy nestalo. Takže bez ohledu na to, že se někteří lidé možná nechtějí zabývat tím, co se tam stalo, říkám, ne, ne. Nezapomínejme.“
Smrt se jako temný stín vznáší nad celou retrospektivou Tate Modern, a to nejen v 7. listopadu, ale i v elegickém snímku Popel (2002-15), který se stejně jako Karibský skok odehrává na Grenadě, kde se narodil jeho otec. Je to dojemná meditace o životě a smrti charismatického mladíka, jehož přezdívka dala filmu název. Pomocí rozdělené projekce kontrastují záběry energického, bezstarostného Ashe, který balancuje na přídi své lodi, se záběry dvou starších místních mužů pracujících v přírodě. Ukáže se, že pečlivě vytvářejí náhrobní kámen na jeho hrob.
„Pro mnoho mladých černochů, nejen v Karibiku, ale i u nás, jsou možnosti volby tak omezené,“ říká McQueen. „Ashes pracuje na své lodi při lovu humrů pro bohaté hotely a najde velkou skrýš trávy. Je to příležitost, jak si vydělat nějaké peníze, a on se jí chopí, protože má tak málo možností. To samé bratranec, důvod, proč si vůbec pořídí zbraň, je ten, že nechce skončit v autobusech. Svým způsobem jsou ty filmy o ceně za to, že chceme nějakou svobodu, svobodu, kterou ostatní lidé považují za samozřejmost.“
V obou případech je však cena vysoká. V případě Popelu se pod vizuální poezií filmu skrývá chladná, tvrdá skutečnost: život je levný. McQueen přikyvuje. „Ano. A nejen v Karibiku, ale i tady. Životy lidí jsou levné.“ Hlas mu stoupá v hněvu. „Podívejte se kolem sebe, co se tu děje – každý den v měsíci jsou v Londýně pobodáni lidé a zdá se, že to nikoho nezajímá. Kdyby jim na tom záleželo, nestalo by se to. Děje se to proto, že to nikdo nepovažuje za důležité. Kdyby tomu tak bylo, dělaly by se proti tomu věci, aby se to nedělo.“
Ačkoli McQueen žije v Amsterdamu už více než 20 let, stále se považuje za Londýňana – „absolutně, stoprocentně!“. Jako syn západoindických rodičů vyrůstal v Shepherd’s Bush a Ealingu a otec ho neustále povzbuzoval, aby se vyučil nějakému řemeslu. „Nebyly žádné příklady umělců, kteří by byli jako já,“ řekl v roce 2014 deníku Guardian. „Kdy jste viděli černocha, který by dělal to, co dělám já?“
Svou zkušenost ze základní školy popisuje jako šťastnou, ale v našem rozhovoru se v myšlenkách nejednou vrací ke středoškolským časům na Drayton Manor v Ealingu, kde byl ve třinácti letech zařazen do třídy pro děti, které byly považovány za studijně zaostalé. Lenivé oko a nediagnostikovaná dyslexie zvýraznily jeho pocit izolace.
„To, co dělám jako umělec, má, myslím, co do činění s mou vlastní životní zkušeností,“ říká v jednu chvíli. „Dospíval jsem ve škole, která byla mikrokosmem světa kolem mě. Jeden den jste spolu jako skupina, druhý den vás rozdělí lidé, kteří si myslí, že určití lidé jsou lepší než vy. Bylo docela zajímavé to pozorovat.“
Bylo s tímto rozdělením spojeno nějaké stigma? „No to je kurva jasný. A bylo to podložené třídou, rasou a privilegii. Rozhodně. Žádné kdyby, ale nebo možná.“
Vypráví o svém nedávném setkání se ženou, jejíž malý syn hraje hlavní roli v jeho připravovaném seriálu BBC Small Axe, který popisuje každodenní život a boje černošských Britů od konce 60. do poloviny 80. let. „Chodila do mé školy a četla některé věci, které jsem o svém působení v ní vyprávěl. Řekla mi, že úplně stejné věci se staly i jí. Ukázalo se, že nakonec učila svého syna doma, aby se mu nestaly. Hodně se mluví o tom, že černošské děti mají špatné výsledky, ale takové věci se nepřiznávají.“
Vypráví mi další historku o tom, jak skupina jeho bývalých spolužáků před několika lety narazila v hospodě na jednoho ze svých bývalých učitelů. Vyprávěl jim, že v době, kdy chodili do školy, přišel s nápadem, že by škola měla řešit problém nedostatečného prospěchu černošských žáků. Jeho nadřízený učiteli řekl, že pokud to udělají, bude to nevyhnutelně znamenat, že se na školu přihlásí více černých dětí. „V podstatě investovali do neúspěchu černochů,“ říká McQueen a znechuceně kroutí hlavou.
Předpokládám, že se najdou lidé, kteří si to přečtou a budou uvádět jeho vlastní mimořádné úspěchy a jeho nedávné povýšení do rytířského stavu jako důkaz opaku. Střelí po mně zuřivým pohledem. „Sedím tady před vámi a dělám tenhle rozhovor ne kvůli tomu, ale navzdory tomu,“ říká. „Na cestě vzhůru se mi postavily všechny překážky. A z velké části tu sedím díky lidem, kteří šli přede mnou a obětovali se. Pomohli mi uvolnit cestu, protože dělali rámus a tlačili proti rasismu – v hudbě, ve filmu, v psaní, v debatách, v protestech. Sedím tu kvůli nim. To je prostě fakt.“
Ptám se, zda neváhal přijmout vyznamenání, které mu udělil britský establishment, vzhledem k tomu, že OBE a CBE jsou jménem i historií spojeny s dlouhým koloniálním stínem, který vrhalo impérium. Přikývne. „Chápu, že někteří lidé by absolutně váhali, a nechápejte mě špatně, nebylo to snadné rozhodnutí. Nebylo to: ‚Jo, to si dám! Ale zároveň jsem si říkal, že je to jedno z nejvyšších ocenění, které stát uděluje, tak to vezmu. Protože jsem odsud, a jestli mi chtějí dát nějaké ocenění, tak si ho vezmu, děkuji pěkně, a použiji ho na cokoliv, na co ho můžu použít. Konec příběhu. Je to o tom, co děláte, je to o uznání. Když se vám uznání nedostane, snáze na vás zapomenou.“
McQueen se poprvé dočkal uznání, když byl přijat na Chelsea School of Art, kde našel jakýsi tvůrčí domov. Stejně tak na Goldsmiths, kde na něj Gilroy vzpomíná: „Zaklepal mi na dveře s obrovskou hromadou knih o fotografiích Leni Riefenstahlové a bez přestání mluvil o dějinách kinematografie.“
Na Goldsmiths a později na Newyorské univerzitě kráčel McQueen svou vlastní cestou a jeho tvrdé odhodlání dělat práci bylo již zřejmé. Gilroy se nad tím zamýšlí: „Myslím, že šel do New Yorku s velkými nadějemi, že tam najde plodné prostředí pro své nápady a energii, a ukázalo se, že to byla zklamání.“ Právě z tohoto kontextu vznikl Drumroll a Gilroy uvažuje, že McQueenovo rozhodnutí vytrvale kutálet kovový sud na olej osazený kamerami přeplněnými ulicemi středu Manhattanu mohlo být na určité úrovni reakcí na tento rostoucí pocit frustrace.
Zatímco YBA se svými uměleckými provokacemi dostávali na titulní stránky novin a vydělávali velké peníze, McQueen zůstával outsiderem. Říkám, že je těžké si ho představit, jak se tehdy stýkal s Damienem, Tracey a spol. v klubu Groucho. „Ne, to jsem nedělal,“ odpovídá věcně. „Jednou jsem šel s pár lidmi na skleničku. To bylo všechno. Bylo to“ – hledá to správné slovo – „izolující.“
V roce 1997 se přestěhoval do Amsterdamu, kde našel město, které více vyhovuje jeho temperamentu, a od té doby tam v klidu žije se svou ženou Biancou Stigterovou a jejich dvěma dětmi. V jednom rozhovoru řekl, že se rozplakal, když tam jeho dcera začala chodit do školy, protože „to bylo tak krásné… tak jiné“. Přes to všechno, jak mi řekl, Londýn stále miluje, „ale je to těžký, člověče, je to kurva těžký. Když jsem začínal, dostal jsem pomoc od Rady pro umění, od Channel 4, a bez toho bych tu nebyl. To všechno se změnilo a my bychom měli bojovat, abychom to dostali zpátky. Žít v Londýně je teď zatraceně drahé, ale víte, pořád je tam nějaké kouzlo.“
V šestidílném televizním seriálu Small Axe, který vznikl na společné objednávce Amazonu a BBC a jehož vysílání je naplánováno na listopad, obrací McQueen svou pozornost k Londýnu jiné doby a k životu některých obyčejných britských černochů, kteří tu byli před ním. Jedná se o projekt, s nímž je spojen již několik let v rámci zdlouhavého vývoje scénáře. Seriál, jehož děj se odehrává v Londýně mezi lety 1968, kdy Enoch Powell pronesl svůj pobuřující projev „řeky krve“, a 1986, a který se odehrává v šesti hodinových epizodách, si bere název z rané písně Boba Marleyho. McQueen jej popsal jako přehodnocení „cest, které absolvovali moji rodiče a první generace Západoindičanů, aby mě dnes přivedli sem, kde si říkám černý Brit.“
Dnes chce zdůraznit, že „nejde o generaci Windrush, ale o pozdější generaci, která zde již byla usazená“. Úvodní příběh, který se odvíjí v prvních dvou epizodách, se vrací k rozhodujícímu momentu černošské britské zkušenosti: k protestům, které vypukly v západním Londýně v roce 1970 po uzavření restaurace Mangrove, živého komunitního místa setkávání na All Saints Road, policií a následném procesu s místními aktivisty, kterým se přezdívalo Mangrove Nine.
„Od začátku je tam politika a rasismus, kterému lidé čelili,“ upřesňuje McQueen. „Ale je to také o jejich každodenním životě; o tom, jak se lidé seznamovali, zamilovávali, jak tančili a bavili se, o živelnosti jejich každodenního života. Jedna epizoda je o mileneckém rocku, jiná o setkání lidí na bluesovém plese. Takže je to o přítomnosti černých Britů ve velmi reálném smyslu, o tom, jak se lidé našli díky všem těm různým okolnostem.“
Small Axe je McQueenův první pokus o režii pro televizi a nepřekvapivě to udělal po svém. „Steve má filmové cítění a v podstatě natočil sérii jednotlivých filmů,“ říká jedna z jeho výkonných producentek Tracey Scoffieldová. „Svým způsobem mi připomínají skvělá samostatná sociální dramata, která v sedmdesátých letech vysílala BBC v pořadu Play For Today. Pro nás všechny to byla mimořádná zkušenost, protože si velmi rychle uvědomíte, že pracujete s někým, kdo je na absolutní špičce. Byl jako generál na place, který má vše pod kontrolou a řídí vojáky. Jeho energie a nasazení nutí každého zvednout svou hru.“
McQueenovo pracovní tempo zůstává fenomenální. Právě také uzavřel smlouvu s Amazonem na vývoj komplexního sci-fi thrilleru s názvem Last Days, v němž se ženská postava snaží odhalit geopolitické spiknutí na pozadí ekologické katastrofy a vzestupu umělé inteligence.
Když se Paula Gilroye ptám, čím se Steve McQueen odlišuje, říká: „Jsou místa, kam se chce ve své tvorbě dostat a která jsou ve své extrémnosti téměř transgresivní: pocit nepohodlí, který vyvolává, utrpení v těle, smutek, který nedokážete vyjádřit. To jsou přesně ty věci, které chce vyjádřit vizuálně. Tam se chce ve své tvorbě dostat.“
V mnoha ohledech si Steve McQueen stanovil téměř nesplnitelný úkol, ale i to může být součástí jeho mimořádného zápalu, jeho výjimečné honby za podstatnými pravdami. Ptám se, co mu filmová tvorba přináší? Dlouho o této otázce přemýšlí. „Je v tom síla, ale ne taková, jakou byste čekali. Je v tom síla být otevřený, zranitelný, dokonce se mýlit, přiznat to a napravit. Když si lidé uvědomí, že jste otevřený a nasloucháte, vytváří to možnosti. Začínají reagovat. Jsou k vám přitahováni. To je jedna z klíčových částí práce režiséra.“
Je tu ještě jedna klíčová část? Tentokrát neváhá. „Chceš způsobit trochu potíže, trochu to rozvířit,“ říká s úsměvem, pak ožije a slova se z něj valí jako proud. „Všichni jsme teď trochu otupělí, takže je to ještě důležitější. Je to jako: ‚Probuďte se! Probuďte se! Udělejme nějaký hluk. Je v tom kus mého mládí, kdy jsem vyrůstal na přelomu 70. a 80. let s punkem, reggae a protirasistickým protestem. Vztek je energie a tak.“
Stejně tak náhle ztichne a začne přemýšlet. „Ale není to jen o hněvu,“ říká. „Je to o vidění, přemýšlení, vážné úvaze. Jde o to být viděn a slyšen a uznáván, aby tě s přibývajícími léty nemohli zneviditelnit. Chcete zajistit, aby to, co děláte, mělo trvalý účinek. To je vlastně vše, v co můžete doufat.“
– Steve McQueen otevírá 13. února v Tate Modern, Londýn SE1
.