Válka z roku 1812 přivedla Spojené státy na světovou scénu v konfliktu, který zasáhl celý americký severovýchod, středozápad a jihovýchod, Kanadu i širé moře a Velká jezera.
Spojené státy vstoupily do války proti Velké Británii. Britové již vedli celosvětovou válku proti Francii, která zuřila od roku 1793. Hlavním bojištěm mezi mladou republikou a starým impériem se stala Kanada, tehdy pod britskou nadvládou.
Semena války byla zaseta na mnoha místech. Od vypuknutí války se Británie i Francie snažily omezit mezinárodní obchod. Spojené státy se dostaly do nepříjemné situace, kdy nemohly obchodovat ani s jednou ze světových velmocí, aniž by na sebe přivolaly hněv té druhé. V reakci na to Kongres přijal řadu zákonů o zákazu dovozu a embargu, kterými se pokaždé snažil donutit evropské mocnosti, aby pocítily ztrátu přístupu na americké trhy. Evropu to většinou nerozházelo a Spojené státy upadly do hospodářské deprese.
V této době dělali Britové i několik dalších věcí, které Američané považovali za urážlivé. Odmítali americký nárok na neutralitu ve světové válce, čímž fakticky odmítali národní legitimitu bývalé kolonie. Zastavovali americké lodě na moři a „imponovali“ americkým námořníkům – na místě je násilím verbovali do královského námořnictva. Vyzbrojovali také indiánské kmeny, které lovily osadníky v pohraničí.
V letech 1783-1812 vydal britský parlament dvanáct „nařízení v Radě“, která prohlašovala, že každá obchodní loď směřující do francouzského přístavu podléhá prohlídce a zabavení. Vzhledem k tomu, že Spojené státy s Francií pravidelně obchodovaly, tyto příkazy silně zatěžovaly anglo-americké vztahy. Nařízení Rady z roku 1807 vedlo k nepromyšlenému zákonu o embargu, který podepsal Thomas Jefferson a který uzavřel všechny americké přístavy pro mezinárodní obchod a uvrhl americké hospodářství do krize. V mnoha ohledech se chystala válka o svobodu moří. O sto let později by Spojené státy znovu vstoupily do války ze stejného důvodu, tentokrát proti císařskému Německu.
Když byl James Madison v roce 1808 zvolen do prezidentského úřadu, pověřil Kongres, aby se připravil na válku s Británií. Dne 18. června 1812, povzbuzeny příchodem zástupců „válečných jestřábů“, Spojené státy poprvé v historii země formálně vyhlásily válku. Občané na severovýchodě země byli proti, ale mnozí další byli nadšeni „druhou válkou za nezávislost“ národa na britském útlaku.
Ironicky řečeno, britský parlament již plánoval zrušit svá obchodní omezení. V době, kdy loď se zprávou o vyhlášení války dorazila do Velké Británie, tedy téměř měsíc a půl po vyhlášení války, byla omezení zrušena. Britové se však poté, co se o vyhlášení dozvěděli, rozhodli vyčkat, jak budou Američané na zrušení reagovat. Američané si poté, co se o zrušení dozvěděli, stále nebyli jisti, jak Velká Británie na vyhlášení války zareaguje. A tak, přestože jedna z hlavních příčin války zmizela, boje přesto začaly.
Slabě vycvičená americká armáda čítající zhruba 6 700 mužů nyní čelila zkušenému protivníkovi disponujícímu více než 240 000 vojáky rozmístěnými po celém světě. Americké vojenské loďstvo bylo velké, ale britské bylo mnohem větší.
Spojené státy vstoupily do války ve snaze zajistit si obchodní práva a udržet národní čest. Americká strategie spočívala v rychlém přivedení Velké Británie k jednacímu stolu o těchto otázkách prostřednictvím invaze do Kanady. Zabrané kanadské území mohlo být použito jako mocný trumf při vyjednávání proti koruně.
Invaze do Kanady, která začala v létě 1812, skončila katastrofou. Do konce roku 1812 byly americké síly poraženy v bitvě u Queenston Heights na řece Niagara, výpad do dnešního Québecu byl odvrácen po postupu o necelý tucet kilometrů a Detroit se vzdal Kanaďanům. Mezitím Britům spřátelení indiáni pokračovali v nájezdech v Indianě a Illinois a zmasakrovali mnoho osadníků.
Na moři si Američané vedli lépe. Přestože se Britům podařilo podél atlantického pobřeží vytvořit polopropustnou blokádu, americké lodě vyhrály několik bitev proti britským válečným lodím a zajaly řadu britských obchodních plavidel. Američané po celou dobu války zdatně bojovali s mohutným královským námořnictvem.
Po většinu roku 1813 se Američanům dařilo jen o málo lépe. Pokus o znovudobytí Detroitu u Frenchtownu v Michiganu ztroskotal, ačkoli následný masakr amerických zajatců z rukou domorodých Američanů 23. ledna 1813 inspiroval vojáky z Kentucky, aby se přihlásili do armády a poslechli nové shromažďovací heslo „Remember the River Raisin!“. Pokračující pokusy o dobytí Kanady vyústily pouze v dočasné opěrné body v Yorku a Fort George na niagarské frontě. Bitvy u Chateauguay a Cryslerovy farmy opět zabránily americkým silám v postupu na Montréal.
K jediným významnějším americkým úspěchům došlo v září, kdy Oliver Hazard Perry vyhrál velkou námořní bitvu na Erijském jezeře, a v říjnu, kdy byla v bitvě u Temže rozdrcena Tecumsehova konfederace severozápadních indiánských kmenů.
Koncem roku 1813 vypukla na jihovýchodě válka mezi národy Creeků mezi frakcemi ovlivněnými Tecumsehovým nativismem a těmi, které se snažily přijmout bělošskou kulturu. Opoziční frakce, známá jako Red Sticks, útočila na americké základny včetně pevnosti Fort Mims v Alabamě.
Andrew Jackson zorganizoval v zimě 1813-1814 vojsko domobrany a 24. května 1814 porazil Red Sticks v bitvě u Horseshoe Bend. Smlouvou ve Fort Jacksonu přinutil obě strany národa Creeků, dokonce i ty, které s ním byly spojeny, aby se vzdaly téměř 23 milionů akrů území, které se později stalo Alabamou a částí Georgie.
V roce 1814 zavedl nově povýšený brigádní generál Winfield Scott plán přísného drilu pro americké jednotky na kanadské hranici. Postoupili do Horní Kanady a 5. července 1814 dosáhli rozhodujícího vítězství v bitvě u Chippawy, ale po krvavé bitvě u Lundy’s Lane poblíž Niagarských vodopádů se museli o několik týdnů později stáhnout.
V dubnu v Evropě nastal krátký mír, protože Napoleon byl nucen odejít do svého prvního exilu. Velká Británie mohla přesunout více zdrojů do severoamerického divadla. Tón války se změnil, jak popsal ministr financí Albert Gallatin: „Měli bychom napříště bojovat ne za ‚svobodný obchod a práva námořníků‘, ne za dobytí Kanady, ale za naši národní existenci.“ Současně však Britové zahájili proces rušení své politiky impresí a škrcení obchodu.
Dne 19. srpna 1814 se u Benedictu v Marylandu vylodila expediční jednotka 4 500 zocelených britských veteránů pod velením generála Roberta Rosse a zahájila bleskové tažení. Po porážce marylandské domobrany v bitvě u Bladensburgu se Rossovi muži zmocnili veřejných budov ve Washingtonu, včetně Bílého domu, a vypálili je. Ten samý měsíc byla v evropském Gentu zahájena mírová jednání.
Dvanáctého září se Ross se svými jednotkami pokusil s podporou královského námořnictva dobýt Baltimore. Marylandská domobrana odrazila pozemní útok v bitvě u North Pointu a Rosse zabila. Pevnost McHenry odrazila britské lodě v 25hodinové bitvě, která inspirovala americkou národní hymnu. Britové se vzdali svých plánů na Baltimore, ale brzy zahájili další invazi na pobřeží Mexického zálivu.
Dne 24. prosince 1814 byla podepsána Gentská smlouva a dohodnut mír. Zpráva se však opět šířila pomalu a 8. ledna 1815 se Andrew Jackson utkal s britskými silami u New Orleansu, což vedlo k ohromujícímu, ale nakonec zbytečnému vítězství. Dne 18. února 1815 byla Gentská smlouva oficiálně ratifikována prezidentem Madisonem a národ ukončil válku z roku 1812 s „méně triumfálním pokřikem než úlevným povzdechem“. Během války zemřelo 15 000 Američanů.
Mírové podmínky byly status quo antebellum, „tak, jak tomu bylo před válkou“. Veškerá půda se vrátila původním vlastníkům. Britští agenti přestali podporovat indiánské nájezdníky. Britská obchodní omezení a politika impresí již byla zrušena. Amerika bojovala se svým starým pánem na čestnou remízu a Británie se vyhnula katastrofě v Severní Americe a zároveň porazila Francouze v Evropě. Kanada získala hrdé vojenské dědictví. Válka z roku 1812 je poněkud paradoxní v tom, že vztahy mezi válčícími frakcemi se po válce obecně zlepšily.
Největšími poraženými války však byli původní obyvatelé Ameriky. Mnozí z nich bojovali v naději, že Velká Británie bude v rámci míru trvat na uznání indiánského národa v Severní Americe, ale Britové se během mírových jednání tohoto požadavku rychle vzdali. Navíc bez britských peněz a zbraní ztratili indiáni schopnost bránit svá území a napadat americké osady, což zvýšilo míru americké expanze.
V Americe po válce následovalo půlstoletí, kterému se dnes říká „éra dobrých pocitů“. Příchod světového míru podnítil hospodářské oživení a rozpad federalistické strany, která se ostře stavěla proti válce, odstranil z americké politiky velkou část zášti. Byla to však jen éra, nikoli věčnost. Poté, co Spojené státy získaly svou „druhou nezávislost“, budou muset brzy čelit svému prvnímu hříchu – otroctví.
Další četba
-
Válka roku 1812 ve věku Napoleona Autor: Mgr: Jeremy Black
-
Popálení Bílého domu: Válka roku 1812: James a Dolley Madisonovi a válka roku 1812 Autor: Jane Hampton Cooková
-
Válka roku 1812: A Forgotten Conflict By: Hickey
-
Privateering: Faye M. Kert
-
The Naval War of 1812: Patriots and Profits in the War of 1812: A Complete History By: Theodore Roosevelt
-
Hazard otroků: Gene Allen Smith
-
Občanská válka roku 1812: &Indian Allies By: American Citizens, British Subjects, Irish Rebels, &Indian Allies Autor: Mgr: Alan Taylor