Takhle bude vypadat třetí světová válka

Americké a čínské válečné lodě bojují na moři a střílejí ze všech možných zbraní, od děl přes řízené střely až po lasery. Ve vzduchu spolu bojují neviditelné ruské a americké stíhačky, kterým dělají křídla robotické drony. Hackeři v Šanghaji a Silicon Valley svádějí souboje na digitálních hřištích. A boje ve vesmíru rozhodují o tom, kdo zvítězí dole na Zemi. Jsou tyto scény z románu, nebo se mohou pozítří skutečně odehrát ve skutečném světě? Odpověď zní: obojí.

Velké mocenské konflikty definovaly 20. století: Dvě světové války si vyžádaly desítky milionů obětí a studená válka, která následovala, ovlivnila vše od geopolitiky až po sport. Na začátku 21. století se však zdálo, že všudypřítomný strach z třetí světové války je v našem historickém zpětném zrcátku.

Toto riziko minulosti se však temně vrací. Ruské zábory půdy na Ukrajině a neustálé přelety bombardérů ozdobených rudými hvězdami, které sondují evropské hranice, uvedly NATO do nejvyššího stupně pohotovosti od poloviny 80. let. V Tichomoří se USA a nově silná a asertivní Čína zapojily do masivních závodů ve zbrojení. Čína v posledních několika letech postavila více válečných lodí a letadel než kterýkoli jiný stát, zatímco Pentagon právě oznámil strategii, která ji má „kompenzovat“ novou generací špičkových zbraní. Je skutečně pravděpodobné, že v případě údajného nedávného hackerského útoku Číny na federální záznamy Úřadu pro personální řízení nešlo o kybernetickou kriminalitu, ale o klasický případ takzvané „přípravy bojiště“, tedy získání přístupu k vládním databázím a osobním záznamům pro všechny případy.

Vzniká obava, že vznikající studená válka 21. století s Čínou a jejím mladším partnerem Ruskem by se v určitém okamžiku mohla změnit v horkou. „Americko-čínská válka je nevyhnutelná,“ varovaly nedávno oficiální noviny komunistické strany People’s Daily po nedávných vojenských střetech kvůli právu průchodu a umělým ostrovům postaveným na sporném území. Může to být trochu póza jak pro tvůrce americké politiky, tak pro vysoce nacionalistické domácí publikum: Průzkum Perthského americko-asijského centra z roku 2014 ukázal, že 74 % Číňanů si myslí, že jejich armáda by ve válce s USA zvítězila. Mnoho čínských důstojníků začalo nahlas naříkat nad tím, co nazývají „nemocí míru“, což je jejich termín pro to, že nikdy nesloužili v boji.

Války začínají různými cestami: Jedna světová válka vznikla záměrnou akcí, druhá byla krizí, která se vymkla kontrole. V příštích desetiletích může válka vzplanout náhodně, například tím, že si dvě znepřátelené válečné lodě vymění barvu poblíž útesu, který ani není vyznačen na námořní mapě. Nebo by mohla pomalu vzplanout a vypuknout jako změna uspořádání globálního systému koncem roku 2020, tedy v období, kdy se Čína vojensky rozrůstá takovým tempem, že se vyrovná USA.

Oba scénáře jsou rizikovější proto, že vojenští plánovači a političtí vůdci na všech stranách předpokládají, že v „krátkém“ a „ostrém“ boji, abychom použili běžné fráze, by zvítězila jejich strana. Bylo by to všechno jinak.

Konflikt velkých mocností by byl zcela odlišný od dnešních malých válek, na které si Spojené státy zvykly a o kterých si ostatní naopak myslí, že odhalují novou americkou slabost. Na rozdíl od Tálibánu nebo dokonce Saddámova Iráku mohou velmoci bojovat ve všech oblastech; USA naposledy bojovaly se sobě rovným ve vzduchu nebo na moři v roce 1945. V boji 21. století by však došlo také k bitvám o kontrolu nad dvěma novými doménami.

Životodárná síla vojenské komunikace a kontroly nyní probíhá vesmírem, což znamená, že bychom byli svědky prvních bitev lidstva o nebe. Podobně bychom se dozvěděli, že „kybernetická válka“ je mnohem víc než jen krádež čísel sociálního pojištění nebo e-mailů drbů hollywoodských manažerů, ale i likvidace moderního vojenského nervového systému a digitální zbraně ve stylu Stuxnetu. Znepokojující pro USA je, že v loňském roce tester zbraní Pentagonu zjistil, že téměř každý významný zbrojní program má „významnou zranitelnost“ vůči kybernetickému útoku.

Pro tuto novou realitu je nutný totální posun v myšlení. V každém boji od roku 1945 byly americké síly technologicky o generaci napřed a disponovaly jedinečně schopnými zbraněmi, jako jsou letadlové lodě s jaderným pohonem. Ne vždy se to projevilo rozhodujícími vítězstvími, ale byla to výhoda, o kterou stály všechny ostatní národy. Přesto americké síly nemohou s touto „převahou“ do budoucna počítat. Tyto platformy nejsou zranitelné jen vůči novým třídám zbraní, jako jsou rakety dlouhého doletu, ale například Čína v loňském roce předstihla EU ve výdajích na výzkum a vývoj a je na cestě k tomu, aby se do pěti let vyrovnala USA, přičemž nové projekty sahají od nejrychlejších superpočítačů na světě až po tři různé programy úderů drony dlouhého doletu. A nyní je možné zakoupit hotové technologie, které mohou konkurovat i těm nejmodernějším nástrojům v americkém arzenálu. Například vítězem nedávného testu robotiky se nestal americký obranný dodavatel, ale skupina jihokorejských studentských inženýrů.

V takové válce by pravděpodobně debutovala celá řada technologií připomínajících sci-fi, od systémů řízení boje s umělou inteligencí až po autonomní robotiku. Na rozdíl od ISIS světa však mohou velmoci jít i po nových zranitelných místech špičkových technologií, například hackováním systémů a vyřazením GPS. Nedávné kroky, které podnikla americká námořní akademie, ilustrují, kam by se věci mohly ubírat. Přidala obor kybernetická bezpečnost, aby vytvořila nový sbor digitálních válečníků, a také požaduje, aby se všichni středoškoláci učili nebeskou navigaci, až špičkové technologie nevyhnutelně narazí na starou mlhu a třenice války.

Ačkoli si mnozí vůdci na obou stranách myslí, že by se případný střet mohl geograficky omezit na úžiny Tchaj-wanu nebo okraj Baltského moře, tyto technologické a taktické posuny znamenají, že takový konflikt bude pravděpodobněji zasahovat do domovských zemí obou stran novými způsoby. Stejně jako internet přetvořil naše představy o hranicích, tak by se i válka vedená částečně online.

Civilní aktéři by také byli jiní než v roce 1941. Centrem případné válečné ekonomiky by nebyl Detroit. Místo toho by techničtí maniaci v Silicon Valley a akcionáři v Bentonville ve státě Ark. zápasili se vším, od nedostatku mikročipů až po to, jak přebudovat logistiku a loajalitu nadnárodní společnosti. Nové formy civilních aktérů konfliktů, jako jsou soukromé vojenské firmy Blackwater nebo hacktivistické skupiny Anonymous, pravděpodobně nebudou jen tak sedět na zadku.

Jeden čínský důstojník v jednom z režimních dokumentů tvrdil: „Při vývoji vojenských sil musíme mít na paměti třetí světovou válku“. Ve washingtonských obranných kruzích však panuje daleko odlišný postoj. Jak se loni obával náčelník amerických námořních operací: „Když o tom budete mluvit otevřeně, překročíte hranici a zbytečně si znepřátelíte. Asi máte představu o tom, jak moc s tou zemí obchodujeme, je to ohromující.“

To je pravda, ale jak historické vzorce obchodování mezi velmocemi před každou z posledních světových válek, tak riskantní akce a vyhrocená rétorika z Moskvy a Pekingu v posledním roce ukazují, že už není užitečné vyhýbat se řečem o velmocenské rivalitě 21. století a nebezpečí, že se vymkne kontrole. Musíme si uvědomit skutečné trendy v pohybu a reálná rizika, která hrozí, abychom mohli podniknout vzájemné kroky a vyhnout se chybám, které by mohly způsobit takové epické selhání odstrašování a diplomacie. Tak můžeme příští světovou válku udržet tam, kam patří, v říši fikce.