Bitva v Teutoburském lese (latinsky Saltus Teutoburgiensis): porážka římského vojevůdce Publia Quintilia Varia proti germánským kmenům Cheruského vůdce Arminia v roce 9 n. l.. V této bitvě byly zničeny tři legie (XVII, XVIII, XIX).
Bitva
Noc po druhém dni
Cassius Dio a Tacitus naznačují, že po prvním útoku mohla podstatná část římského vojska pokračovat,
po zajištění vhodného místa, pokud to bylo možné na zalesněné hoře. Poté buď spálili, nebo opustili většinu svých vozů a vše ostatní, co pro ně nebylo nezbytně nutné. pozn. překladatele
Dio výslovně uvádí, že tento tábor byl na místě prvního útoku. Slova „po zajištění vhodného místa“ mohou naznačovat, že se ve skutečnosti nacházel v malé vzdálenosti od úžin Kalkriese, protože Římané se nejprve museli odpoutat od svých nepřátel. Vhodné místo na „zalesněné hoře“ se mohlo nacházet směrem k dnešnímu Osnabrücku, kde by Římané museli překročit Wiehengebirge (neboli Wiehenské vrchy). Tacitus se o tomto táboře rovněž zmiňuje:
Částečně zřícený val a mělká prohlubeň dávaly tušit, že se jedná o roztříštěný zbytek vojska, které zde zaujalo postavení.pozn.
Zřejmým místem pro překročení Wiehengebirge by bylo okolí dnešního Engteru.
Třetí den
Cassius Dio pokračuje ve svém vyprávění tím, že Římané po spálení svých vozů postupovali třetího dne o něco lépe,
a dokonce dosáhli otevřené krajiny, i když se neobešli beze ztrát. Když odtud vyrazili, ponořili se opět do lesa, kde se bránili proti útočníkům, ale utrpěli při tom největší ztráty. Protože se museli zformovat v úzkém prostoru, aby jezdectvo a pěchota společně mohli nepřítele srazit, často se sráželi navzájem i se stromy.Poznámka
Máme-li věřit Diovi a předpokládáme-li, že tábor s „padlým valem“ na „vhodném místě“ byl někde u Wiehengebirge, a přijmeme-li, že zbytky vojska táhly k Lipp, není bezdůvodné se domnívat, že „otevřenou krajinou“ je rovina západně od dnešního Osnabrücku, která se nachází mezi Wiehengebirge na severu a na jihu horským pásmem, které bylo v 16. století mylně nazýváno Teutoburger Wald (Teutoburský les). Pokud se za aktuální poznámkou, že se vojsko „opět ponořilo do lesa“, skrývá nějaká skutečnost, pak zbytky legií pochodovaly po středověké cestě do Münsteru a začaly přecházet Teutoburský les.
Dio se zmiňuje o selhávající komunikaci mezi jízdou a pěchotou a je zajímavé, jak nám Velleius Paterculus nabízí něco, co se musí blížit výkladu pěšáka:
Vala Numonius, poručík Varův, dal strašlivý příklad tím, že nechal pěchotu bez ochrany jízdy a na útěku se pokusil dosáhnout Rýna se svými jízdními oddíly. Štěstěna se mu však za jeho čin pomstila, neboť nepřežil ty, které opustil, ale zemřel při jejich dezerci. pozn
Vojáci museli odpoledne začít stoupat na Teutoburský les, byli znovu přepadeni a utrpěli těžké ztráty. Nepřátelské síly se zvětšily, protože mnozí z těch, kteří zprvu zaváhali, se nyní přidali k Arminiově armádě. Žádný autor se nezmiňuje o tom, že by Římané dokázali vybudovat tábor, ale v oblasti dnešního Lengerichu se snad kdysi podařilo objevit archeologické naleziště srovnatelné s Kalkriese.
Den čtvrtý
Zbylí římští vojáci tedy pokračovali dál a museli dosáhnout údolí Emže. Bývalý guvernér Germánie Lucius Domitius Ahenobarbus nechal mezi Ems a Lippe vybudovat pontes longi. Přestože tato úzká cesta procházela rozsáhlými bažinami, byla to alespoň cesta, kterou legionáři znali. Zbývající Římané však byli stále obklopeni rostoucím počtem germánských bojovníků. Cassius Dio:
Stále postupovali vpřed, když se rozednilo čtvrtého dne a opět je přepadl prudký liják a prudký vítr, který jim bránil jít vpřed a dokonce i bezpečně stát, a navíc je připravil o možnost používat zbraně. Nemohli totiž úspěšně zacházet se svými luky ani oštěpy, a to ani se svými štíty, které byly úplně promočené. Naproti tomu jejich protivníci, kteří byli z větší části lehce vyzbrojeni a mohli se volně přibližovat a vzdalovat, trpěli bouří méně. poznámka
Situace byla beznadějná. Všechny prameny se shodují, že Varus a jeho důstojníci si vzali život, a Dio uvádí, že se tak stalo čtvrtého dne. Muselo se to odehrát někde v údolí Emže, východně od dnešního Münsteru, a je zajímavé, že Tacitus vypráví, že několik let po bitvě se římskému veliteli jménem Caecina, který se nacházel ve stejné čtvrti, zdálo, že viděl Vara. Tacitus také říká, že Arminius, který Caecinu pronásledoval, vyvolával obraz poražených legií. Tyto řádky Tacitových análů zřejmě potvrzují, že Varus zemřel někde v údolí Emže. poznámka
Zničení římské armády
Římská armáda se nyní pravděpodobně rozpadala. Mnoho prostých vojáků následovalo Varův příklad, několik se jich vzdalo, jiní se pokusili o útěk. V tomto okamžiku začínají naše prameny podávat velmi rozdílné informace, což pravděpodobně souvisí s tím, že jsou (nepřímo) založeny na výpovědích očitých svědků – ti již nepatřili k pravidelné armádě.
- Paterculus, který osobně znal téměř všechny zúčastněné, vypráví, že důstojník jménem Ceionus navrhl kapitulaci, a popisuje, jak jiný důstojník jménem Caldus Caelius spáchal sebevraždu.
- Florus, který cituje pramen napsaný mezi lety 17 a 40, se zmiňuje o tom, že jeden z vítězů vypíchl jednomu právníkovi oči a zašil mu ústa se slovy: „Konečně jsi, ty zmije, přestal syčet.“
- Florus, který cituje pramen napsaný mezi lety 17 a 40, se zmiňuje o tom, že jeden z vítězů vypíchl právníkovi oči a zašil mu ústa. Říká také, že jednomu praporečníkovi se podařilo uprchnout s orlicí, kterou zakopal v bažině.
- Tacitus, citující Plinia Staršího, se zmiňuje o tom, že na malém pahorku, kde Arminius oslovil své muže, byli zajatci ukřižováni a pohřbeni zaživa a že orlí standarty byly znesvěceny.
- Dio zřejmě popsal masakr mezi Římany, ale v jeho textu je mezera, takže nevíme, co přesně vyprávěl.
Tím by příběh skončil, ale je tu pozoruhodné pokračování. Paterculus i Dio pokračují ve svém vyprávění popisem obléhání pevnosti Aliso – jediné, která nebyla dobyta germánskými bojovníky. Muselo se jednat o osadu poblíž Lippe, snad Haltern nebo Oberaden. Zdá se, že alespoň někteří z těch, kdo přežili bitvu v úžině Kalkriese, se dokázali dostat do bezpečí této pevnosti.
.