10. Sam Houston Coliseum; Houston, Texas; 19. srpna 1965
Francouzské, frenetické, rychlejší než obvykle, dva koncerty Beatles v tento den představují upocený zenit beatlemánie. Kapela dorazila do Houstonu ve dvě hodiny ráno, aby ji přivítaly falangy fanoušků. O to, která show obsahuje více kinetické energie, se hází desetník, zčásti proto, že fanoušci se nemohou dostat dostatečně blízko k pódiu, což způsobuje, že konferenciér Russ Knight, místní DJ známý jako „The Weird Beard“, řádí do mikrofonu jako šílenec. Jedno z jeho chraplavě pronášených napomenutí končí slovy: „Tohle je houstonská divize Security Beatle.“ Lennon se mu opakovaně vysmívá, jako by to byl ředitel školy z dob Quarrymen. „Moc vám děkuju, to bylo báječné.“ Když si nahrávku poslechnete, zní to, jako by Beatles byli zalití potem a líbilo se jim to. Druhé vystoupení je možná postupně lepší, a to kvůli verzi písně „Can’t Buy Me Love“, která zvyšuje naléhavost studiového záběru, s obličejovým melírem kytarového sóla George Harrisona.
9. září. Candlestick Park; San Francisco, Kalifornie; 29. srpna 1966
Čas vyčistit staré bromy o tom, že Beatles byli na svém posledním americkém turné odpadem. No, měli své večery, kdy byli odpadem. Ale protože Beatles věděli, že to bude jejich poslední koncert na turné, udělali to, co Beatles obvykle dělali, a udeřili na velkou cinkavou strunu potomků. Jak vám řekne každý baseballový fanoušek, v Candlestick Parku foukalo jako v pekle, a tak tomu bylo i v tento den, a na záznamu koncertu, který pořídil tiskový mluvčí Beatles Tony Barrow, je zvuk trochu rozfoukaný. To, že se kazeta přeruší uprostřed maniakálně chraplavé verze písně „Long Tall Sally“, je příhodné. Historie nemá jasně vyznačené začátky a konce. „John se chtěl vzdát víc než ostatní,“ řekl by Ringo Starr. „Měl toho dost.“ Jeho zpěv na turné v roce 1966 by mohl být cvičením v nedbalém zpěvu ve sprše, ale tady mu to šlape, a dokonce ze své kytary vymámí několik tónů „In My Life“, když kapela odchází z pódia. Jejich večerní služby jim vynesly 90 000 dolarů.
8. Koncertní síň; Filadelfie, Pensylvánie; 2. září 1964
Beatles měli na tento koncert špatnou náladu, trápilo je, že v publiku vidí jen bílé tváře. Jejich hudební rozčilení bylo zachyceno v rozhlasovém vysílání na stanici WIBG a vznikl tak jeden z nejlépe znějících živých záznamů Beatles. Starr v závěru skladby „Boys“ předvádí tah ve stylu „chtěl bych, aby kapela trochu zpomalila, ale také ne úplně“, když vykřikuje „all right!“, což je částečně prosba, částečně přiznání radosti. „If I Fell“ byla ještě povedenější než obvykle. Během celého amerického turné v roce 1964 se McCartney a Lennon potýkali se svou harmonií a v určitém okamžiku vybočili z řady tak, že se pak začali navzájem pobízet vejci, aby zněli ještě absurdněji. Křičí „Klid, teď!“ na někoho poblíž přední části pódia, kdo křičí, když píseň začíná. „I Want to Hold Your Hand“ má skutečnou rytmickou plavnost a švih; při jejím poslechu si připadáte, jako byste pluli v Mrtvém moři a přitom poslouchali, jak Count Basie řeší Merseybeat.
7. Festival Hall; Melbourne, Austrálie; 17. června 1964
Ringo Starr byl v době turné Beatles těžce zkoušený muž. Velká část jejich zvuku byla vybudována z toho, co dělal u své soupravy, a boj s ječícími fanoušky pro něj byl větší výzvou než pro ostatní. Na tomto turné za bicí usedl Jimmy Nicol, zatímco Starr bojoval s angínou místo s teenyboppery. Dva koncerty v tento den znamenaly jeho návrat a ten druhý je obzvlášť zajímavý. Jeho spoluhráči jsou zjevně nadšení, že je bubeník zpátky. Je to jediný případ v historii Beatles, kdy se dá říct, že zahráli našlapanou verzi písně „Till There Was You“, kdy se Starr opírá do svých tomů, zatímco Lennon brousí akordy na rytmickou kytaru. McCartney se ujímá uvítacího ceremoniálu se slovy: „Je to pro nás všechny moc příjemné, že je tu teď s námi zase Ringo!“. Jak se dalo očekávat, dav se opět přidává s kakofonií radosti bez okovů, ale náš pan Starr tento večer nezazpívá – příkaz lékaře.
6. Empire Theatre; Liverpool, Anglie; 7. prosince 1963
Jaká je to zábava. Empire je místo, kam Beatles chodili sledovat své rané rockové &rolové hrdiny, a zde se stalo místem, na kterém se rozloučili se svým rodným městem, když je pohltil celý svět. (Nebo oni pohltili jeho – něco na ten způsob.) Málokdy se nám podaří získat dochovaný záznam celého koncertu Beatles z doby před jejich globální nadvládou. Do dobytí Ameriky zbývá pár měsíců a tenhle koncert má v sobě sladkost díky svému pocitu „jsi jedním z nás“. Každý z nás by Beatles v Cavernu viděl. McCartney obvykle uváděl píseň „Till There Was You“, ale Lennon se této povinnosti ujal tento večer a dodal: „spousta z vás si to bude pamatovat z Cavernu.“ A taky že ano. Most skladby „This Boy“ s kvílivým, obnaženým Lennonovým vokálem předznamenal závěrečný koncert, kdy zazněly skladby „Money“ a „Twist and Shout“. Byla to megararita a bylo to naposledy, kdy kapela zahrála obě písně na jednom koncertě, ale i když to v hamburských dnech udělala, rozdělila je mezi sebe, aby šetřila Lennonův krk. Navíc je prostě po celou dobu cítit, že jsou Vánoce a že se bavíte s dobrými přáteli a rodinou.
5. Washington Coliseum; Washington, D.C.; 11. února 1964
První koncert v USA. Historičtější už to nebude, ledaže byste doručili jeden z největších setů v dějinách rock &rollu, a bim bam, ozval se zvonek, Beatles jsou tu s balíčkem pro vás. Je roztomilé vidět, jak začínají s Georgem Harrisonem, který zpívá „Roll Over Beethoven“, protože jejich myšlenka je zjevně taková, že, no, jsme tu noví, jsme Angličané, asi by chtěli na začátek nějakou píseň od někoho z nich. To znamená, že v dalším čísle, „From Me to You“, které společně zpívají Lennon a McCartney, by ti dva prakticky ukusovali kousky z mikrofonu ve snaze ukázat, co umí. Souhra Starra a Harrisona při kytarovém sólu druhého jmenovaného během „I Saw Her Standing There“ je stejně nabitá jako šílený kytarový souboj, který o pět let později uzavře „The End“ na Abbey Road. Starr nikdy nebubnoval s větší zuřivostí. Šťastnou divokostí, ale přesto divokostí. Mám tě v hrsti, Ameriko.
4. Circus-Krone-Bau; Mnichov, Německo; 24. června 1966
Ano, tenhle koncert je nedbalý. A pokud si chcete zahrát hru na počítání chyb, mohli byste s tím, co z tohoto setu Beatles zbylo, vydržet hluboko do noci. Ale takhle museli znít, když se v letech 1961 a 1962 na Reeperbahn schylovalo k pozdní noci. Beatles to na svém posledním světovém turné určitě pořádně rozjeli. Na dochovaných nahrávkách jejich tokijských koncertů, které začínají týden po tomto německém vystoupení, je sice skvělá věrnost, ale při této věrnosti si všimnete jejich sterility. Beatles byli v hloubi duše pumpovací rhythm &bluesová kapela plná krve a hřmění. A tak je na místě, že tuto výhybku naposledy přehodili při svém návratu do Německa, kde si kdysi brousili zuby na vlčí pointy. Jedná se o první verzi skladby „Yesterday“ v plné sestavě. Znějí, jako by byli na nohou už příliš dlouho, ale přesto vás chtějí pořádně rozparádit. Nezapomeňte: Revolver už je v plechovce a vyjde za měsíc a půl poté, co tu John Lennon zazpívá „Rock and Roll Music“. Posloucháte ji a říkáte si, že kdyby si měl vybrat místo, kam by chtěl uložit svou věrnost, možná by to bylo spíš k panu Chucku Berrymu než k „Tomorrow Never Knows“.
3. Palais de Sports; Paříž, Francie; 20. června 1965
Jediný případ, kdy Beatles po své slávě vystoupili s přídavkem, byl tento pařížský večerní koncert. Rok předtím se Beatles v Paříži příliš nedařilo; po neúspěšném prvním pokusu zde zaznělo řádné dobývání. Je to také jeden z případů, kdy je zpěv davu při refrénu písně „Can’t Buy Me Love“ přínosem. Setlist je oslnivou směsicí, v níž se mísí vždy letně znějící materiál Beatles for Sale s několika kopáky z alba A Hard Day’s Night a singly jako „I Feel Fine“ (který se svým ošemetným kytarovým úvodem a latinskoamerickým houpavým rytmem nebylo nikdy snadné vyloudit) a novinkou „Ticket to Ride“. V závěrečné „Long Tall Sally“ je McCartney jako opařený a téměř pronáší slova „Everything’s all right“. Pravda při tom.
2. Apple Rooftop; Londýn, Anglie; 30. ledna 1969
Na střechu! Neschopni dokončit projekt Get Back, cítíce se vězni studia, Beatles obrátili sekvenci z filmu A Hard Day’s Night, kdy se řítili po požárním schodišti za vysvobozením, a místo toho zamířili vzhůru. Jednorázovka všech jednorázovek, na které samozřejmě není žádné platící publikum, jen místní kancelářští pracovníci s nevěřícně vystrčenými hlavami z oken. Třikrát si zazpívají „Get Back“. Lennonova kytara je příliš hlasitá, když hraje hlavní roli, a objevují se policisté. Je to jediná příležitost, kdy můžeme slyšet Beatles v živém kontextu v době, kdy každý z hráčů patřil ke světové špičce ve hře na svůj nástroj. George Harrisona jako kytaristu můžete milovat kolem roku 1965, ale až v letech 1968-69 dosáhl úrovně Jeffa Becka/Erica Claptona/Micka Taylora. Je příznačné, že skladba „One After 909“ obsahuje jedno z nejlepších kytarových sól, které kdy od kohokoli uslyšíte. Duch záškoláctví, legrace, sbližování se s kamarády prostupuje každým tónem, každým vyčůraným vtípkem mezi písněmi. Než se McCartney 6. července 1957 setkal s Lennonem, poprvé ho viděl na korbě valníku, jak zpívá písničku a mění text, aby poškádlil svou tetu Mimi, a stejně tak teď duo škádlí policii, která přišla učinit přítrž jejich nadměrně hlasité zábavě, i když víte, že by si přála, aby se do ní mohla zapojit.
1. Karlaplansstudion; Stockholm, Švédsko; 24. října 1963
Dříve se proslýchalo, že v sedmdesátých letech John Lennon prohledával obchody s deskami v Greenwich Village a hledal nahrávku tohoto setu ze Švédska. Pokud byste chtěli tvrdit, že je lepší než Dylan v Manchester Free Trade Hall nebo Who v Leedsu, váš argument by si přinejmenším zasloužil být vyslyšen. Je to prvotní. Má v sobě jemnost. Je to nejhlasitější rock &roll, jaký kdy kdo do té doby nahrál. Koncert byl vysílán ve Švédském národním rádiu, takže dochovaný zvuk je bezvadný, se spoustou robustního, účinného zkreslení z kytarových zesilovačů. Byl to jejich první koncert mimo Anglii po dosažení hvězdné slávy. Při začátku skladby „Money“ ječí a snaží se donutit Lennona, aby se dostal o další příčku výš ve své hlasové intenzitě. To se mu podaří. V coververzi „You Really Got a Hold on Me“ od Smokyho Robinsona a Miracles jsou bezvadně sehraní a závěrečná „Twist and Shout“ dává zabrat svému slavnému studiovému protějšku. Tohle je kapela, která objevuje, jak mocná může být, i když věděla, že je zatraceně mocná. Ale jako by si uvědomovali, že jsou lepší, než věděli, že jsou, a není to tak, že by jim chybělo sebevědomí. Tohle je zatraceně slavný zvuk.