Oud neboli arabsky al-ʿūd je na západě pravděpodobně nejznámější jako předchůdce evropské loutny; v dějinách staré hudby však žije vlastním samostatným životem, který má kořeny ve středověké kulturní výměně mezi východem a západem. Víme například, že oud hrál důležitou roli v hudebním životě královského dvora v Kastilii (v dnešním Španělsku) ve 13. století, a tím téměř jistě i v hudebním životě na Pyrenejském poloostrově obecně. Byl však oud pražcový, bezpražcový, nebo obojí? Jak se západní hudebníci dostali ke hře na východní nástroj? A vznikl oud skutečně z vyschlých lidských ostatků?
Co je to oud?
Slovo oud v arabštině, al-ʿūd, znamená doslova dřevo. Zadní strana je vyrobena z několika pásů ohýbaného dřeva, které jsou slepeny do tvaru mísy, s plochou dřevěnou ozvučnou deskou. Stejně jako všechny rané drnkací nástroje má oud rozetu neboli růžici, ozdobný vyřezávaný zvukový otvor. Dřevo se může zdát jako samozřejmý a prozaický název nástroje, možná se tak jmenuje proto, aby označil dřevěnou rezonanční desku, a ne desku vyrobenou z napnuté zvířecí kůže.
Je navlečen na strunách (párech strun) vyrobených ze střev, zpracovaných z tenkých ovčích střev, stejně jako většina strun nástrojů ve středověku. Až do 15. století, kdy přibyl pátý, byly struny čtyři a hrálo se na ně dřevěným trsátkem, které se později změnilo na orlí brk.
Původ
Tradičně se vypráví, že Lamak, šestý Adamův vnuk (úplně první), pověsil ostatky svého syna na strom a z vyschlé kostry vytvořil první oud na světě. Úhel odstupu chodidla od nohy vysvětluje ohnutou krabičku na kolíky. Pokud jste obeznámeni s anglickou písňovou tradicí a jejími americkými odnožemi, bude vám toto téma povědomé: podobně existuje spousta písní, kde se z ženských těl dělají housle, harfy a banja.
Nikdo s jistotou neví, jak daleko do minulosti oud sahá a zda je jeho původ v Persii, Arábii nebo jinde. Patří do něčeho, co můžeme volně nazvat „rodinou“ podobných nástrojů, ale vysledovat vztahy mezi různými větvemi domnělého a sporného rodokmenu je plné obtíží a měli bychom se vyvarovat domnělých tvrzení, která postrádají jasné důkazy.
Podle toho, čemu jste ochotni věřit, se oud mohl poprvé objevit mezi lety 3500 a 3200 př. n. l., ale jsou to tak vágní vyobrazení, že to může být téměř cokoli. První doklady nástrojů, o kterých můžeme skutečně říci, že jsou to oudy, jsou v umění íránské éry Sásánovců, poslední íránské říše před nástupem islámu, v letech 224 až 651 n. l.
Východ a západ
Obvykle pod pojmem stará hudba rozumíme středověkou, renesanční a barokní západní hudbu, ale k zařazení oudu máme dobrý důvod: tehdy stejně jako dnes jsou tyto geografické, kulturní a hudební hranice propustné a zejména ve středověké hudbě se rozdíly mezi východem a západem mohou brzy stát nemožnými. Ve středověku si lidé z východu a západu nejen vybíjeli sedm zvonů v křížových výpravách, ale také obchodovali a zapojovali se do plodné kulturní výměny.
Alfonso X., „Moudrý“, 1221-1284, byl králem Kastilie a dalších oblastí v dnešním Španělsku a Portugalsku a nic neilustruje šíření oudu z východu na západ lépe než jeho vláda – doslova ilustruje. Během své vlády napsal a objednal velké množství knih, jejichž témata sahala od umění a literatury až po vědecké texty přeložené do kastilštiny z arabských originálů. Nejvýznamnější z Alfonsových knih pro náš účel je Cantigas de Santa María, sbírka 420 písní k oslavě Panny Marie, kterou napsal Alfons za pomoci anonymních dvořanů. (Článek o složení Cantigas naleznete zde.) Jeho melodie byly převzaty z církevních zdrojů nebo populárních melodií z obou stran Pyrenejí, včetně některých odvozených z provensálských trubadúrských písní. Cantigas, které vznikly asi v letech 1257-1283, jsou bohatě ilustrovány obrázky hudebníků a poskytují nám mnoho informací o tehdejších nástrojích. Ačkoli je oud východním nástrojem, který se do Evropy dostal v 9. století prostřednictvím maurské nadvlády na Pyrenejském poloostrově, jedním z pozoruhodných rysů vyobrazení tří oudů v Cantigas je, že na všechny hrají západní křesťanští hudebníci. Dva z těchto oudů jsou v záhlaví tohoto článku, třetí je uveden níže.
Hrát či nehrát na oud
Ačkoli v některých částech světa, kde se na oud hrálo, například v Íránu, byly oudy hrány po celé 10. až 17. století, byly vždy v menšině. Po většinu své historie a na většině míst byl oud bezpražcový a i v Íránu se od pražců začalo upouštět v 16. století.
Šíření a obliba oudu
Po nejasných počátcích se obliba oudu rozšířila po Středomoří, Blízkém východě a severní a východní Africe, kde je populární dodnes.
Mezi lety 1300 a 1340 byl oud Evropany natolik upraven, že se z něj stal jiný a samostatný nástroj, středověká loutna. Něco málo po roce 1400 byly západní loutny stále více fretované a do roku 1481 se středověká loutna vyvinula v renesanční loutnu, nejdůležitější západní nástroj tohoto období, který do té doby zrcadlil význam oudu na východě.