Rum. Cola Cuba Libre s limetkou a ledem
Getty
V nekonečně zajímavé knize Rusové z roku 1976 vysvětloval tehdejší šéf moskevské kanceláře New York Times Hedrick Smith převážně americkému publiku roztrpčenému čekacími dobami na benzin, že v Sovětském svazu se stojí fronty na každé spotřební zboží. Takový byl život typického sovětského občana v dobách vládní kontroly z velitelských výšin.
Smithova kniha se mi vybavila při čtení nových fascinujících pamětí Davida Ariosta This Is Cuba: Americký novinář v Castrově stínu. Ariosto byl v roce 2009 přidělen do havanské kanceláře CNN, a i když si představoval „rozpadající se miláček ostrova“, brzy pochopil, proč jsou Havana a Bagdád jedinými lokalitami, které hodnotí „měsíční stipendium za strádání“ od CNN. Jak se vyjádřil, „nedostatek a téměř neustálý přízrak sledování se mísil s frustrací z byrokracie“ na cestě k pěkně těžké existenci.
Už jste někdy byli v Miami? V létě? Představte si, že jste 70 mil jižně od Miami ve městě, kde řídká klimatizace často vypovídá službu, čím větší je horko. Ariosto takové podmínky snášel, a to se mu jako americkému novináři v tomto poněkud zchátralém národě dařilo poměrně dobře. Představte si tedy životní podmínky typického Kubánce. Když se zamyslíte nad tím, jak by se tam žilo, pochopíte, že to není jen komunismus, který vysává energii obyvatel této země. Samozřejmě, pokud by motiv zisku byl po celá ta léta základem existence Kuby, pak lze s jistotou říci, že interiéry země by byly dobře vychlazené. Taková je genialita volného trhu. Ariosto se neskrývá před smutnou pravdou, že tržní síly byly na Kubě, jíž byl svědkem, do značné míry zadušeny, což mělo předvídatelné výsledky.
Na začátku svého pobytu tam Ariosta kontaktovala sousedka kvůli něčemu, co vypadalo jako rande. To se novináři vzhledem k izolovanosti ostrova zjevně zamlouvalo, ale potřeboval takříkajíc zásoby. Žádný problém, stačí zajít do obchodu s potravinami pro pivo, mléko, sušenky, zeleninu a zbytek? Ne tak rychle. „Tohle je Kuba,“ a to je v této nejnefunkčnější zemi neustálý refrén.
Ariosto dorazil do Supermercado 70 v sobotu kolem 13:00, aby zjistil, že „trh byl vybrakovaný. Jen roztroušené osaměle zabalené zboží v řadě za řadou prázdných regálů“. Když se Ariosto zeptal na kuřecí maso, usměvavý prodavač mu odpověděl: „Dnes tu žádné kuřecí maso není.“ Když se zeptal na sýr, prodavač se „téměř rozesmál“. Nakupující, kteří toužili nakoupit byť jen část toho, co skutečně potřebovali, věděli, že se u obchodů s potravinami stojí fronty už brzy ráno. Čtenáři si asi dovedou představit, kam tento příběh směřuje. A není to tak, že by Ariosto nebyl varován.
Jeho spolubydlící mu řekl, že „co ve Státech trvá třicet minut, tady zabere celý den. Někdy i víc.“ Jak to Ariosto vysvětlil o výletu do obchodu, který by v USA zabral celých deset (?) minut (méně času, pokud by se doručoval; doručení je pojem, který na Kubě neexistoval): „Pivo, toaletní papír, mléko, sušenky a pár kousků zeleniny, to bylo vše, co jsem měl ukázat za celé odpoledne nakupování.“ Rozmazleným Američanům frustrovaným z toho, že Facebook, Google, Amazon a další využívají jejich informace k tomu, aby pomohli podnikům přesněji cílit na jejich individuální přání a potřeby, by prospělo přečíst si o Ariostově zkušenosti z obchodu s potravinami, aby se dozvěděli, jak se žije, když údajné poskytovatele služeb ani trochu nezajímá, co se vám líbí a nelíbí…
Aby bylo jasno, Kuba byla – a stále do značné míry je – katastrofou. Ariosto se příliš nevytáhl, pokud tento recenzent může říci, s předvídatelnou výjimkou jeho pojednání o americkém embargu. A i tam Ariosto alespoň nepřímo uznává, že embargo a sankce nejsou tím, co Kubu brzdí.
To, co ostrov brzdí, je, že lidé nejsou svobodní, a zejména nebyli svobodní v letech (2009-10), kdy Ariosto působil v havanské kanceláři. Novinář poznamenává, že průměrný měsíční plat tehdy činil 24 dolarů, že Kuba se může pochlubit nejnižší penetrací internetu na západní polokouli (velmi občasný a velmi pomalý přístup se rovnal „čerstvému přílivu dopaminu“ pro lidi odříznuté od velké části světa) a že extrémní chudoba nutila dospívající dívky k takovým formám práce, které by ty, kteří měli to štěstí a netrpěli kolektivistickým vedením, vyděsily. Čtenáři si mohou představit, o jaká povolání jde v narážkách, a je to připomínka toho, jak krutý je život tam, kde je zisk do značné míry nelegální.
Jakýkoli režim samozřejmě nemůže zcela zabít individuální kapitalistický motiv, který je přirozený jako dýchání. Existují černé trhy, na nichž se obchoduje s prozaickým zbožím typu žárovek, záclonových tyčí a umyvadel. Komické a smutné zároveň je, že po odchodu z dočasného bydlení v hotelu Nacional (Ariosto poznamenává, že jedna noc v hotelu vyhrazeném výhradně pro ne-Kubánce by typického Kubánce stála dvouletý výdělek) se autor přestěhoval do nájemního domu na jednom z lepších havanských předměstí (Miramar). Nedlouho poté mu bylo ukradeno umyvadlo. To by samo o sobě překvapilo většinu Američanů, ale na Kubě se většinou nic nedalo rychle nahradit. Všechno trvalo měsíce. Ještě znepokojivější bylo, komu by Ariosto mohl o krádeži říct. Jak se vyjádřil: „Jaký má člověk postup, když lidé, kterým by krádež nahlásil, jsou právě ti, kteří ji umožnili?“
Hlavní věc je, že lidé docela jednoduše museli krást nebo museli obchodovat na černém trhu, aby získali ty nejzákladnější věci. Jinak se na všechno čekalo nekonečně dlouho. Na obyčejnou zapalovací svíčku do motorového skútru se čekalo týdny, totéž na součástku nutnou k provozu domácí klimatizace v podnebí, kde byla nezbytná, a totéž na součástky do auta. Pokud jde o automobily, je zdánlivě dobře známo, že americké automobily z padesátých let se nacházejí po celém ostrově. Kde to začíná být zajímavé, je to, co by taxikáři řekli Ariostovi, kdyby nastoupil do jejich otlučených pomníků minulosti: „Suave, suave“, říkali by mu, což znamená „jemně, jemně“ zavřít dveře auta. Stejně jako díly na cokoli jiného, i ty na auta se mohly dlouho hledat. Rozbité dveře mohly řidiče zdržet na silnici celé měsíce.
Svět, s nímž se Ariosto setkal, byl jednoduše nadpozemský a něco, co Američané podivuhodně bombardovaní světovou spoustou zjevně nemohli pochopit. Vskutku, představte si, že by byl nedostatek všeho. Pozoruhodné je, že navzdory dlouholetému zastavení přímého obchodu mezi americkými a kubánskými výrobci Ariosto upozorňuje čtenáře na něco překvapivého: v případě zemědělského a zdravotnického zboží byly učiněny výjimky, takže v době Ariostova pobytu byly USA čtvrtým největším obchodním partnerem Kuby. Toto číslo by bylo zjevně mnohem vyšší, kdyby se započítaly balíčky od kubánských Američanů. Více o tom za chvíli.
U zdravotnictví a lékařství to začíná být zajímavé hlavně proto, že Ariosto opět netahá za nos. I když uznává, že důraz diktatury na zdravotní péči možná vedl k rozvoji docela dobrých lékařů, je mu jasné, že realita kubánského zdravotnického systému je „mnohem nuancovanější než růžový portrét, který nám zprostředkoval Michael Moore ve svém dokumentu Sicko z roku 2007, v němž je Kuba zemí levných léků a lékařů zdarma“. Ariosto poznamenává, že výrazný pokles výskytu cukrovky 2. typu v 90. letech 20. století byl spíše důsledkem zásobování potravinami na úrovni hladomoru, takže Kubánci enormně zhubli, než známkou moudré lékařské péče nebo užívání léků. Pokud jde o přístup k lékům, „regály v lékárnách byly podle Ariosta často prázdné“, zatímco lékařská péče byla na úkor nejchudších Kubánců poskytována na příděl (jako že nebyla příliš dostupná), a to navzdory platným zákonům, které nařizovaly, že „nemá existovat ‚žádný nemocný, kterému by se nedostalo dobré lékařské péče'“. Ariosto naznačil, že černošským obyvatelům ostrova se dostávalo nejméně lékařské péče ze všech. Rovnost nelze nařídit v rozporu se sny politiků, což platí nejvíce ve společnostech postavených na krutém přeludu rovnosti.
Zajímavé na zemi definované nedostatkem zdánlivě všeho je, že existuje jeden produkt, který je považován za produkt s prediktivními vlastnostmi (nebo by se dalo tvrdit, že Ariosto byl poněkud ironický), pokud jde o budoucí nepokoje. Řeč je o pivu. Podle Ariosta, pokud pivo Bucanero nebo Cristal „nebylo na skladě, bylo to znamení – vskutku zvěstovatel – těžších časů, které nás čekají.“
Ariostova kniha je úžasná a vidět váš recenzentský výtisk znamená vidět stránku za stránkou poznámek. Při čtení knihy Tohle je Kuba se málokdy stane, že otevřete stránku a nenajdete informace, které jsou divácky přesvědčivé.
Pokud existuje nějaká podstatná kritika, je to ta, která již byla naznačena. V celé knize Tohle je Kuba se Ariosto odvolává na americké sankce, embargo a další americká opatření, která mají pomoci vysvětlit nedostatek kreditních karet na ostrově, nedostatek potravin, nedostatek součástek atd. To je nesprávné.
Jak to víme, je fakt, že na USA uvalily embargo například arabští členové OPEC v 70. letech, ale embargo bylo zcela bezzubé. Američané stále spotřebovávali „arabskou ropu“ díky tomu, že ji kupovali od těch, na které arabské země embargo neuvalili. „Ropné šoky“ 70. let nebyly ropnými šoky, ale spíše důsledkem klesajícího dolaru, který zvyšoval ceny všech komodit citlivých na pohyb dolaru. Pokud se vrátíme do doby první světové války, americké embargo uvalené na Německo se časově shodovalo s prudkým nárůstem amerického vývozu do skandinávských zemí. Čtenáři jistě pochopili hádanku. Američané stále obchodovali s Němci, i když prostřednictvím skandinávských zemí, na které nebylo uvaleno embargo.
Zjednodušeně řečeno, výroba je výrazem touhy dovážet. Stejně tak neexistuje žádný „dovoz“ (ať už ze sousedství, nebo z jiné země), chybí-li nejprve výroba. Kuba je chudá a byla zasažena obdobími podobnými hladomoru, protože podle Ariosta vláda vedená Fidelem Castrem znárodnila soukromé vlastnictví a nakonec přijala zákon, který „umožnil vyvlastnění všech cizích majetků“. Žádné soukromé vlastnictví a žádné investice zvenčí, které by umožnily vyšší produktivitu práce. Zde je problém; stejně jako v případě, že by na Kubě existovala ekonomická svoboda, pak je také pravda, že americké sankce by mnoho neznamenaly. Kubánci by masově dováželi od Američanů, i když nepřímo. Finance jsou globální, a protože jsou, kreditní karty a další formy financování by byly v ekonomicky svobodném státě hojné.
Pozoruhodné je, že Ariosto alespoň implicitně uznává všechny výše uvedené skutečnosti za pravdivé. Ačkoli často zmiňuje americké sankce a další údajné americké překážky prosperity, zmiňuje se po celou dobu o neustálém přílivu výrobků z USA, mezi něž patří kávovary, mikrovlnné trouby, širokoúhlé televizory plus pravděpodobně největší symbol amerického kapitalismu současnosti: iPhone. Zásadní přitom je, že kdyby byli Kubánci svobodní, nemuseli by se spoléhat na štědré příbuzné. Řečeno jasněji, země nikdy nemají problém s embargem nebo dovozem, ale vždy mají problém s nedostatkem výroby. Ten kubánský měl kořeny v tom, že její lidé nebyli svobodní.
To vede k otázkám, co nás čeká. Pokud jde o to, co může přijít, je smutné, že Kuba vůbec byla problémem. Ariosto poznamenává, že vzhledem k tomu, že její ekonomika má velikost Delawaru, má zdánlivě jediný moderní zájem o Kubu kořeny v „nostalgii“. Ariosto to vystihl. Zároveň se ptá, proč nás to vůbec zajímalo? Tím, že jsme se starali, jsme Fidelovi Castrovi zajistili celosvětové postavení, kterého by sám nikdy nedosáhl. Dalo by se namítnout, že totéž děláme i dnes s naším podivným strachem z Íránu a Severní Koreje.
Ačkoli je Barack Obama dnes v USA polarizující postavou (jako ostatně všichni prezidenti obecně), zde se píše, že se mu to povedlo, když usiloval o normalizaci vztahů s Kubou, přestože Ariosto poznamenal, že za to dostal jen velmi málo. Pokud ano, tak co s tím? Embargo a sankce v první řadě nikdy neměly smysl. Pravděpodobně ublížily kubánskému lidu, kterému měly pomoci, tím, že Castra opět vynesly na místo, na které jeho slaboduché slintání o kolektivismu nikdy nemohlo dosáhnout.
Šťastnou zprávou je, že navzdory tomu, že prezident Trump poněkud couvl, je džin z láhve venku. Na Kubu proudí investice a lidé objevují kapitalismus. Ariosto tam sice už nepůsobí, ale jeho znalost země ho občas přivádí za účelem reportáže a naznačuje, že se situace na ostrově zlepšuje. Proboha, dokonce i Airbnb je tam a pomáhá Kubáncům realizovat příjmy z jejich nemovitostí; příjmy, které dosahují 96násobku jejich běžných platů! Je to krásná věc.
Díky internetu, který motivovaný ziskem proměnil v geniální hnací sílu pro život prospěšného obchodu a sdílení informací, „svět, před nímž byla Kuba dlouho chráněna, prorazil“. A je to úžasné. Tyrani mohou blokovat realitu jen tak dlouho. David Ariosto tuto šťastnou pravdu dobře zaznamenává v kronice. Čtenáři by si tuto nejzásadnější knihu neměli nechat ujít.
Sledujte mě na Twitteru.