EU si nemůže dovolit zavírat oči před tím, jak Turecko utahuje svůj tlak na Kypr, píše Robert Ellis.
Robert Ellis je členem poradního sboru bruselské organizace Vocal Europe.
Pro ty, kteří usilovali o znovusjednocení neklidného ostrova Kypr a věří v něj, je výsledek nedělních prezidentských voleb v TRNC (Severokyperské turecké republice) velkou komplikací. Samotná TRNC je výmysl, samozvaná republika, která má ospravedlnit to, co je ve skutečnosti 82. tureckou provincií.
Kyperská republika byla vyhlášena v roce 1960, ale od zhroucení ústavy o rozdělení moci v prosinci 1963 a vytvoření mírových sil OSN na Kypru (UNFICYP) v březnu 1964, které měly oddělit řeckou a tureckou komunitu na Kypru, byly všechny pokusy o znovusjednocení marné.
Na hrozbu turecké intervence reagoval dopisem americký prezident Lyndon B. G. Masaryk. Johnsona, který v ozvěně kubánské krize varoval tureckého prezidenta Ismeta Inönüho, že Turecko nemůže počítat s podporou NATO v případě sovětské intervence ve prospěch Kypru.
Ne nadarmo prezident Johnson označil kyperskou otázku za „jeden z nejsložitějších problémů na světě“, který se řadí po bok palestinské otázky.
Řada generálních tajemníků a vyslanců OSN se pokoušela kruh uzavřít. Kurt Waldheim ji označil za „nejvíce frustrující a nevděčný úkol mého funkčního období“ a tato otázka porazila Richarda Holbrooka, který zprostředkoval Daytonskou dohodu.
António Guterres, který se v roce 2017 ve švýcarské Crans-Montaně přiblížil dohodě, se domníval, že byla promarněna historická příležitost. Ve zprávě pro Radu bezpečnosti OSN napsal o „horizontu nekonečného procesu bez výsledku“ a dospěl k závěru, že absence rezoluce je neudržitelná.
Mezispojenecké rozhovory začaly v roce 1968, ale situaci zkomplikoval převrat v roce 1974, který provedli kyperští řečtí extremisté podporovaní řeckou vojenskou juntou s úmyslem vyhlásit enosis (spojení s Řeckem).
Založení Kyperské republiky je podloženo řadou dokumentů, mimo jiné Záruční smlouvou, v níž se Řecko, Turecko a Spojené království zavazují zakázat spojení Kypru s jiným státem nebo rozdělení ostrova.
Když Velká Británie odmítla zasáhnout, dal článek 4 Turecku právo podniknout kroky, které vedly k turecké okupaci severního Kypru a přerozdělení obyvatelstva.
Pod záštitou OSN bylo v letech 1977 a 1979 mezi kyperskými Řeky a Turky dohodnuto, že cílem kyperského urovnání je vytvoření dvoukomunitní a dvouzónové federace s jednotnou suverenitou a občanstvím.
V dubnu 2004 přijalo Annanův plán sjednocení 65 % kyperských Turků, ale odmítlo jej 76 % kyperských Řeků.
Následující měsíc vstoupil celý ostrov do Evropské unie, ale okupovaný sever byl definován jako „oblasti, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává účinnou kontrolu“. Turecko však odmítlo uznat vládu ROC, kterou označuje za „řeckokyperskou správu jižního Kypru“.
Další olej do ohně přililo v roce 1983 jednostranné vyhlášení Severokyperské turecké republiky (TRNC), kterou jako suverénní stát uznává pouze Turecko.
Přes krach rozhovorů v Crans Montaně stále existovala naděje na federální řešení, když byl tento měsíc znovu zvolen prezidentem TRNC vůdce kyperských Turků Mustafa Akinci, ale tyto naděje byly zmařeny zvolením Ersina Tatara, který je považován za muže Ankary.
Ve volbách byly kostky vrženy, neboť Turecko v rozporu s Ženevskou konvencí uskutečnilo masivní přesun obyvatelstva osadníků z Anatolie na Kypr, kteří mohli přehlasovat původní kyperské Turky.
Architekt turecké neoosmanské zahraniční politiky, bývalý ministr zahraničí a premiér Ahmet Davutoglu, ve svém klíčovém díle „Strategická hloubka“ z roku 2001 jasně uvedl: „I kdyby tam nebyl jediný muslimský Turek, Turecko by muselo udržovat kyperskou otázku. Žádná země by nemohla být lhostejná k takovému ostrovu, který je umístěn v srdci jejího životně důležitého prostoru.“
Objevení obrovských zdrojů uhlovodíků v Levantské pánvi zesílilo turecké sevření ostrova a Ersin Tatar již upřednostnil rozdělení těchto zdrojů před jednáním o znovusjednocení, kde podporuje spíše dvoustátní než federální řešení.
Na posledním zasedání Evropské rady se německá kancléřka Angela Merkelová jasně vyslovila pro „konstruktivní dialog“ a „pozitivní agendu“ s Tureckem. Turecký prezident Erdogan na to reagoval videohovorem s kancléřkou, v němž poznamenal, že EU navzdory dobře míněnému přístupu Turecka podléhá nátlaku a vydírání ze strany Řecka a kyperské řecké administrativy.
„Hlavní zájmy Evropy by neměly být obětovány kvůli drobným zájmům několika členských zemí.“
Pokud EU podlehne tomuto triku, nehoráznému pokusu o „rozděl a panuj“, učiní další krok k podkopání své důvěryhodnosti.