Projděte se s námi v hluboké noci venku a zjistěte, která zvířata vycházejí ven, když se setmí
Během let, kdy jsem pracoval jako hajný, jsem strávil spoustu času číháním v noci, když většina lidí tvrdě spí, a to jak teplými letními nocemi, tak mrazivými zimními hlídkami, kdy jsem hlídal pytláky nebo čekal na lišky.
Za hluboké noci, když se vypaří denní ruch, je tvůj zrak tak omezený, že se zvuky zdají být zřetelnější. Množství a zřetelnost nočních zvuků v krajině je ohromující. Volání puštíka obecného je důvěrně známé a lidé žijící ve městech jsou pravděpodobně více zvyklí na krvelačné výkřiky, štěkání a všeobecné štěbetání lišek než mnozí lidé na venkově, pokud nežijete na území Vražd v Midsomeru, kde se zdá, že v pozadí vždycky nějaká liška kdáká.
Výraz „noční sova“ je výstižný, protože tito noční dravci vydávají při své činnosti v pozdních nočních hodinách ty nejneobyčejnější zvuky. V kůlně nedaleko našeho domu ve skotských hranicích hnízdí už několik let rodina sov pálených, a když se stanete svědky jejich nočního dovádění, snadno pochopíte, proč se jim také říká kvíčaly.
Zejména pokud jste je ještě neslyšeli, vydávají mláďata před vylétnutím řadu podivných sípavých zvuků, které mohu přirovnat jen k syčení a hučení parního vlaku na volnoběh, jak nabírá páru. Vydávají tak hlasitou, nadpozemskou škálu zvuků, že se náš starý labrador často docela vyděsí, když se jde pozdě v noci vyčůrat a slyší, jak tyto malé sovičky funí naplno.
Slovička, nejslavnější noční zpěvačka ze všech, sice už dávno není na londýnském Berkeley Square, ale nikdy na ni nezapomene nikdo, kdo má to štěstí a slyší ad lib sortiment melodií, které tento letní návštěvník vyluzuje, aby přilákal partnera. Když jsem pracoval v Holkhamu v Norfolku, měl jsem to štěstí, že jsem mohl sedět před domkem Williama a Ann Sayerových v parku a poslouchat zpěv ptáků, kteří ohlašovali vytyčení svých teritorií.
Jsou však dva ptáci, které jsem ve volné přírodě ještě neslyšel: švitoření kvakošů nočních nebo krakelování, podobné škrábání hřebene, kdysi běžného chřástala polního, které je stále slyšet na některých západních ostrovech Skotska.
V horských údolích a na Exmooru se na podzim ozývá strašidelné bekání říjících jelenů, přerušované divokým třeskotem paroží, tvrdým, ponurým zvukem, který se ozývá v údolích. Proniká a odráží se také od prastarých stromů v Novém lese, když se do sebe pustí daňci.
Na jaře se také pěkně ozývají žáby a ropuchy, které se shromažďují, aby se pářily, a ježci, kteří se prodírají podrostem, frkají a čenichají. U řeky, která protéká naším údolím, jsem i přes konejšivý zvuk vody lámající se o kameny slyšel lososy a pstruhy, kteří se hnali proti proudu mělčinami na cestě do svých těrišť.
V Holkhamu jsem s blížící se zimou rád sedával na zemi, která se svažovala k moři, a poslouchal hejna hvízdajících holubů hřivnáčů a troubících růžovonohých hus, které křižovaly rušnou měsíční oblohu jako
scéna z Hvězdných válek.
Letní noci však byly neuvěřitelné, občas zněly spíš jako džungle než severní pobřeží Norfolku. V pozadí se neustále ozývalo dunění ropuch natterjack vydávajících skřehotavé skřehotání, které překrýval neustálý zpěv rákosníků a ostřic. Kachny a brodiví ptáci, zejména bahňáci, se občas ozývali jemným voláním.
Poznal jsem, kdy se k nám přikradla liška, která hledala snadnou potravu, protože se rozpoutalo peklo, každý pták vzlétl a varovně křičel na vetřelce, což vytvářelo ohlušující kakofonii odporu a strachu, která přehlušila všechny ostatní zvuky, dokud nebezpečí nepominulo.
Při mnoha příležitostech jsem usínal, jen aby mě tyto výkřiky o pomoc s leknutím probudily, ať už to byly rybáci na pláži, kulíci na bažině nebo tetřevi na kopci, přítomnost Reynarda je vždycky vyburcovala.
Nejděsivější zvuky jsou, když se dva savci střetnou tváří v tvář a jen jeden z nich pravděpodobně přežije. Jednou jsem zaslechl pekelnou vřavu krvelačných výkřiků, frkání a kvílení, a když jsem se dostal dostatečně blízko, abych viděl pod paprsek svého reflektoru, zjistil jsem, že to byla liška a jezevec, kteří si to rozdávali.
Největší rozruch mi však způsobily zvuky z dob, kdy jsem začínal jako hlídač na panství Welbeck v Nottinghamshiru, kdy se rozmáhalo pytláctví a noční hlídání bylo nutností. Seděl jsem na kořeni velké lípy a opíral se o její mohutný kmen, když jsem uslyšel kašel. Ztuhl jsem a sevřel svou věrnou noční hůl o něco pevněji. Kašel se přiblížil, načež jsem vyskočil s holí v ruce a zakřičel „strážci Welbecku“, abych zjistil, že na mě nehledí otrlý pytlák, ale poněkud zmateně vyhlížející ovce.