Promiň, už to nikdy neudělám. Věta, která ji přiměla uvěřit mu a vzít ho zpátky.
Teď už jsem se opravdu poučil. To řekl, když ji objímal. Říkal jsem mu ‚kolovrátek‘. Podváděl svou partnerku, ponižoval ji a útočil na ni. Ona kvůli němu skončila na pohotovosti. Lidé v okolí se domnívali, že to musí být konec – její trpělivost tentokrát asi přetekla. I ona byla přesvědčená, ale…
Promiň, už to nikdy neudělám. Řekl to znovu – a měl ji zpátky.
Tomu se říká revolverový vztah. Pokaždé, když si vezmeš ‚kolovrátek‘ zpátky, je to jako nabít revolver a předat mu ho zpátky, protože minule se netrefil. Dáváš mu tolik šancí, kolik chce, aby využil tvého přesvědčení, že tentokrát se opravdu poučil a že to bylo naposledy.
Nebylo to tak.
Snažila se usilovně, aby ji příště nepodvedl, neponižoval a nenapadal. Pak se vrátila domů z noční směny a našla ho úplně opilého, s jinou ženou… Zpočátku práskla dveřmi, ale později po nich dokonce uklidila. Pro začátek se ponořil do sebereflexe, ale později ji urážel ještě víc a před jinou milenkou jí vyhrožoval výpraskem.
Snažila se od toho všeho utéct, ale kamkoli šla, vždycky ji zaujalo jeho „promiň, už to nikdy neudělám“.
Proč tomu rozumím
Zbavil ji veškeré důstojnosti a dal jí jedinou touhu – změnit ho. Lidé od ní dali ruce pryč, protože případ byl „tak jasný“ a „každý viděl“, že ho musí opustit.
Nikdo ji nechápal. Nemůžeme používat rozum, abychom pochopili člověka, který se řídí svým srdcem. Porozumět může jen jiné srdce. A to jsem udělal já.
Čím déle v tomto patologickém vztahu zůstávala, tím více ztrácela sama sebe. A čím víc se ztrácela, tím víc se snažila najít, kde se ztratila – u něj. „Už nemám sílu. Beru antidepresiva, chodím do poradny, ale není to nic platné. Všechno na krátkou dobu pomůže, ale pak se mi všechny problémy vrátí a cítím se ještě hůř. Uvědomuji si, jak jsem si zkazila život, ztratila všechny přátele; jak jsem byla silná a vyrovnaná a teď už nejsem. Nemůžu se k té minulosti vrátit, protože ho nemůžu dostat z hlavy.“
Když vás někdo nemá dost rád, nemusí to být vaše vina – je to myšlenka, která vás sráží dolů. Hledáš chybu, kterou nemůžeš najít, a tímto nekonečným hledáním ztrácíš celý svůj život.
Když tě někdo nemá dost rád, nemusí to být tvoje chyba – je to myšlenka, která tě sráží dolů. Hledáte chybu, kterou nemůžete najít, a tímto nekonečným hledáním ztrácíte celý svůj život.“ Z asi šesti tisíc čtenářů, kteří čekali na osobní setkání se mnou, byla jednou z těch, které jsem potkával každý druhý den. Poslední tři měsíce četla knihu 100 nejkratších cest k tobě a já jí na každém setkání podrobně vysvětloval jednu kapitolu.
Vysvětloval jsem jí, proč se od něj nemůže odtrhnout, proč mu stále věří, proč je vyčerpaná, a hlavně proč je to fajn.
Naše poslední setkání se uskutečnilo před týdnem. Poslala mi textovou zprávu, v níž se omlouvala, že se nemůže dostavit na naši obvyklou schůzku, protože má rande. S panem Hurvínkem ne, ten už byl vymazán z historie. Ale s mužem, díky němuž pochopila, proč se to všechno mělo stát – jinak by jí chyběl; jinak by si ho nevážila; jinak by nepochopila, co dělá správného partnera.
Myslela si, že si „zničila život“, že „nikdy nebude silná a vyrovnaná“, nebo ještě hůř, že je „předurčena ke špatným vztahům“. Ano, to všechno byly domněnky a ona jen potřebovala pochopit: 1) proč je měla v hlavě, 2) proč byly nepravdivé.
A především si potřebovala uvědomit, v jakém vztahu uvízla. A proč není žádná hanba v něm na nějaký čas uvíznout, ale nezůstat v něm natrvalo…
Proč je vztah s panem Hurvínkem tak šílený a proč v něm lidé stále setrvávají?“
Jak z něj uniknout, než ztratíme veškerou vlastní hodnotu?“
Prosím, pokračujte na 2. stranu
.