Láskyplný dopis k textu písně Pale Blue Eyes od The Velvet Underground.
Zůstaň na svých bleděmodrých očích.
Bleděmodré oči zní jako ohraná milostná písnička. Není tomu tak. Rozhodující slova v jednotlivých refrénech se netýkají barvy očí, ale prosté rezignace. Lou Reed při každém zpěvu zádumčivě prodlévá u slova „linger on“. Představte si ho, jak si jedním tahem připaluje čtvrtku cigarety a zpívá skrze výdech.
Je to milostná píseň. Jen ne taková.
Někdy se cítím tak šťastný. Někdy je mi tak smutno. Někdy se cítím tak šťastná, ale většinou mě jen rozčiluješ. Baby, you just make me mad.“
„Někdy se cítím tak šťastná, ale většinou mě jen štveš,“ zní to jako běžná rozchodová písnička. Nebo standardní záležitost typu It-was-great-while-it-lasted song. Nebo přímo z ústředního castingu na písně o tom, jak mě vytáčíš, ale mám tě rád, abych tě opustil. Jsem naštvaný na svou holku. Moje holka je naštvaná na mě. Nemůžu tě opustit, zlato. Lou Reed a nešťastná frustrace, která ho dohnala až k písním.
Frustrovaný určitě. Ale ne tak, jak si myslíš.
Myslel jsem na tebe jako na svůj vrchol hory. Myslel na tebe jako na svůj vrchol. Myslel jsem na tebe jako na všechno, co jsem měl, ale nedokázal si to udržet.
„Měl jsem, ale nedokázal jsem si to udržet,“ zní to jako běžná píseň o neopětované lásce. Je mimo jeho ligu. Je mimo jeho život. Romantická výměna hodnot, která je celá mimo. Nevyvážená. Neudržitelná. Slzy vyplakané pro nikoho. Ona ho nepotřebuje.
Tato píseň je tragická. Jen ne v tomhle smyslu.
Kdybych mohl udělat svět tak čistý a zvláštní jako to, co vidím, dal bych tě do zrcadla, které jsem si postavil před sebe.
„Dal bych tě do zrcadla,“ zní to jako písnička o běžné lásce mého života. Obsedantní láska. Postavit tě do zrcadla, postavit tě na piedestal. Ta majetnická nejistota. Jeho touha přetvořit svět podle měřítka její čistoty. Tlak na ni, aby byla jedinečná a dokonalá. Absolutistické poblouznění. Nesnesitelně vysoká očekávání, která ji nevyhnutelně odradí.
Tato láska je odsouzena k zániku. Ale ne v tomto smyslu.
Zcela vynechat život. Napěchuj ji do šálku. Řekla: „Peníze jsou jako my v čase, lžou, ale nemohou se postavit. Dole pro tebe je nahoře.“
„Dole pro tebe je nahoře,“ zní to jako písnička z mlýna, která ho jemně pouští k zemi. Přináší post mortem pro vztah, dokud je jeho tělo ještě teplé. Bylo to dobré, dokud to trvalo. Nejde o tebe, ale o mě. Nejsem to já, jsi to ty. Jsme to my. Běžná klišé. Nebylo nám souzeno být.
Tato píseň staví věci na hlavu. Ale ne ve verši dole je nahoře.
To, co jsme včera dělali, bylo dobré a já bych to udělal ještě jednou. To, že jsi ženatý, jen dokazuje, že jsi můj nejlepší přítel. Ale je to opravdu, opravdu hřích.
„To, že jsi ženatý,“ prozrazuje, že je to výjimečná píseň. Milostná píseň s ostnem, s hříchem v patách. Ať už včera dělali cokoli, ať už to bylo frivolní, romantické nebo tělesné, bylo to všechno jiné než transakční. Nešlo nad tím mávnout rukou, že to nic neznamená. Spáchal zločin a teď si musí odpykat trest. Ještě jednou se zdrží v těch bleděmodrých očích, než ho odvedou dolů, aby si udělal milostnou kaši.
Bleděmodré oči jsou všechno, jen ne běh na dlouhou trať. Je to svědectví unavené lítosti. Pětiveršová tragédie. Beznadějně romantická, ale podaná s odtažitým, studovaným, pětinásobným přijetím. Srdce vládne hlavě. Ale srdce ví, že se hlava snaží získat kontrolu zpět. Jediné emoce v závěrečném verši, který se táhne jako koberec, dodává zmučená kytarová struna nad slovem „ženatý“. Je natažená uprostřed tónu, jako by se ladila a hrála zároveň. Metafora pro struny srdce Lou Reeda na stojáka.
Je to milostný dopis pozoruhodné studii tichého zoufalství. Je to toužebný pohled, na prodlévající pohled, do páru bleděmodrých očí.
.