Horní obrázek:
V době japonského útoku na Pearl Harbor v roce 1941 žilo na americké pevnině asi 120 000 osob japonského původu, většinou na pobřeží Tichého oceánu. Přibližně dvě třetiny z nich byli plnoprávní občané, kteří se narodili a vyrostli ve Spojených státech. Po útoku na Pearl Harbor však vlna protijaponského podezření a strachu vedla Rooseveltovu administrativu k přijetí drastické politiky vůči těmto obyvatelům, cizincům i občanům. Prakticky všichni Američané japonského původu byli nuceni opustit své domovy a majetek a po většinu války žít v táborech. Vláda tuto politiku ospravedlňovala národní bezpečností, ačkoli porušovala mnohá z nejzásadnějších ústavních práv japonských Američanů.
Úřad námořní rozvědky i Federální úřad pro vyšetřování prováděly sledování japonských Američanů již od 30. let 20. století. Po útoku na Pearl Harbor tyto dvě agentury a armádní zpravodajská jednotka G-2 zatkly více než 3 000 osob podezřelých z podvratné činnosti, z nichž polovina byla japonského původu. Podle názoru agentur nepředstavovala zbývající populace japonských Američanů významnou hrozbu pro národní bezpečnost.
Veřejnost však přesvědčena nebyla. Japonská vítězství na Guamu, v Malajsii a na Filipínách přispěla k podnícení protijaponsko-americké hysterie, stejně jako zpráva z ledna 1942, která tvrdila, že japonští Američané poskytli japonské vládě důležité informace před útokem na Pearl Harbor. Mnozí obyvatelé tichomořského pobřeží se obávali, že by místní Američané japonského původu mohli pomáhat japonské armádě při útocích v jejich regionu. Walter Lippmann, novinář, jehož sloupky přinášely noviny po celých Spojených státech, tvrdil, že jediným důvodem, proč Japonští Američané dosud nebyli přistiženi při přípravě sabotáže, bylo to, že vyčkávali s úderem, až bude nejúčinnější. Jiný vlivný publicista, Westbrook Pegler, to vyjádřil ještě přímočařeji: „Japonci v Kalifornii by měli být pod ozbrojenou stráží do posledního muže a ženy hned teď a k čertu s habeas corpus, dokud nebezpečí nepomine.“
Přes rostoucí tlak veřejnosti na jednání byli vládní úředníci znepokojeni uvězněním japonských Američanů, zejména těch, kteří byli občany, bez jasného důvodu. Ani generální prokurátor Francis Biddle, ani ministr války Henry Stimson nevěřili, že by odsun byl moudrý nebo dokonce legální. Vojenští představitelé, a to i ti nejvyšší, jako byl náměstek ministra války John J. McCloy, však trvali na tom, že tato politika je naprosto nezbytná pro zajištění veřejné bezpečnosti na tichomořském pobřeží. Mezi požadavkem veřejnosti na akci a tlakem armády Biddle ustoupil a řekl Stimsonovi, že nebude mít námitky proti plošnému odsunu japonských Američanů z regionu. Stimson podle toho Rooseveltovi poradil a 19. února 1942 prezident podepsal výkonný rozkaz č. 9066, který nařizoval ministerstvu války vytvořit „vojenské oblasti“, z nichž mohl být kdokoli vyloučen v podstatě z jakéhokoli důvodu.
Nový rozkaz dával armádě potřebnou pravomoc k odsunu osob japonského původu z pacifického pobřeží, ale kam by šli? Federální úředníci doufali, že by tito jedinci mohli najít práci jako zemědělští dělníci, ale mnoho státních a místních úřadů dalo jasně najevo, že si nepřejí, aby se Japonci stěhovali do jejich oblastí. Guvernéři Montany a Wyomingu se obávali, že to vyvolá rasové násilí. „Naši lidé nerozeznají Japonce narozeného v Americe od cizince,“ řekl guvernér Montany Sam C. Ford. „Až začnou přicházet seznamy obětí… obávám se o bezpečnost všech Japonců v tomto státě.“ Generální prokurátor státu Idaho Bert Miller byl méně vstřícný. „Chceme, aby tato země zůstala zemí bílých mužů,“ řekl. „Všechny Japonce zavřete do koncentračních táborů po zbytek války.“
.