„Rostoucí hnutí za reformu politiky je širokou církví. Zahrnuje všechny od rastafariánů kouřících ganju po fundamentalisty volného trhu a všechny mezi nimi. Jsou mezi nimi socialisté, kteří si myslí, že válka proti drogám poškozuje chudé, kapitalisté, kteří v ní vidí obchodní příležitost, liberálové, kteří hájí právo volby, i fiskální konzervativci, kteří si stěžují, že Amerika vydává 40 miliard dolarů ročně na válku proti drogám, místo aby vydělala pár miliard na daních. Toto hnutí se nemůže shodnout na ničem jiném než na tom, že současná politika nefunguje.“
– Ioan Grillo, El Narco: Inside Mexico’s Criminal Insurgency
„Jakmile něco přestane být nelegální, trestné, patologizované nebo používané jako zákonný základ pro surovou diskriminaci nebo násilné činy, nebude už tento fenomén schopen stejným způsobem reprezentovat nebo dodávat na subverzi, subkulturu, underground, okraj.“
– Maggie Nelson, The Argonauts
„Marihuana vám nikdy nevykopne dveře uprostřed noci.
Marihuana nikdy nezavírá nemocné a umírající lidi,
nepotlačuje lékařský výzkum,
nekouká do oken ložnic.
I kdybychom vzali za bernou minci každé tvrzení o reeferovém šílenství
zastánců prohibice,
marihuanová prohibice způsobila mnohem více škody
mnohem více lidem, než by kdy mohla.“
– William F. Buckley, Jr.
Titulky z léta 2019 s nadšením vykřikují, že státy jako New York, Havaj a Nové Mexiko dekriminalizovaly marihuanu. Je to působivé prohlášení, protože v našich hlavách vytváří obrazy světa, kde držení drog již nesráží uvěznění. Někteří z nás si každopádně představují zemi, kde teče mléko a strdí, a to vše legálně napuštěné konopím. A když slyšíme pojem „dekriminalizace“, představujeme si také, že takovému snu nestojí nic v cestě. Není to však tak docela pravda. Dekriminalizace je termín, který se používá k popisu všeho možného, jen ne skutečné legalizace. Aplikace této definice s sebou nese značné nevýhody. Legalizace naproti tomu znamená široký záběr, který zároveň legitimizuje veškeré jednání související s látkou – zde konopím -, jejíž rozsah držení nebo přenosu již nelze omezit. A přesto existují omezení, která s legalizací souvisejí. Souvisejí s obchodními hledisky a komerční regulací. Jinými slovy, dekriminalizace zachovává právní prostředí, které umožňuje, aby držení a přenos konopí upravovalo trestní právo. Legalizace sice není všelékem na volný přenos konopí, ale odstraňuje důsledky spojené s nelicencovanou činností s konopím z trestní oblasti. Legalizací vstupujeme do zóny „občanského“ práva, kterou konopí dosud nezažilo. Pro ilustraci si vezměme postupně každý z výše uvedených státních politických obratů z poslední doby. A můžeme začít s New Yorkem.
Na úvod si všimněme, že dekriminalizační („decrim“) opatření, které nyní podepsal guvernér Cuomo, odkazuje na „marihuanu“, psanou m-a-r-i-h-u-a-n-a. „Marihuana“ je tedy „marihuana“. Podobně jako v případě státu Michigan, který trvá na stejném způsobu psaní slova „marihuana“ ve své legislativě o léčebném konopí, to lze vnímat téměř jako poctu minulosti, kdy byla prohibice využívána jako nástroj šíření rasismu, xenofobie a sociální kontroly. Pokud se nejedná o záměrnou urážku, volba jazyka zde o něčem svědčí. Je to nedostatek odstupu, který skutečně máme od dob, kdy drakonická drogová politika nesloužila k ničemu jinému než k ospravedlnění zavírání jedinců z komunit, které bylo snazší nechat zpustošit válkou proti drogám, než řešit základní problémy nerovnosti, které k tak katastrofálním sociálním podmínkám vůbec vedly. Newyorský zákon S. 6579A, který je gradací řady politik ztělesňujících diskriminační paradigmata, zmírní trestní postihy související s „marihuanou“ a navzdory smíšenému vyznění bude naštěstí platit do konce letošního léta.
Druhý ironický prvek týkající se nedávného přijetí současného zákona o dekriminalizaci v New Yorku souvisí se skutečností, že konopí bylo dekriminalizováno již v roce 1977. Cože? Ano, je to matoucí. Jeho veřejná konzumace („pálení“ marihuany) nebyla poprvé výslovně legalizována, a tak pokud jste byli někým, kdo neměl prostor, kde by mohl marihuanu soukromě konzumovat, automaticky jste byli vystaveni značnému riziku, že vás s ní chytí. Vzhledem k čichové přítomnosti konopí bylo pro policii snazší identifikovat podezřelé, kteří u sebe mohli mít konopí, což vedlo k tomu, že mohli být obviněni z jednoho nebo dokonce dvou trestných činů. Schopnost policie profilovat potenciální podezřelé z držení konopí byla tedy prvořadá, a proto by nemělo být překvapivé, že počet zatčení v souvislosti s konopím v New Yorku mezi lety 1997 a 2011 balonově vzrostl, přestože užívání konopí zůstalo přibližně stejné a že se tato zatčení v drtivé většině týkala černochů a Latinoameričanů, kteří v roce 2011 tvořili 84 % všech zatčení v souvislosti s konopím.
Klíčové změny, které nyní pozorujeme, souvisejí se změnami v množství, které může člověk přechovávat, než je na jeho přestupek pohlíženo jako na přestupek, a se změnami ve výši pokut, které mohou být uloženy. Zatímco necelá jedna unce již byla dekriminalizována (přesněji 25 gramů), za stejné množství může být uložena pokuta pouze ve výši 50,00 USD namísto 100,00 USD. A pokud je zjištěno držení více než jedné unce, ale ne více než dvou uncí, jedná se stále o přestupek, který lze napravit zaplacením pokuty, nikoli obviněním a odsouzením. Tato pokuta činí „nejvýše dvě stě dolarů“, pokud by vás to zajímalo. Skutečný posun však spočívá v odstranění další výhrady původní dekriminační legislativy z roku 77, a to ustanovení, že kromě toho, že „pálení“ konopí bylo složeným trestným činem, z něhož mohl být člověk obviněn, bylo trestným činem i jakékoli konopí, které bylo „veřejně přístupné“. Tráva tedy nemusela hořet, mohla být pouze snadno viditelná. I kdyby byl požadavek policie, aby viděla obsah něčích kapes, jediným důvodem, proč by mělo dojít k jakémukoli veřejnému vystavení zmíněného konopí, mohlo by to podle předchozího „dekriminalizačního“ zákona, který New York přijal, poskytnout dostatečný důvod k zatčení v souvislosti s konopím.
Na Havaji, Aljašce a v Novém Mexiku je také důvod k zamyšlení.
Na Havaji platí od roku 2000 výjimka ze zákazu konopí pro lékařské účely. Zákon 228 stanovil, že držitelé průkazů pro léčebnou marihuanu si mohou pěstovat vlastní konopí, nebo k tomu dokonce určit opatrovníka. Zákon však nestanovil proces udělování licencí ani žádný jiný politický rámec, který by umožňoval komerční činnost s konopím. Zatímco pro některé bylo konopí dekriminalizováno, pro jiné než pacienty zůstalo jeho pěstování nebo držení trestným činem. A možnost získat konopí pro osobní držení byla vázána na to, zda má někdo dům, kde ho může pěstovat, nebo zda má někoho známého, kdo ho může pěstovat na svém osobním pozemku jménem pacienta. Když se nad touto politikou zamyslíme na pozadí úplné prohibice, zní to jistě pokrokově a humánně. Když ji však zvážíme na pozadí možnosti úplné legalizace s regulovaným trhem a možností občanů pěstovat až několik rostlin na svém soukromém pozemku, můžeme začít chápat, jak omezený rozsah termín „dekriminalizace“ ve skutečnosti má.
Hawaii
Zákon 228 podepsal havajský guvernér v roce 2000. Umožňoval držitelům průkazů na léčebnou marihuanu pěstovat vlastní konopí nebo k tomu jmenovat opatrovníka. Zákon však nevytvořil žádný typ licenční struktury nebo regulačního rámce pro komerční činnost s konopím. Zde je tedy další příklad legalizace pro specifické skupiny obyvatelstva, která se v konečném důsledku promítla spíše do dekriminalizace než do legalizace (a stále se jedná pouze o dekriminalizaci pro ty, kteří splňují podmínky, nikoliv pro obyvatelstvo obecně).
V červenci 2015 byl na Havaji schválen zákon č. 241. V roce 2015 byl zákon č. 241 zrušen. Ten ukládal havajskému ministerstvu zdravotnictví spravovat program výdeje lékařské marihuany, který umožňoval licencovaným provozovatelům pěstovat a vydávat konopí registrovaným pacientům. Zákon S.B. 321, který havajský zákonodárný sbor rovněž schválil v roce 2015, zavedl systém výdejen, aby pacienti měli nějaký legální způsob, jak získat konopí, pokud si ho nepěstují sami nebo pro ně nepěstuje jiná osoba registrovaná u státu jako pečovatel. Zákonodárce v návrhu zákona vysvětlil své důvody:
… Havajský zákon o lékařském užívání marihuany byl přijat 14. června 2000 jako zákon 228, Session Laws of Hawaii 2000, aby poskytl lékařskou pomoc vážně nemocným osobám ve státě. Současný zákon sice uznává prospěšné použití marihuany při léčbě nebo zmírnění bolesti nebo jiných příznaků spojených s některými vysilujícími nemocemi, ale mlčí o tom, jak mohou pacienti získat lékařskou marihuanu, pokud si oni nebo jejich ošetřovatelé nemohou vypěstovat vlastní zásoby lékařské marihuany. Zákonodárce dále konstatuje, že mnoho z téměř třinácti tisíc kvalifikovaných pacientů ve státě nemá možnost vypěstovat si vlastní zásoby léčebné marihuany, a to z řady důvodů, včetně zdravotního postižení a omezeného prostoru pro pěstování léčebné marihuany. V důsledku toho kvalifikovaní pacienti ve státě naléhavě potřebují regulovaný celostátní systém výdeje léčebné marihuany.
Účelem tohoto zákona je proto zřídit regulovaný celostátní systém výdeje léčebné marihuany, aby byl kvalifikovaným pacientům zajištěn bezpečný a legální přístup k léčebné marihuaně.
Význam zřízení legálního komerčního trhu pro pěstování a prodej konopí a konopných produktů nelze přeceňovat. Je to rozdíl mezi nabídkou teoretického přístupu oproti praktickému přístupu. Ano, z finančního hlediska je třeba se vypořádat s otázkami souvisejícími s cenou a dostupností, neboť jakmile se konopí dostane do regulovaného licencovaného výdejního místa, může se ukázat, že je pro mnoho pacientů-spotřebitelů příliš drahé, než aby si ho mohli dovolit. Jedná se však o problémy, které lze řešit v rámci zavádění dalších reforem v našem odvětví. Zrušení federálního zákazu odstraní překážky, které brání zdravotním pojišťovnám hradit léčbu konopím. Zrušení současného statusu konopí jako kontrolované látky by otevřelo kanály pro obchodní bankovní služby a umožnilo federálním agenturám, jako je Small Business Administration, poskytovat půjčky konopným podnikům typu „mom and pop“. Stejným zásahem by byly odstraněny související problémy, jako je nemožnost konopných podniků využívat ustanovení § 280 písm. e) amerického daňového zákoníku, a pravděpodobně bychom se dočkali snížení nákladů ušlé příležitosti. Jedná se o úspory, které by využili pacienti-spotřebitelé. Jak již bylo řečeno, praktické otázky přístupu související s ekonomikou lze vyřešit další regulací, konkrétně na federální úrovni. Na čem však nelze stavět, aby sloužilo rozsáhlým potřebám pacientů-spotřebitelů, je naprostá absence komerčního trhu.
Bylo by však nedbalé nezmínit přínos „dekriminalizačních“ opatření. Spravedlnost v konkrétních podmínkách například havajských zákonů závisela jak na zajištění přístupu pacientů, tak na možnosti běžných občanů držet konopí bez obav z uvěznění. Podobně jako zjištění, která podnítila dekriminační opatření v New Yorku, dopadají havajské zákony o konopí nadměrně na muže mladší 25 let a osoby původem z Havaje. Obě tyto skupiny jsou dlouhodobě zatýkány v počtu, který je neúměrný jejich celkovému procentuálnímu zastoupení v populaci státu. Proto Havajský zákonodárný sbor na svém posledním zasedání schválil zákon S.B. 686, podle kterého se držení tří gramů marihuany nebo méně trestá pokutou 130 dolarů. Srovnejte to s havajským trestním zákoníkem platným až do vydání tohoto zákona, podle kterého se držení i malého množství marihuany trestá až 30 dny vězení, pokutou až 1000 dolarů a záznamem v rejstříku trestů, který může zabránit výdělečné činnosti, bydlení a péči o děti.
Aljaška
Je možné, že žádný stát, dokonce ani Kalifornie, nemá k pojmům „legalizace“ a „dekriminalizace“ divočejší vztah než Aljaška. Aljaška poprvé dekriminalizovala v roce 1975. Zákon v podobě, v jaké byl přijat, ukládal pokutu 100,00 USD osobám, které konopí přechovávaly, a shodou okolností byl přijat bezprostředně před vydáním významného rozhodnutí aljašského Nejvyššího soudu. Ve věci Ravin v. State rozhodl, že možnost dospělých osob vlastnit a konzumovat konopí ve svém domě je chráněna ustanoveními státní ústavy o právu na soukromí. Rozhodnutí Ravin v. State zůstává dodnes světelným majákem pro zastánce občanských svobod a protidrogové reformy v celé zemi. Co se však stalo poté, je neuvěřitelné.
Ačkoli v roce 1982 aljašský zákonodárce výslovně dekriminalizoval držení až čtyř uncí konopí v domácnosti, šel ještě dál a dekriminalizoval držení jedné unce mimo domov. Hlasovací iniciativa, Alaska Marijuana Criminalization Initiative, o pouhé dva roky později zvrátila pohyb státu směrem k reformě trestního soudnictví a zpřísnila tresty za držení konopí tím, že zvýšila pokutu na desetinásobek a za jeden přestupek požadovala až 90 dní vězení. Část tohoto opatření byla v roce 2003 aljašským odvolacím soudem zrušena jako protiústavní, když muž, který byl obviněn z držení osmi uncí, napadl platnost svého odsouzení kvůli právu, které uplatňoval ve věci Ravin v. State, držet až čtyři unce v soukromí svého domova. V reakci na to aljašský zákonodárce přijal zákon, podle kterého je držení méně než jedné unce přestupkem, za který hrozí až 90 dní vězení, a držení jedné až čtyř uncí přestupkem, za který hrozí až rok vězení. V tomto bodě bylo také upřesněno, že držení více než 4 uncí je trestným činem.
Je důležité mít na paměti, že zatímco právě popsaná debata probíhala v roce 2000, v roce 1998 prošla na Aljašce další volební iniciativa, která dekriminalizovala marihuanu pro registrované pacienty. Podrobnosti o tomto referendu lze nalézt zde, ale stačí říci, že toto vyčlenění pro určitou část aljašské populace lze snadno zaměnit za legalizaci. Koneckonců pro konopí byla vytvořena legální cesta k jeho držení a užívání. A přesto na pozadí, na kterém můžeme vidět tuto formu „legalizace“, probíhala mnohem širší oblast debat a politických reforem. Širší hnutí za skutečnou legalizaci na Aljašce bylo zdlouhavým bojem mezi soudy a zákonodárci a základem tohoto boje byla snaha o skutečnou legalizaci oproti prohibici. Dekriminalizaci lze proto charakterizovat jen jako pouhou náplast, která měla zmírnit nejhorší příkoří, jež prohibice působila nejzranitelnější skupině občanů, kteří kvůli ní trpěli. Léčebný program, který si Aljašané odhlasovali, však v žádném případě nenahradil potřebu plné legalizace, což potvrzuje i to, co se na Aljašce stalo poté.
V roce 2014 byla přijata další volební iniciativa (Alaska Measure 2). Tato, Alaska Measure 2, nesla název „Zákon o zdanění a regulaci výroby, prodeje a užívání marihuany“. S platností od února 2015 mohou nyní Aljašci starší 21 let vlastnit až unci konopí a pěstovat doma až šest rostlin a je zavedena licenční struktura, aby bylo možné legálně provozovat komerční pěstování, výrobu, distribuci a výdej konopí a produktů z konopí. Existuje dokonce proces, kterým mohou držitelé licencí projít, aby mohli mít ve svých maloobchodních provozovnách vyhrazené prostory pro konzumaci. Tento proces, revidovaný v roce 2019 státní radou pro kontrolu marihuany, je poměrně jednoduchý a přímočarý, přičemž rada si vyhrazuje právo odmítnout povolení k provozování konzumačních prostor, pokud je to ve veřejném zájmu (a pouze pokud).
Tento přístup sice vytváří možnost společenského zapojení prostřednictvím konzumace na místě, ale zároveň umožňuje pacientům experimentovat s produkty s odborníky, kteří jsou na místě rozmístěni a poskytují rady. Rozšiřuje tak právo na přístup, které si v 70. letech začala vybojovávat také Aljaška. A ukazuje celé spektrum toho, co máme na mysli, když mluvíme o dekriminalizaci versus legalizaci. V prvním případě řešíme, jak zabránit lidem ve výkonu domnělých práv; ve druhém případě řešíme, jak výkon domnělých práv podpořit. A pro obyvatele Aljašky to ani není implicitní právo. Je absolutní.“
Nové Mexiko
Nové Mexiko může být jedním z poučnějších příkladů, na které se v tuto chvíli můžeme podívat, pokud chceme rozlišit, kde lze vést hranice mezi legalizací a dekriminalizací. Během legislativního procesu v Novém Mexiku v roce 2019 byly předloženy tři návrhy zákonů, které jsou v tomto ohledu klíčové. Jeden z nich, H.B. 356, známý také jako zákon o regulaci konopí, měl za cíl legalizovat marihuanu pro dospělé („rekreační“). Pokud by byl návrh zákona schválen, umožnil by osobám starším 21 let držet a konzumovat marihuanu získanou ve státem licencovaných podnicích a také žádat o licenci na osobní produkci, aby si mohly pěstovat rostliny doma pro vlastní potřebu. Tento návrh zákona se v Senátu zastavil a zanikl, aniž by se o něm vůbec hlasovalo.
Další dva relevantní návrhy zákonů, které byly v Novém Mexiku předloženy na tomto legislativním zasedání, však prošly a byly podepsány guvernérkou Michelle Lujan Grishamovou. SB 323 je přímý návrh zákona o dekriminaci v zásadě podobný výše zmíněným návrhům zákonů přijatým v New Yorku a na Havaji. Tresty za držení maximálně půl unce konopí budou nyní podléhat pokutě 50,00 USD a nebudou považovány za trestný čin. Co je však na dění v Novém Mexiku tak zajímavé, se týká zákona S.B. 406, který změní státní školský zákon tak, aby umožňoval držení, skladování a podávání léčebného konopí kvalifikovaným studentům, takže děti budou moci užívat nebo dostávat léčbu konopím ve škole, aniž by musely být vyřazeny ze vzdělávacího prostředí. To však zdaleka není vše, co návrh zákona řeší. Poskytuje ochranu rodičům, takže státní zákon o službách pro rodinu odstraní účast ve státním programu léčebného konopí jako důvod pro zásah Child Protective Services, a rozšiřuje státní trh s léčebným konopím o další kvalifikované stavy.
S.B. 406 dokonce stanoví, že státní ministerstvo zdravotnictví „povolí kouření, vaporizaci a požití produktů z konopí v rámci prostoru pro konzumaci konopí v prostorách, kde se konopí nachází, pokud (1) přístup je omezen na kvalifikované pacienty a jejich hlavní ošetřovatele; (2) konzumace konopí není viditelná z žádného veřejného místa ani z místa mimo prostor pro konzumaci konopí; a (3) kvalifikovaní pacienti, kteří konzumují konopí v prostorách, mají určeného řidiče nebo jiný dopravní prostředek v souladu s platnými právními předpisy“. Jakých prostor se návrh zákona týká? Těžko říci. Aplikací může být celá řada – například ve vozidle, které člověk neřídí, nebo doma v přítomnosti dětí, pro které se další ustanovení návrhu zákona rovněž snaží vytvořit ochranu.
Přímý závěr z návrhu zákona S.B. 406 není konečnou a vyčerpávající odpovědí na tuto otázku, protože je to otázka, která se tímto druhem zákona otevírá k diskusi. Poučení z tohoto příběhu spočívá v tom, že protože nejsme u úplné legalizace, jsme svědky „dekriminačních“ opatření, která si berou na mušku nejrůznější problémy, jež prohibice sráží a utvrzuje, od přístupu pro pacienty až po revize zákoníků rodinného práva, které by jinak rodiče vystavily nebezpečí, že jim budou odebrána základní práva na výchovu dětí jen proto, že dodržují literu zákona a registrují se jako pacienti ve státem provozovaných programech léčebné marihuany. Otázkou, kterou si musíme položit, tedy není, zda existují pomocné cesty pro přístup, ale do jaké míry máme možnost volby, zda a jakým způsobem se jako pacienti a „konzumenti“ budeme konopím zabývat.“
Volba jako měřítko spravedlnosti
Z právního a politického hlediska existuje řada způsobů, jak přistupovat k protidrogové reformě. Jedním z nich je pohled zaměřený čistě na trestní spravedlnost, který je významně posílen dekriminačními opatřeními a politikou vyhošťování. Tomuto přístupu však chybí schopnost vytvořit příležitosti pro ty, kteří byli válkou proti drogám nejvíce poškozeni, kromě toho, že nebyli kriminalizováni a uvězněni nebo jim bylo znemožněno bydlení a zaměstnání kvůli odsouzení za užívání nebo držení konopí před dekriminalizací nebo legalizací. Ačkoli jsou dekriminační opatření zásadním politickým nástrojem, který můžeme využít v zájmu spravedlnosti, a přijetí těchto opatření vládami států po celé zemi je důležitým krokem na cestě k plné legalizaci, myslet si, že právě zde je zcela dosaženo pokroku, je krátkozraké.
Pokud se naše pojetí spravedlnosti zastaví u toho, aby se s lidmi nezacházelo příliš nespravedlivě, dekriminační opatření nás poněkud dostanou tam, kam chceme. Ale co jednotlivci, kteří chtějí dělat víc než jen držet konopí? Co pacienti, kteří potřebují trh, na němž by mohli konopí legálně získat? Co ti, kteří mají možnost pěstovat a vyrábět kvalitní produkty? Jinak řečeno, co kdybychom místo toho, abychom jako základ pro měření toho, co reforma znamená, použili nedostatek nespravedlnosti, použili jako měřítko míru volby a schopnost výkonu?“
Jaké typy vztahů chceme, aby si všichni občané mohli užívat s touto rostlinou? Jaké role (v množném čísle) chceme, aby občané mohli zastávat v souvislosti s pěstováním, prodejem a nákupem konopí? Jakou míru volby chceme, aby občané měli spolu s jakými povinnostmi? To jsou otázky, které klade pouze úplná legalizace, a dostávají se k jádru toho, co svoboda a volnost znamenají na praktické úrovni. Vzhledem k tomu, že dekriminalizační politiky se těmito otázkami nezabývají, prokazují tím společnosti jen omezenou službu. Nadále omezují práva lidí, což je nedílnou součástí omezení, která kladou na růst tohoto nově vznikajícího odvětví.
Viz například toto, toto a toto.
Viz zde, státní webové stránky s podrobným popisem MICHIGAN REGULATION AND TAXATION OF MARIHUANA ACT (2018).
Poznámka: několik skvělých článků o rasistických kořenech pojmu „marihuana“ – zde a zde.
Viz článek Jacoba Sulloma: Proč musel New York dvakrát dekriminalizovat držení marihuany?
Znění aktuálního návrhu zákona naleznete zde.
Viz zde.
Viz zde.
Havajská průzkumná firma byla pověřena provedením celostátního, statisticky významného průzkumu mezi 600 havajskými voliči v období od 19. listopadu do 4. prosince 2012. Tato zjištění posloužila mnoha zastáncům drogové reformy na Havaji jako základ pro jejich pochopení a zůstávají poučná, pokud jde o důvody, proč se nadále usiluje jak o dekriminaci, tak o legalizaci. Z toho plyne poučení, že bez úplné legalizace jsou dekriminalizační opatření nadále nezbytná, i když se pouze začínají zabývat tím, co by mohlo umožnit spravedlivější půdu pro příležitosti v oblasti konopí z pohledu spotřebitele a z pohledu podnikatelské sféry. Viz zde:
Viz Jason Brandeis, The Continuing Vitality of Ravin v. State: Aljašští občané mají stále ústavní právo na držení marihuany v soukromí svých domovů, 29 ALASKA L. REV. 175 (2012).
Odkazovaný text viz zde.
Viz zde.
Viz zde.
Viz zde.
Návrh zákona o dekriminalizaci v NewYorku v roce 2019 zahrnuje také výmaz z rejstříku trestů za nízké přestupky proti konopí. To je klíčové pro jakékoli opatření zaměřené na sociální spravedlnost, jehož cílem je dekriminace, a z morálního hlediska je pravděpodobně nezbytné pro jakékoli opatření k úplné legalizaci.
VÍCE TAKÉ: Uvědomělé konopí 101