Dny po návštěvě u mého chirurga mi levá strana obličeje stále otékala a bolest čelisti a hlavy se stále stupňovala. Žvýkání znamenalo bodavou bolest, a tak jsem se mu začal vyhýbat, jídlo jsem rozmělňoval jazykem a pak ho polykal. Zdálo se, že několik dní bez žvýkání a hýbání čelistí pomohlo, ale brzy jsem začal cítit bolest, i když jsem nežvýkal, což mi signalizovalo, že můj problém přesahuje TMJ nebo posunuté zuby. Po četných telefonátech svému chirurgovi ohledně mé zvýšené bolesti nakonec připustil, že nechápe, proč mám bolesti ještě tak dlouho po operaci (asi měsíc), a doporučil mi, abych si nechal udělat druhý názor. Setkal jsem se s jiným ústním chirurgem, který mi udělal CT snímek bez kontrastu, který neprokázal zlomeninu čelistní kosti (v té době jsem měl podezření, že mám zlomenou čelist). To ho vedlo k přesvědčení, že mám suchou jamku neboli zanícenou čelistní kost a pravděpodobně i TMJ. Přivedl dalšího ústního chirurga z ordinace na konci chodby, aby se vyjádřil. Ten mě vyšetřil a souhlasil, že mám zanícenou čelistní kost, ale bez kultivačního vyšetření nebylo možné zjistit, zda se jedná o infekci. Žádnou „kultivaci“ ani biopsii mi však neodebrali a předepsali mi Etodolac, lék proti bolesti a zánětu, poslali mě domů, abych vše přečkal, a řekli mi, abych zavolal, kdyby se moje bolest zhoršila. (Byla jsem si jistá, že lék na bolest bude jen maskovat hlubší problém, o kterém chirurgové netušili, že ho mám.)
Větší bolest
Nejsem z těch, kteří berou léky proti bolesti (nemám ráda ani ibuprofen), ale v té chvíli se bolest čelisti, hlavy a nyní i ucha natolik zhoršila, že jsem neměla moc na výběr. Už jsem nebyla schopná spát celou noc (spala jsem asi tři nebo čtyři hodiny, pokud vůbec, jen aby mě znovu probudila nesnesitelná bolest) a přešla mě chuť k jídlu – nutila jsem se do jídla jen proto, abych si připravila žaludek na léky proti bolesti. Jediné, na co jsem myslela, byla bolest, a to nepřetržitě dva týdny v kuse. V době, kdy léky proti bolesti zabíraly (trvaly asi čtyři hodiny), jsem seděla u počítače a snažila se stanovit si diagnózu. Když se bolest vracela (přicházela velmi rychle a vždy jsem věděla, v kterou hodinu ji začnu znovu pociťovat), schoulila jsem se do fetální polohy, houpala se sem a tam, držela se za obličej a sténala celé hodiny, dokud jsem si nebyla schopná vzít další léky proti bolesti, jejichž účinek trval další bolestivou hodinu. Netrvalo dlouho a Etodolac mi začal selhávat a začal účinkovat už po dvou hodinách. Ba co víc, mohl jsem si ho vzít jen každých dvanáct hodin, což mě udrželo bez bolesti jen několik hodin přes den a několik hodin v noci (většinu každého dne jsem měl silné bolesti). Tehdy jsem navštívil čtvrtého ústního lékaře, který mi předepsal jakýsi silný paracetamol s kodeinem, který bych byl schopen užívat po celý den. Řekl mi, abych ještě týden vydržel, a nechal mě objednat na debridement na následující týden (plánoval mi ránu chirurgicky znovu otevřít a vyčistit).
Nový předepsaný lék proti bolesti se mi vůbec nedařil. Po pouhé poloviční dávce se mi rozostřilo vidění, rozbušilo se mi srdce, začala jsem se potit a třást a měla jsem pocit, že omdlím. Bylo to velmi děsivé. Vypila jsem hodně vody, abych to z těla vyplavila, počkala, až to přestane účinkovat, a už jsem si to nevzala. Zkusil jsem naproxen sodný, který mi vůbec nepomohl, a tak jsem se vrátil k normálnímu ibuprofinu. Další týden jsem byla v tomto šíleném stavu – sotva jsem jedla, nespala, chodila po podlaze, plakala, houpala se, sténala bolestí. Měla jsem pocit, jako by mě někdo stále dokola bodal ostrým předmětem do ucha a čelisti, a v celé levé části hlavy mi vytrvale pulzovalo a bolelo, což vše ještě zhoršovalo. Byla to forma bolesti, kterou navzdory své snaze nedokážu dostatečně popsat slovy, a něco, co by žádný člověk nikdy neměl cítit, zejména po tak dlouhou dobu jako já. Můj stav postihl nejen mě, ale i mé rodiče a bratra, kteří si kvůli mému neustálému sténání a vzlykání nemohli v noci odpočinout a nevěděli, jak mi pomoci.
V druhém týdnu mých bolestí jsem začala uprostřed noci obvolávat lékárníky v nepřetržitě fungující CVS a žádat o odpověď. Vyzkoušela jsem všechno – potírání rány hřebíčkovým olejem, stříkání úst Chloraseptikem, cucání Chloraseptických kapek na kašel, výplachy slanou vodou, pojídání ledu, studené obklady, teplé obklady, akupresuru, cucání teplých čajových sáčků… Jediná věc, která se zdála docela dobře fungovat, bylo zabalení gázy obalené sušeným hřebíčkem do mé rány. Tento prostředek mi pomohl dostat se ven k dalším dvěma zubařům (poté, co jsem už navštívil čtyři ústní chirurgy).
Nejhorší bolest v životě
První zubař, kterého jsem navštívil, řekl, že vazy v čelisti jsou zanícené kvůli nešikovně posunutým zubům, a vypiloval mi několik zubních „špičáků“. Jak jsem předpokládal, na bolest mi to ani v nejmenším nepomohlo. (Musel bych počkat, jestli se otok vazů časem zmenší). Navštívil jsem dalšího zubaře, který mi na mou žádost ránu vyplnil hřebíčkovou pastou. Myslím, že tím se situace vlastně ještě zhoršila, pokud to vůbec bylo možné. Moje bolest byla poté na svém historickém vrcholu. K pulzování a bodání se nyní přidalo i pálení. Cítila jsem se naprosto beznadějně a jako bych už nemohla dál. Moje chování by se dalo přirovnat k chování zvířete nebo někoho, kdo prochází nějakým psychickým zhroucením – celý den sténal, houpal se, chodil po podlaze, neměl pro co jiného žít než pro svou bolest, konec v nedohlednu. Když mě někdo oslovil, bylo pro mě těžké reagovat. Byla jsem zcela pohlcena svým vlastním temným, bolestným malým světem a přemáhala mě frustrace. Trvalo to už příliš dlouho – naprostá noční můra – a já jsem pochyboval o existenci spravedlivého Boha. Za celý svůj život jsem neudělal nic vážně špatného, abych si to zasloužil. Kdybych měl takhle prožít další den, chtěl bych prostě umřít. Nějak se mi dařilo protlačit každou minutu dne, z nichž každá mi připadala spíš jako hodina, s hrůzou jsem se dívala na hodiny a čekala na hodinu, kdy si budu moci vzít další léky proti bolesti.
Kořenový kanál
Hřebíček přestával být účinný, a tak jsem si ránu zabalil gázou namočenou v Orajelu (který mi nakonec začal rozežírat kůži v ústech a silně pálil), abych přežil další den. Den poté, co jsem s lítostí navštívil druhého zubaře, mi zavolal můj původní chirurg a doporučil mi návštěvu endodontisty, aby zjistil, zda nemám absces. Byla však sobota a nikdo nebyl poblíž. Vzpomínám si, že máma obvolala řadu ordinací, z nichž žádná nereagovala ani po zavolání na jejich pohotovostní linky. Nakonec našla endodontistu, který souhlasil, že mě přijme v sobotu večer kolem šesté hodiny. Provedl testy „za tepla a za studena“ a zjistil, že nerv druhé stoličky, před místem, kde mi byl vytržen dolní zub moudrosti, je mrtvý. Udělal mi kořenový kanálek, strčil ostrý nástroj do rány za mrtvým zubem, čímž vytáhl trochu hnisu a krve, a poslal mě domů. Vzpomínám si, že Novocain byl úžasná, dočasná úleva od bolesti. Seděl jsem a odpočíval a čekal, až se bolest vrátí, což se stalo, ale část pulzování ustala. Tu noc jsem však dostala horečku 101 a obličej mi otekl víc než kdykoli předtím, podél krku jsem měla otoky a růžovou barvu. Táta zavolal na pohotovost do nemocnice v Bryn Mawru, aby se ujistil, že pokud tam půjdeme, bude to stát za návštěvu. Ten, s kým mluvil, nebyl schopen s jistotou říct, co nemocnice může udělat, ale vzhledem k horečce by bylo dobré prostě jet. A tak jsem si tu noc – s pomocí Motrinu – odpočinul, jak jen to šlo, a ráno mě odvezli do nemocnice.
Nemocnice jedna
V nemocnici jsem kromě 600 mg Motrinu, kapaček, Levaquinu, Flagylu, později dalšího Levaquinu a Flagylu dostala jakési příšerné narkotikum (které jsem původně odmítla, protože jsem si vzpomněla na svou dřívější zkušenost, ale sestra trvala na tom, abych ho zkusila), po kterém jsem měla pocit, že omdlím, a dále mi udělali druhé CT vyšetření bez kontrastu. Bylo asi osm hodin večer, když mě konečně přijali na pokoj v nemocnici. Sotva hodinu po přijetí mi bylo sděleno, že nejsou k dispozici orální chirurgové, kteří by mě mohli zhodnotit, a že budu muset být převezen do nemocnice ve Filadelfii. Sanitka mě tedy spolu s maminkou asi za patnáct minut odvezla do druhé nemocnice. Museli jsme překročit povolenou rychlost, protože už samotná trhavá jízda stačila k tomu, aby každý zpanikařil (brzdy byly mnohokrát sešlápnuty, což způsobilo, že zdravotnický materiál sebou mlátil ze strany na stranu a vyvracel se z přihrádek ve vozidle). Pevně jsem se držel nosítek, ke kterým jsem byl připoután, a snažil jsem se nedostat záchvat paniky, zatímco jsem si na čelo tiskl ledový obklad, abych zůstal chladný. Bylo tam takové horko, že mi po krku stékal pot. Pokoušela jsem se sundat si kabát, aniž bych si rozbila kapačku, a nakonec jsem se odhodlala přerušit zdravotníka, který se bavil s mámou, aby prosím ztlumil teplo. (Horečka už byla dost silná.)
Nemocnice dvě
Když jsem dorazil do nemocnice ve Filadelfii, měl jsem problém sehnat pokoj. Chtěli mě umístit do společného pokoje, což nebylo ideální, protože se mnou hodlala zůstat přes noc celá rodina. Zatímco jsem stála a zírala na svůj odporný odraz v zrcadle na společném pokoji a přemýšlela, co se mnou bude dál, máma to nějak vyřešila se sestrami a nakonec jsme dostali soukromý pokoj. Jakmile jsem se usadila na pokoji a byla napojená na kapačku, odpočívala jsem, jak to jen šlo (ne moc). Udělali mi krevní testy a dostala jsem kapačky, Flagyl a další Motrin, 600 mg. Jeden z rezidentů (každý večer za mnou chodila skupina asi čtyř nebo pěti rezidentů) mi sdělil, že budu potřebovat operaci a možná i hadičky na odvodnění infekce v obličeji, který mi v té době otekl tak, že to vypadalo, jako bych si do tváře ukládal golfové míčky. Měl jsem být svěřen do péče poměrně nového lékaře, který by operaci provedl a kterého moje matka odmítla. Tak jsme čekali.
Druhý den mi udělali CT vyšetření s kontrastem. Při prvním pokusu technika vstříknout mi kontrastní látku pomocí elektrického injektoru byla moje kapačka zřejmě špatně zavedena a kontrast se mi rozlil po celém těle. Dostal jsem další kapačku do pravé ruky a napodruhé už vše dopadlo dobře.
Pátý a poslední ústní chirurg (z předchozích chirurgů, které jsem ten měsíc navštívil), který mě přišel zhodnotit první den v druhé nemocnici, mi řekl, že mám osteomyelitidu (infekci kosti) čelisti a že budu muset následující den podstoupit operaci, aby mi infekci a rozpadající se kost vyčistili. (Kdybych s léčbou čekal déle, infekce by mi podle lékaře prožrala díru přímo do čelistní kosti.) Dál jsem dostával Flagyl kapačkou a nejedl jsem, dokud nepřišel čas na operaci. Díval jsem se na televizi a nervózně čekal. Přišel mě navštívit terapeutický pes. (Dával jsem si pozor, abych si ho nepohladil a nezískal další bacily, nebo tak něco.) Věci šly trochu mimo plán, takže jsem čekal déle, než jsem si myslel, že budu muset, ale nakonec pro mě přijeli převozníci. Odvezli mě dolů, aby mě připravili na operaci, dostal jsem léky proti úzkosti, šel jsem na operační sál a vzpomínám si, že jsem se těžko probouzel, když operace skončila. (Zůstala jsem dlouho sama v jakémsi předoperačním/pooperačním pokoji, což mě vyděsilo – rozbrečela jsem se). Jinak ale byla míra bolesti, kterou jsem zažívala několik hodin po operaci, v té době velmi snesitelná, a to i bez léků proti bolesti. Můj obličej stále vypadal příšerně, měla jsem trochu necitlivý ret a bradu, byla jsem trochu mimo (nabitá všemi možnými léky), ale byla jsem šťastná. Mohla jsem jíst měkká jídla, dívala jsem se na televizi, dostala jsem další kapačky s antibiotiky a medikamentózní výplach a čekala jsem, až infekční lékaři určí, jaké léky mi mají nasadit, abych zahnala zbývající infekci v čelisti. Nakonec se dohodli na léku s názvem Ertapenem, o kterém mi řekli, že je podobný penicilinu, antibiotiku, na které jsem alergický (objevuje se u mě vyrážka, průjem atd.). Také mi řekli, že budu muset mít následující den zavedenou picc line (tenký katétr, který vede žilou v paži a je umístěn těsně nad srdcem a slouží jako polostálá kapačka), protože intravenózní antibiotika budou při léčbě mé hluboké infekce účinnější než perorální antibiotika. (Navíc se Ertapenem musí podávat injekčně nebo nitrožilně.)
Hned po podání první dávky Ertapenemu prostřednictvím třetí pravidelné kapačky (která musela být provedena znovu na levé ruce poté, co mi pravá ruka a paže začaly otékat kvůli úniku neboli infiltraci druhou kapačkou) se u mě objevil průjem, křeče a nevolnost, které trvaly až do noci. Sestry mi dávaly Imodium a jídla jako ovesné vločky a rozmačkané banány. Připadala jsem si jako otrava, když jsem neustále volala sestru, aby mi pomohla odpojit oběhové pumpy na nohou a odpojit kapačku, abych mohla vstát a dojít si na záchod. Nakonec jsem to začala dělat sama. Navíc ze strachu z možnosti, že bych na lidi v mém okolí rozšířila nemoc zvanou „C. diff“, museli všichni, kdo se ke mně přiblížili, nosit žluté pláště a fialové latexové rukavice, aby nedošlo k nákaze. Zdravotní sestra nás s bratrem dokonce donutila podívat se na video o C. diff, které v podstatě asi dvacetkrát opakovalo důležitost mytí rukou. Ukázalo se, že C. diff nemám.
Druhý den jsem byla k smrti vyděšená, ale připravená na zavedení picc linky. Přišel picc tým dvou žen a povídaly si se mnou o věcech, které nesouvisely s tím, co dělaly (asi aby mě uklidnily). Celou dobu jsem třásla nohama a dívala se jinam, abych odvedla pozornost. Všechno zakryly igelitovými fóliemi – mě, sebe -, změřily mi vzdálenost od vnitřního předloktí k srdci, píchly mi dvě injekce lidokainu, znecitlivující látky, nastřihly linku (36 cm) a asi za patnáct minut ji umístily. Byl pořízen rentgenový snímek a odeslán ke studiu, aby bylo zajištěno, že linie sedí ve správné poloze. Byla jsem šťastná, že jsem to všechno zvládla, a přišla sestra z domácí péče, aby mi ukázala, jak si mám sama podávat léky přes picc. Při její ukázce mi však bylo řečeno, že moje picc linka má v sobě „smyčku“, a tak jsem byla s pláčem poslána zpět na operační sál, aby mi ji opravili. Položili mě pod jakýsi „živý“ rentgenový přístroj, který na obrazovce zobrazoval rentgenový snímek mého hrudníku. Dvě mladé dívky (pravděpodobně v mém věku) mi současně násilně propláchly šňůru slanou vodou, čímž úspěšně uvolnily smyčku picc. Dohlížející lékař však zjistil, že linka je příliš krátká a je třeba ji vyměnit. (Samozřejmě, že ano.) Byla jsem připoutána a znovu obalena igelitem. Stávající šňůrou byl proloven drát, šňůra byla vytažena, dvakrát mi byl aplikován lidokain, podél šňůry byla zavedena nová delší šňůra (39 cm) a šňůra byla odstraněna. Konečně jsem měla krásně umístěnou picc linku… a bušení srdce. Sestry trvaly na tom, že bušení srdce je způsobeno úzkostí, ale ty byly superrychlé a rozhodně nebyly způsobeny úzkostí. Byla jsem si jistá, že vím, jaké jsou pocity úzkosti.
Domů z nemocnice(í)-život s picc linkou
Po propuštění z nemocnice, kdy se mi srdce třepotalo sem a tam, jsem zažívala silné noční pocení a intenzivní bušení srdce. Druhý den jsem navštívila kardiologa, který mě na 24 hodin napojil na monitor srdce a zjistil, že mám supraventrikulární tachykardii. Bylo možné, že mě při zavádění picc linky „polechtalo“ srdce, a i když tato porucha zní vážně, je to spíše nepříjemnost než vážný problém. Bušení srdce časem ustoupilo, ale zpočátku bylo velmi děsivé. Po zkušenostech z nemocnice (nemocnic) jsem pokračovala v konzumaci měkké stravy a vše jsem před polknutím rozmačkala (čelist byla po operaci křehká a náchylnější ke zlomeninám). Dbala jsem na to, abych jedla jogurt proti účinku antibiotik na můj žaludek.
Už je to týden a půl, co mi byla odstraněna picc linka (jedna ze sester mi ji vytáhla asi za deset sekund – bezbolestně). Sestry (měla jsem jich sedm) mě chodily navštěvovat dvakrát týdně po dobu šesti týdnů, aby mi měřily krev a životní funkce a měnily mi obvaz na picc. Jednou týdně jsem navštěvovala svého chirurga (ten, který mi dělal debridement), aby se ujistil, že dělám pokroky a vše se hojí tak, jak má. V pooperačních návštěvách budu pokračovat každý měsíc po dobu přibližně dalších šesti měsíců. Musím si také nechat dokončit druhou část kořenového kanálku a zaplnit dva zubní kazy. Nakonec si budu muset nechat odstranit horní zuby moudrosti, aby se zabránilo vzniku kazu… Samozřejmě velmi váhám.
Když jsem byl na picc, zůstal jsem doma z práce, abych se vyhnul bacilům a zabránil krvácení z linky v nevhodnou dobu. Každou noc jsem si podávala antibiotika postupem, který se časem stal jednodušším (zahrnoval „výplachy“ fyziologickým roztokem, „infuze“ antibiotik a spoustu alkoholových tamponů). Po pobytu v nemocnici jsem pociťoval zimnici, nízkou tělesnou teplotu, nízký krevní tlak, průjem a občasné závratě. (Před několika týdny jsem se vrátila do místní nemocnice kvůli závratím, které byly pravděpodobně způsobeny kombinací dehydratace a nízké hladiny hemoglobinu a železa. Gatorade a vitamíny mi pomohly.) Někdy picc krvácel, někdy bolel, pokud byl zalepený v divné poloze. Bylo nepříjemné, že jsem si ho nemohl namočit ve sprše (Glad Press N‘ Seal pod igelitovým sáčkem a páskou ho udržel suchý) nebo hrát na kytaru, aniž by krvácel, ale ušel jsem dlouhou cestu a stálo to za to. Rty a bradu mám na levé straně stále znecitlivělé po operaci, ale obličej se mi téměř úplně vrátil do normálního stavu a skoro nic mě nebolí. Dokonce už smím i trochu žvýkat a necítím při tom příšerná „bodnutí“. Vzhledem k tomu, že jsem absolvoval šest týdnů nitrožilního podávání antibiotik (Ertapenem 1000 mg) a další týden perorálního podávání antibiotik po vyjmutí picc (Clindamycin 300 mg, čtyřikrát denně), mám velkou naději, že moje osteomyelitida bude zcela vymazána, a to nadobro.
Příčina
Nevím, jak přesně se u mě osteomyelitida vyvinula, ale opravdu si myslím, že to mělo hodně společného s vytržením levého dolního zubu moudrosti. Kořeny zubu byly velmi hluboko, dole v kosti (jsem „starší“, vzpomínám si), a bakterie se mohly snadno dostat dovnitř do ran, které tam zůstaly po jejich odstranění. Je možné, že k infekci přispěl i odumřelý druhý stoličkový zub, který dostal kořenový kanálek, ale nemyslím si, že to byla náhoda, že se infekce objevila během několika týdnů po operaci zubu moudrosti. Jediná další věc, která mě napadá a která mohla vést k rozvoji osteomyelitidy, byla ta, že mi před extrakcí zubu moudrosti ani v době jejího provádění nebyla nikdy předepsána antibiotika ani žádný druh medikamentózního výplachu, a proto nic nebránilo bakteriím, aby se v místě namnožily a způsobily škody. Nemyslím si, že by mi výplach a antibiotika mohly ublížit tolik jako osteomyelitida, a pokud by k prevenci infekce stačilo spolknout pár tablet, byl by to mnohem snazší úkol ve srovnání s plnohodnotným utrpením, které jsem zažil.
Následky
Jestliže mi odstranění zubů moudrosti přineslo něco dobrého, trpím méně migrénami, které jsem před operací míval několikrát týdně, ale od operace jsem je zažil jen asi dvakrát. Také si nově vážím svého zdraví a lidí, jako jsou zdravotní sestry a lékaři, kteří zasvětili svůj život tomu, aby pomáhali lidem, jako jsem já, být zdraví. Všichni těmto lidem vděčíme za svůj život. Díky výzkumu (a samozřejmě zkušenostem z první ruky) jsem také získala určité znalosti o různých zdravotních problémech a mám větší smysl pro informovanost, pokud jde o mé vlastní zdraví ústní dutiny – naučila jsem se, že pokud jde o zdraví, je vždy nejlepší být bezpečný a aktivní (nechat si poradit, věřit svému instinktu, když cítíte, že něco není v pořádku, vzdělávat se v otázkách svého zdraví). Víra a pozitivní přístup obecně pomáhají vše usnadnit. Celkově věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu, a svého rozhodnutí nechat si odstranit dolní zuby moudrosti nelituji. (I když to byla obrovská bolest.) Po této zkušenosti si budu více vážit každého dne svého života.
Podle Clevelandské kliniky postihuje osteomyelitida asi dva z každých 10 000 lidí. Může se vyskytnout v kterékoli kosti těla (Patient.co.uk). Zde je odkaz na další informace: http://www.medicinenet.com/osteomyelitis/article.htm