Soukromí & Soubory cookie
Tato stránka používá soubory cookie. Pokračováním souhlasíte s jejich používáním. Zjistěte více, včetně toho, jak cookies ovládat.
Návštěvníci jsou často nadšeni našimi mladými obřími mlži v nádržích. Když přejedou rukou po nádrži, všimnou si, že škeble rychle zatáhnou své pláště a zavřou své schránky. O několik okamžiků později své pláště opět pomalu odhalí.
„Jak se to stane?“
Naší jednoduchou odpovědí je: „Vidí vás!“
Škeble obrovské mají na obnaženém plášti několik stovek malých dírkových očí (nebo také známých jako „hyalinní orgány“) (Kawaguti & Mabuchi 1969; Land 2003). Tyto „oči“ jsou citlivé na světlo, což jim umožňuje detekovat změny úrovně osvětlení, tj. tmu versus světlo. Reagují na náhlé zatemnění nebo pohyb předmětu, který je přiměje stáhnout sifony a pláště, a částečným uzavřením krunýře. V přirozeném prostředí útesů k tomu může dojít, když nad škeblí projde velký dravec (ryba nebo pták), což způsobí změnu úrovně světla nebo „stínovou reakci“.
Nejstarší popis očí mlžů obrovských napsal Brock (1888), kde hovoří o tom, že oči vynikají na okrajích pláště, které se někdy objevují modré, zelené nebo černé. Následně Wilkens (1984, 1986, 1988) zkoumal fyziologické vlastnosti zrakového systému u Tridacna sp. Zjistil, že jejich oči se skládají ze dvou typů světločivných buněk, z nichž obě jsou světlem hyperpolarizovány. Behaviorální pokusy rovněž poskytly důkaz, že reakce na stín nebo zrak na vzdálený pohyb způsobuje u mlžů rychlou reakci a sevření škeblí.
Oči s dírkami jsou běžné u všech nižších fylů, kde obvykle slouží k nasměrování živočichů k obecnému směru světla nebo od něj. V případě obřích mlžů jim tyto oči citlivé na světlo umožňují reagovat přibližně 1 sekundu před přiblížením potenciálních predátorů, jako jsou ryby a želvy (Stasek 1966; Land 2003). Pravděpodobně dírkové oči obřích mlžů vytvářejí obraz se sofistikovanějšími funkcemi než u jiných živočišných fylů a dalšími druhy s takovými funkcemi jsou reliktní lastury Nautilus.
Ačkoli oči mohou být účinné a efektivní při detekci světelných změn, mlži nejsou zrovna vždy v poloze škeble – to by výrazně snížilo jejich fotosyntetickou účinnost! Zatím si nejsme příliš jisti mechanismy, které umožňují obřím mlžům rozeznávat mezi neohrožujícími a potenciálními predátory, ale z našich pozorování vyplývá, že by se obří mlži mohli přizpůsobit a „naučit“ se, co je pro ně dobré a co špatné. Pravděpodobná reakce chování – habituace při opakované události (buď pozitivní, nebo negativní posílení).
Tolik dalších informací o obřích mlžích… 🙂
Seznam literatury:
Brock (1888) LXI – O tzv. očích Tridacna a výskytu pseudochlorofylových tělísek v cévním systému Lamellibranchia. Annals and Magazine of Natural History 1: 435-452.
Land (2003) The spatial resolution of the pinhole eyes of giant clams (Tridacna maxima). Sborník příspěvků: Biological Sciences 270: 185-188.
Kawaguti & Mabuchi (1969) Electron microscopy on the eyes of the giant clam. Biological Journal of Okayama University 15: 87-100.
Norton & Jones (1992) The Giant Clam: Anatomický a histologický atlas. Monografie Australského centra pro mezinárodní zemědělský výzkum (ACIAR), Canberra. 142pp.
Stasek (1966) The eye of the giant clam (Tridacna maxima). Occasional Papers of the California Academy of Sciences 58: 1-9.
Wilkens (1984) Ultraviolet sensitivity in hyperpolarizing photoreceptors of the giant clam Tridacna. Nature 309: 446-448.
Wilkens (1986) The visual system of the giant clam Tridacna: Behavioural adaptations. Biological Bulletin 170: 393-408.
Wilkens (1988) Hyperpolarizing photoreceptors in the eyes of the giant clam Tridacna: physiological evidence for both spiking and non spiking cell types. Journal of Comparative Physiology A 163: 73-84.
.