Nikdy jsem neměla v úmyslu stát se klišé. Ale jsem tady. Je mi 45 let, jsem matkou rozkošných pětiletých dvojčat a mám manžela, který je velmi bohatý. Všimněte si, že říkám, že je bohatý muž, ne že jsme bohatí. Já nejsem bohatá. Ani ne. Peníze jsou jeho a já to vždycky věděla.
Jsem v pasti.
Jsem v pasti zoufalé snahy zůstat atraktivní a mladá a sexuálně žádoucí. Protože takovou ženu si před deseti lety vybral on a takovou musím zůstat i já, pokud chci, aby naše manželství zůstalo neporušené. Naše smlouva je konkludentní a implicitní. S výjimkou případů, kdy má znevažující poznámky o mém vzhledu. K tomu se dostanu za chvíli.“
Považuji se za feministku, ale můj příběh není nijak zvlášť zářným svědectvím feminismu. Na střední škole jsem se učila dobře, udělala jsem maturitu, ale zlákalo mě to k modelingu – připadalo mi to mnohem okouzlující a vzrušující než univerzita. Nikdy jsem nebyla modelkou zvučného jména, nikdy jsem neudělala velkou kariéru, ale měla jsem ji solidní po dobrých pár let po dvacítce.
Nějakou dobu jsem žila v Paříži, a když pak bylo jasné, že se mi nepodaří prorazit mezi špičku, přestěhovala jsem se do Miami, kde je obrovské množství pravidelné práce. Do Miami se sjíždějí módní značky z celého světa, aby zde nafotily své katalogy, a díky svému objemu je to chléb módního průmyslu. Pro holku jako já, která je základní blondýnka, hubená, bílá holka s dlouhými vlasy a prsy – vysoká, ale ne jako z přehlídkového mola – se tam dá dobře vydělat.
A životní styl je fantastický. Chodila jsem s několika menšími celebritami, brala jsem spoustu drog, cvičila jsem jako maniak, abych si udržela velikost vzorku 8, a svůj životní styl jsem si nad rámec příjmů z modelingu doplňovala tím, že jsem si začala s bohatými chlápky. V 90. letech byli všude. V mnoha ohledech to byla upřímná výměna mezi rovnými. Měli bleskové domy, auta a lodě a někdy i soukromé tryskáče a nic se jim nelíbilo víc než mít po ruce sexy kočku. Tihle kluci by nikdy nemohli chodit se ženami, jako jsem já a moji kamarádi, kdyby neměli peníze.“
Mluvím o tom jako o prostituci, ale tak to nebylo. Peníze a moc jsou pro mě a mnoho žen skutečně přitažlivé. Pokud jsi finančně úspěšný, pravděpodobně jsi zatraceně dobrý v tom, co tě k tomu dovedlo. Sebevědomí je vedlejším efektem takového úspěchu a sebevědomí mě vždycky přitahovalo.“
S Joem jsem se seznámila na jednom večírku. Byl na návštěvě z Austrálie a mně se zastesklo po jeho přízvuku. Slyšela jsem ho z druhé strany místnosti. Pracoval v New Yorku ve velké soukromé kapitálové společnosti a už si vydělal impozantní peníze. Byl o několik let mladší než já a velmi skromný. Líbilo se mi, že nebyl okázalý ani hloupý. Měl takové to tiché sebevědomí, které mě přitahovalo.
Věci se u nás odehrávaly poměrně rychle. Přemluvil mě, abych se s ním přestěhovala do New Yorku, a asi po roce, co jsme spolu chodili, mě požádal o ruku. To už mi bylo skoro třicet a práce v modelingu mi stejně vysychala. Po pětadvacítce je docela konec, takže jsem měla štěstí, že jsem to protáhla tak dlouho, jak jsem to protáhla. Přestěhovat se k němu byla jasná věc. Ještě jsem nebyla připravená vrátit se domů a co jsem vlastně měla dělat? Neměla jsem žádnou kvalifikaci a zvykla jsem si na příjemný životní styl.
Takže jsme se vzali v New Yorku, nějakou dobu jsme žili mezi ním a Hamptons a pak jsme se vrátili domů do Austrálie.
Na nějakou dobu jsme si byli rovni. Joe nikdy neměl tak přitažlivou ženu jako já (neustále vtipkoval o tom, že vyhrál v loterii o „sexy manželku“) a jeho finanční situace byla něčím, v co jsem sama nemohla doufat. Oba jsme do vztahu vnášeli stejnou sílu. Zpočátku. A přinejmenším prvních pár let to fungovalo.
Prvním náznakem toho, že věci ve skutečnosti nejsou rovnocenné, bylo, když jsem měla problémy s početím. Prošli jsme všemi testy, ale to už mi bylo 36 let a kvůli endometrióze v minulosti jsem měla gynekologické problémy, kvůli kterým bylo otěhotnění opravdu těžké.
Joe mě podporoval a dělal ty správné zvuky. Ale visel nad námi jako únik jedovatého plynu fakt, že mladší žena by takové potíže, jaké jsem měla já, neměla. I kdyby její endo anamnéza byla podobná té mé, mladší žena by měla léta v rukávu. My ne. Já ne.
Nakonec jsem po pěti kolech IVF počala naše dvojčata a po jejich narození jsem se v našem manželství cítila pevnější než už dlouho předtím. Pak se mě zmocnila nejistota.
Před narozením holčiček mi připadalo legrační – a lichotivé -, když Joe sdílel na sociálních sítích moje fotky v bikinách nebo oblečený v přiléhavých šatech na jedné z nekonečných pracovních večeří nebo plesů v černém, na které jsme museli jít. Popisky byly vždycky v podobném duchu – „Nemůžu uvěřit, jaké mám štěstí“ nebo „#punchingabovemyweight“, ale když se na to teď dívám zpětně, vidím, jak to bylo objektivizující.
Nebyl na mě pyšný kvůli něčemu, co jsem udělala nebo řekla, nebo kvůli tomu, jakou jsem byla pro naše holky matkou. Bylo to kvůli mé tváři, mému tělu, mému vzhledu. Asi v tom byl prvek šprťáckého puberťáka, který nemohl uvěřit, že sbalil sexy kočku.
Po porodu, když byly holky malé a já dostala poporodní depresi, mi trvalo dlouho, než jsem se vrátila na váhu před porodem. Ani jedna z nás to nečekala. Nikdy v životě jsem neměla větší velikost než deset. Samozřejmě teď chápu, že to bylo proto, že jsem vždycky podvědomě (nebo vědomě) omezovala, co jím, a denně cvičila. To všechno jde stranou, když máte dvě řvoucí miminka a nemůžete se odhodlat ani ke sprše, natož k hodině pilates.
Poslechněte si podcast Debrief Daily níže.
Joe z toho nebyl nadšený. Snažil se to skrývat, ale bylo to znát. Neustále mi navrhoval, abychom si k chůvě, kterou jsme už měli, pořídili au-pair, a k mým narozeninám mi daroval osobního trenéra, který by za mnou chodil každý den.
Postupně mi začalo být jasné, že moje hodnota v našem manželství je indexována mou schopností vypadat tak, jak on chce: mladě a sexy.
Taky chtěl, abych byla sexy – očekával sex každý den nebo dva a vždycky mi kupoval spodní prádlo a očekával, že ho budu nosit. Po celodenním honění se za batolaty jsem si raději zapálila vlasy, než abych si oblékla sexy prádlo, ale udělala jsem to. Protože jsem mu upřímně chtěla udělat radost, a to se opravdu povedlo.
To mě přivádělo k šílenství. Ne ve zlém slova smyslu, protože jsem to viděla z jeho pohledu. Jeho hodnota v našem manželství se nezměnila. Byl stále stejně bohatý jako v době, kdy jsme se brali – ve skutečnosti každým rokem výrazně bohatl -, ale já už nevypadala jako žena, kterou si vybral za manželku. Takže mě to z citového hlediska přivádělo k šílenství. Neustále jsem se mu zoufale snažila zalíbit.
Vždycky jsem trochu fušovala do plastické chirurgie. V Miami jsem si nechala zvětšit prsa – pro většinu modelek to byl celkem standard, protože abyste zůstala tak hubená, jak po vás klienti chtěli, musela jste si udržovat tak nízký obsah tuku v těle, že jste přišla o prsa. Implantáty byly jedinou možností, jak mít bujná prsa a být hubená všude jinde. A trocha botoxu byla standardem pro každou ženu, kterou jsem znala po třicítce.
Ale v době, kdy byly dvojčatům dva roky, jsem se naplno vrhla na výplně. Rty, tváře… a taky jsem přidala botox. Zoufale jsem chtěla vypadat mladě a dodržet naši nevyřčenou „dohodu“.
Je jasné, že naše manželství je teď v problémech. Mám podezření, že má poměr s kolegyní z práce, která je o deset let mladší než já. Možná jsem jen paranoidní, ale všimla jsem si, že už málokdy sdílí moje fotky na sociálních sítích. Jen naše dcery.
Konfrontace to ani zdaleka nevystihuje. Je mi přes čtyřicet a už nejsem trofejní manželka. Můj manžel se stáhl do ústraní a už se mnou nechlubí ani nevtipkuje o tom, že je nad jeho síly. Jsem uvězněná v tomto příšerném koloběhu snahy vypadat mladistvě a udržet si svou hodnotu v jeho mysli i v našem manželství a nenávidím se za to.
Ale jakou mám na výběr? Pokud mě opustí, najde si novou trofej, nebudu moci využít sílu, kterou jsem kdysi měla, abych přitahovala muže. Zmítají mnou pochybnosti o sobě samé a jsem zděšená, že jsem se nechala dostat do takové situace. Jakým vzorem jsem pro své dívky?“
Zoufale toužím vrátit se k té dívce, která končí střední školu, nebo k té dívce, která si vybrala okouzlující život místo toho podstatného, a zatřást s ní. Říct jí, aby se rozhodla jinak.
Protože cena za to, že jsi trofej, je ta, že se nevyhnutelně pošpiníš.
Líbí se ti to? Proč nezkusit …
„Život je příliš krátký na toxické přátele. Takhle jsem se zbavil těch svých.“
Byla to skvělá návratová věta, ale ukončila můj vztah.
Dal mi kopačky můj kamarád, a já pořád nevím proč.
Přátelé mě odkopli.