War of the Crowes

Čtyřiačtyřicetiletý Chris Robinson je hippie vichr se špičatým plnovousem připomínajícím Ježíše, dlouhými tmavě hnědými vlasy a postavou jako lyžařská hůl. Pořád je v nějakém pohybu – poklepává si nohou, přešlapuje po podlaze, zapaluje si ručně ubalenou cigaretu – a mluví závratnou rychlostí svižným jižanským tónem přerušovaným ostrým smíchem, kdykoli mu něco přijde vtipné, což je často.

Srovnatelně s touto vervou je osmatřicetiletý Rich tichou vodou. Čistě oholený, s chlapeckými rysy a postavou stevarda, mluví tak málo, jak je potřeba – hlubokým, jistým hlasem, v němž není zřejmá dixie -, a ještě méně se usmívá, zvlášť když má po loktech Chrise v nadsázce. „Měl by sis to zapsat,“ řekne Chris a zakucká se, když Rich na začátku jedné písně klopýtne a snaží se vybavit si kytarový part. „Ten, kdo nekouří trávu, si nic nepamatuje!“ Chris se otočí k Richovi a poplácá ho po rameni. „To byl jen takový malý vtípek na tvůj účet, bráško.“ Rich zírá na svou kytaru, jako by nic neslyšel ani necítil.“

Když byli Robinsonovi mladší, stačilo to k tomu, aby začaly pořádné problémy. Pete Angelus, který Black Crowes od roku 1989 řídí, vzpomíná na jejich první profesionální focení: „Otočil jsem se k fotografovi zády, abych si s ním promluvil. Během tří minut se strhla rvačka. Bylo to šokující i pro mě. Jak se mohlo něco vyhrotit na takovou úroveň za tak krátkou dobu?“ Angelus říká, že ani teď není řízení bratrů „otázkou rozhovoru každý týden. Jste uprostřed toho, že jim denně pomáháte komunikovat.“

Pro Chrise ten zármutek stojí za to. „Postavili jsme tuhle lokomotivu,“ vysvětluje, proč se po třech letech vrátil do kapely. „Sedí na poli a prorůstají jí sedmikrásky. Pojďme ji rozzářit! Ta práce pro nás byla důležitá. Práce byla jediná kurevsky zajímavá věc, která se děla.“

A když v Electric Lady začne hrát hudba, Chris a Rich se k sobě dokonale hodí, jsou to pokrevně spříznění partneři ve svém vokálně-kytarovém vztahu a country-soulové spravedlnosti svých písní. V holé verzi „Walk Believer Walk“, mastného gospelového dupání na Warpaint, Chrisovo zrnité vytí stoupá a potápí se v acidově-církevním vytržení, zatímco Rich jezdí na dobro, v řezavých bottleneck bězích. Ve staré písni Crowes, „Wyoming and Me“, se Rich vznáší vedle Chrisova prostého štěkotu v jasné, empatické harmonii.

A když coverují „Torn and Frayed“, skvělou píseň o životě na cestách z Exile on Main Street od Rolling Stones, Robinsonovi znějí, jako by znovu prožívali všechno dobré i zlé, co poznali jako partneři a rodina. „You think he’s bad/He thinks you’re mad,“ zpívají společně Chris a Rich na cestě k refrénu, který vysvětluje, proč jsou navzdory všem rozdílům stále v BlackCrowes: „

„Něco na jejich společných genech je,“ říká čtyřicetiletý baskytarista Crowes Sven Pipien, který zná Robinsonovy od doby, kdy s nimi působil v konkurenčních středoškolských kapelách v Atlantě. „Je velmi těžké zpívat s Chrisem – tolik mění své přízvuky. Ale Rich svého bratra zná. Znám Chrise dost dlouho na to, abych s ním mohl zpívat, ale ne tak vrozeně jako Rich.“

„Není to správné zpívání,“ prohlašuje Chris vesele ve svém hotelovém pokoji v Soho den po natáčení Electric Lady. „Jsme sotva artikulovaní harmoničtí zpěváci. Ale je to v té úzké harmonické tradici Louvinů a Everlyů – v tom, co dělá společné zpívání bratrů tak výjimečným.“ Chrisův a Richův otec Stan byl na konci padesátých let sám na chvíli popovou hvězdou – jeho singl „Boom-A-Dip-Dip“ z roku 1959 se v Billboardu dostal na 83. místo – a Chris si ho pamatuje jako mistra úkolů v obývákových hootenannies. „Když jsme byli malí a chtěli jsme se přidat, když jsi nezpíval správnou harmonii,“ říká Chris se smíchem, „táta ti řekl, abys držel hubu.“

CHRIS ŘÍKÁ, ŽE OD TÉ DOBY, kdy s Richem znovu založili Crowes, „je to, co nás spojuje – hudba – silnější“. Po několika falešných pokusech o opětovné společné psaní bratři krátce před sezením ve Woodstocku v New Yorku loni v létě vybičovali deset původních písní na Warpaint. Robinsonovi, Pipien, dlouholetý bubeník Steve Gorman, klávesista Adam MacDougall a nový kytarista Luther Dickinson natočili celou desku během tří týdnů, přičemž zářivé pecky jako „We Who See the Deep“, „Evergreen“ a freak-nacionální hymnu „Goodbye Daughters of the Revolution“ vystřihli většinou živě ve studiu.

„Chris a Rich skvěle spolupracují,“ říká pětatřicetiletý Dickinson, který je synem legendárního hudebníka a producenta Jima Dickinsona a který také hraje se svým bratrem Codym v kapele North Mississippi Allstars. „Celý život mi táta vyprávěl historky o Stounech v Muscle Shoals. Viděl, jak pracují, že první kompletní záběr je to – chaos, chaos, chaos, magie! Tak to šlo i ve Warpaint.“

„To je odměna za všechno ostatní,“ říká Chris o nové desce se směsicí triumfu a úlevy. „Je to neuvěřitelné, to množství kvalitních koncertů, které jsme odehráli, písniček, které jsme s Richem napsali, pro dva lidi, kteří mají problém být v jedné místnosti. Myslím, že to nemá nic společného s láskou. Rich a já to děláme pro sebe – vždycky jsme měli pocit, že jsme to my versus oni. Nemůžu uvěřit, že tohle už v rock & rollu není. Co se stalo s trochou vzdoru proti jakémukoli systému? Když se na tebe někdo snaží naložit to svoje, vole – tak to nechceš udělat.“

Stále jsou tu, jak říká, „věci, které nás rozdělují – je to jako zemětřesení v Los Angeles,“ říká Chris, který tam nyní žije. „Nemluví se o nich. Když jedno zvedne svou bestiální hlavu, no, tak se to stane. Jak se s tím mám kurva vypořádat? Já nevím. Vím, že Rich by řekl to samé.“

V podstatě to tak je. „Miluju tu písničku,“ říká Rich o „Torn and Frayed“ týden poté, co ji nahrál se svým bratrem. „Když se spojíme na těchto úrovních, tak se spojíme. Cítíme stejné věci. Je to legrační. Po Amorice“ – třetím albu Crowes, které vyšlo v roce 1994 – „jsme byli připraveni se rozejít. Nesnášeli jsme se. Ale pak jsme jeli na turné se Stones a s Chrisem jsme prožili chvíli, kterou jsme nezažili od dětství – my dva jsme stáli a poslouchali za zesilovači Keitha Richardse. Sračky odešly a my jsme sledovali lidi, kteří nás tak hluboce dojímali.“

„Mimo hudbu bychom spolu asi nikdy nepromluvili,“ říká Rich a směje se, což dělá často, když Chris není nablízku. „Tak to prostě je.“

V HOTELOVÉM POKOJI, s vlasy rozdělenými do copů v indiánském stylu a s E Pluribus Unum, albem raga-folkového kytaristy Sandyho Bulla z roku 1968, které hraje v pozadí, Chris vybírá, kdo má co od které strany rodiny. „Jsem úplně stejně stavěný jako mámin rod, Bradleyovi z Tennessee – vysoký a hubený,“ říká. „Robinsonská strana je spíš jako můj bratr. Jeho ramena jsou dvakrát širší než moje. Můj táta je taky velký chlap.“

„Můj táta je společenský a společenský a já mám tu jeho část – humor,“ pokračuje Chris. Říká, že jejich matka Nancy „je sarkastická a suchá. Většina lidí by řekla, že mám povahu po mámě. A moje máma a táta – myslím, že nedokážou říct, odkud Rich pochází“. Chris se směje, ale zní to, jako by si dělal legraci jen napůl.“

Rich souhlasí, že je po otci, ale nejen kádrově: „V tátovi je vřelost, kterou u mě nevidí, protože jsem dost plachý. Ale je to starostlivý člověk a já jsem byl vždycky citlivý – často přecitlivělý. Na jevišti se tvářím dost stoicky. Lidé říkají: „Je to blbec. Vypadá naštvaně. Já doslova jen poslouchám a snažím se slyšet celou kapelu.“

„Když v rodině uvíznou dva bratři, je to osina v zadku,“ říká na rovinu Rich. „Žádné sestry nemáme, jenom já a Chris. Jsme protilehlé špice kola. Náboj je tam, kde chceme být.“ Když se tam potkají, trvá Rich na tom, že „nám to oběma přináší spoustu radosti. Je tam harmonie – doslova.“

Od ledna 2002, kdy Black Crowes oficiálně oznámili „přestávku“, až do března 2005, kdy kapela odehrála sedm vyprodaných koncertů v newyorském Hammerstein Ballroom, bylo většinou ticho. Chris má nákupní seznam důvodů, proč skupinu opustil, včetně napětí uvnitř kapely („Nikdo nebyl šťastný“), jeho netrpělivosti („Myslel jsem si, že nepracujeme dostatečně – nebylo dost hudby“) a změn v osobním životě. Na Silvestra 2000 se Chris oženil s herečkou Kate Hudsonovou. V roce 2001 také ukončil „drogové období svého života. Měl jsem spoustu energie navíc. Potřeboval jsem dělat něco, co nemělo nic společného s Black Crowes.“

Jediné, co Chris nemůže k rozchodu říct, je, jak na náhlý konec jejich kapely reagoval Rich. „Nevím,“ přiznává Chris. „Několik let jsme spolu nemluvili. Řekl jsem: ‚Uvidíme se později,‘ a to bylo všechno. Ale stejně spolu moc nemluvíme.“

„Byl jsem dost zaslepený,“ říká Rich, když sedí v manhattanské kanceláři kamarádova vydavatelství knih. „Byly tam nějaké náznaky. Ale najednou to bylo ‚Už to nebudu dělat. Řekneme tomu pauza.‘ Vzpomínám si, že to řekl.“ Oba spolu znovu mluvili až v lednu 2004. „Chris mi zavolal v den, kdy se narodil Ryder“ – syn Chrise a Hudsonové – „. Bylo skvělé být strýcem.“ (Rich, který žije v Connecticutu, má dva syny z předchozího manželství.) Chris a Hudson se rozvedli v roce 2006. „Bylo to těžké,“ říká zpěvák. „Ale jsme přátelé a vytvořili jsme si další společný život.“

Během odloučení bratrů Chris koncertoval s vlastní kapelou New Earth Mud a natočil dvě alba, New Earth Mud v roce 2002 a This Magnificent Distance o dva roky později. Rich se věnoval soundtrackům a produkci a nakonec v roce 2004 vydal sólový počin Paper. Všechna tři alba jsou solidními, přitažlivými ukázkami společné vášně Robinsonových pro syrovou poezii v blues a country hudbě a objevitelský náboj psychedelie konce šedesátých let a power blues počátku let sedmdesátých.

Sólové desky Robinsonových jsou však nejpozoruhodnější tím, co jim chybí: druhý bratr. „Měl jsem pocit, že Chris se už nevrátí,“ říká dvaačtyřicetiletý Gorman, který kromě Robinsonů jako jediný přežil z původní sestavy Crowes Money Maker. (Chris a Rich za sedmnáct let vystřídali téměř tucet kytaristů, baskytaristů a klávesistů.) Gorman popisuje, jak viděl Chrise hrát s New Earth Mud v Nashvillu v roce 2004. „Seděl jsem na pódiu a říkal si: ‚Je tak šťastný, tak vyrovnaný sám se sebou. To je dobře pro něj.‘ Ten večer jsme se hezky navštívili. Ale bylo to legrační, protože říkal něco o Black Crowes. Říkal jsem si: ‚Proč o tom vůbec přemýšlíš?'“ V té době se Chris a Rich znovu setkali na pódiu na Jammys 2004, slavnostním předávání cen jam-scény, v New Yorku, kde hráli píseň Crowes „Sometimes Salvation.“

Na otázku, proč se nedokázal držet dál od svého bratra, si Chris klade otázku sám, a pak si hned odpoví: „Víš, o co nám jde? Udržet tuhle komunitu v chodu, člověče. Vrací se to do doby, která mě inspiruje. Grateful Dead jsou toho nejlepším příkladem. Měli svou filozofii, způsob, jakým nastavili svou dynamiku, svůj život. A byli to šéfové. Věřili v to, kam vás vaše umění může dovést. Můžete manifestovat své vlastní místo.“

Vzpomíná na okamžik z osmdesátých let, kdy Crowes hráli v atlantských klubech jen pro tucet lidí (v jednom z nich byla mezi tuctem i Gormanova matka) a Rich, ještě nezletilý, si až do začátku vystoupení chladil žáhu venku v autě. „Všichni jsme si sedli do místnosti – já, Rich a Steve,“ říká Chris, „a dívali se na sebe. Řekli jsme si: ‚Už se nikdy nevrátíme‘.“

V některých ohledech se Chris a Rich od té doby vůbec nezměnili. Pipienova reakce, když bratry poprvé viděl naživo, na talentové soutěži v Atlantě, byla taková: „Chris měl takovou přítomnost. Já jsem uměl zpívat, ale on byl hlavní zpěvák. A Rich byl plachý, ale velmi dokonalý. Jeho doménou byly akordové struktury a vůbec se s tím nemazlil. Byl tím piedestalem, který Chris potřeboval.“

Patti Smith popisuje Riche podobně. Poté, co se Rich před několika lety představil v jedné newyorské kavárně, ho Smithová pozvala, aby si zahrál na jejím albu coververzí Twelve, a od té doby oba hráli živě se svými kapelami. „Je sebevědomý, ale není egoistický,“ říká. „Je cenné mít hráče, který má takovou kreativitu a znalosti, ale zároveň zaujme podpůrnou roli. Ale viděl jsem ho i tam, kde byl dominantní a vedl smečku. Když nikdo jiný nezakročí, nemá problém to udělat – aniž by ho o to někdo žádal.“

Chris je stále plný nadšení, pořád. Na zkouškách Dickinson říká: „Chris k vám bude tančit, dívat se na vás, zatímco vy hrajete. Když to nejde, začne zpívat nebo režírovat něco jiného, jiný nápad. Pak přitancuje k další kočce. Slyšel jsem historky o Isaacu Hayesovi, jak dirigoval svou kapelu. To samé.“

„Řeknu to takhle, aniž bych byl elitář,“ říká Chris s bezelstným úsměvem. „Když nejsem v místnosti, moc věcí se neudělá: ‚Pojďme na to.“ „Je čas začít.“ „Tohle se nedělá,“ říká. Je to o energii. Tím jsem byl vždycky pro všechny, doufám.“

Basista skupiny Grateful Dead Phil Lesh, který si Chrise najal jako zpěváka na turné v roce 2005, souhlasí. „To je jedna z věcí, které na Chrisovi miluju nejvíc: jeho nadšení,“ říká. „Nikdy není skleslý. Vždycky ho něco zaujme. A jeho znalosti roots music jsou obrovské. Dokonce by se přiblížil Dylanovým znalostem v této oblasti. Neustále mi vypaloval cédéčka – ‚Mrkni na tohle‘ – samé super, hluboké, staré písničky.“

O tom, jestli se Chris a Rich hádají jinak, nebo méně než před rozchodem, panují spory. Neshody mohou být intenzivnější, říká Pipien. „Když jste si jistější tím, kdo jste, budete o to silněji bojovat za to, čemu věříte.“

„Teď se děje jedna věc, která se nikdy neděla, když byli mladší: Naučili se, že se možná vyplatí na pár minut odejít,“ kontruje Angelus. „To je nový způsob komunikace. Jako humornou poznámku řeknu – v říjnu 2007 došlo v zájezdovém autobuse k bouřlivému rozhovoru. Vyostřil se rychleji, než jsem čekal. A já si vzpomínám, jak jsem si řekl: ‚Dobře, tak dost. Protože mě právě někdo kopl do varlat. Náhodou jsem byl uprostřed.“

„Možná jsme si s Chrisem měli co vyřídit z minulého života,“ naznačuje Rich. Ozve se tenký, krátký úsměv. „Bylo by hezké, kdybychom se znali a mohli spolu prostě vycházet.“

Chris je příliš zkroušený budoucností, než aby dál mluvil o tom, co mohlo být. „Bez ohledu na to, co se stalo, nejsem kvůli ničemu z toho zahořklý,“ říká a po dvou hodinách nepřetržitého tlachání poskakuje na židli. „Nemám žádné výčitky. Dělal jsem hlouposti. Řekl jsem věci, které jsem neměl. To je fuk. Volby se dělají, tak děláš další volby – doufejme, že lepší. Proto mě inspiruje ta acidová vlna, kluci, kteří tam byli, když ještě neexistovaly žádné cestovní mapy. Říkali: ‚Uvidíme se na druhé straně. Všichni se držíme.“

„Potřebuju, aby všichni, se kterými hraju,“ pokračuje Chris stále ve vysokých obrátkách, „věřili tomu, co řekl Miles Davis: Hudba tě změní. Máš chvíle, kdy nemáš odpověď na to, co se děje. Ale hudba vás nikdy nezklame.“